Článek
Počátkem roku 1959 uprchnul z přísně střežené leopoldovské věznice kněz Bohuslav Burian. Už za druhé světové války prošel několika koncentračními tábory. Tehdy si život zachránil útěkem z pochodu smrti, únik z komunistického vězení však díky udání skončil během pár dní. Na svobodu se moravský kněz s poněkud nečekanou přezdívkou Pistolník už nikdy nedostal.
Bohuslav Burian, kněz a vězeň nacismu i komunismu se narodil 16. října 1919 do početné rodiny v Brně-Novém Lískovci; tatínek se živil coby řezník, maminka byla v domácnosti. Bohuslav vyrůstal se třemi bratry a sestrou na Starém Brně v malém domku za augustiniánským klášterem - snad i proto jej to později táhlo právě k tomuto řádu. Přesto nebyl zrovna zádumčivým typem, naopak vynikal veselou a odvážnou, občas poněkud zbrklou povahou. A neváhal se postavit za spravedlivou věc.
Na gymnáziu se rozhodl pro kněžskou dráhu. Spolu s otcem během studií absolvoval výpravu do italské Padovy (na kolech!), rodiště sv. Antonína Paduánského, pod jehož jménem také koncem třicátých let vstoupil do noviciátu k augustiniánům. Do budoucna měl Bohuslav velké plány - se sestrou Ludmilou, studentkou lékařské fakulty, chtěl působit v zahraničních misiích (odtud jedna jeho přezdívka Afričan).
Pod nacistickou okupací dopadlo vše jinak. Ludmila pracovala jako ošetřovatelka v brněnské nemocnici sv. Anny, kde jí začal obtěžovat zdejší vedoucí lékař. Po dívčině odmítnutí jí nadřízený, člen SA, začal dělat problémy. Bratr neváhal a s neodbytným doktorem si to šel osobně „vyřídit“. Výsledkem bylo zatčení gestapem; Bohuslav se sice pokusil o útěk, leč neúspěšně. Následoval přesun do neblaze proslulých Kounicových kolejí. Při pokusu varovat členy své klášterní komunity byl udán konfidentem a následně poslán do Osvětimi.
Zde jen „o fous“ unikl plynové komoře; štěstí měl i v Goleszově u Těšína, kde byl Burian při likvidační selekci každého desátého člověka tím devátým. Poté prošel několika lágry v Německu (Buchenwald, Dachau, Sangerhausen, Oranienburg, Errlich). I zde se pokoušel o útěk, který se ovšem podařil až 26. dubna 1945, kdy s dalším spoluvězněm uprchnul z pochodu smrti a přes Polsko se dostal domů.
Nepřekvapí, že z pobytů v koncentračních táborech měl podlomené zdraví, navíc u něj propukla tuberkulóza. Když se dal trochu do pořádku, vrátil se do semináře, kde se setkal se někdejšími známými - s budoucím „podzemním knězem“ Felixem Davídkem či Janem Bulou z pozdějšího Babického případu. V létě 1947 byl biskupem Skoupým vysvěcen na kněze; ve Slavonicích, své první „štaci“, Burian rozhodně nestál stranou - staral o sociálně slabší, připravoval církevní poutě, pořádal besídky pro mládež a navíc na motorce objížděl slavonické okolí s filmovou promítačkou. A pomalu se dostával do hledáčku tajné policie.
Ta udeřila v souvislosti se známým pastýřským listem (Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky), který měl být přečten ve všech farnostech v červnu 1949 o svátku Božího Těla. Komunistické orgány se čtení snažily zabránit; kněží byli zastrašováni a listy zabavovány. Nesouhlasící okusili represe, mnozí i vězení. Jedním z nich byl i pater Burian, který část biskupského listu věřícím úspěšně zprostředkoval z balkonu domu na Zelném trhu v Brně. (Ostatně i brněnský biskup Skoupý, který s pastýřským listem váhal, byl nejprve internován ve své rezidenci a posléze léta držen na utajovaných místech).
Za přečtení čekala Bohuslava Buriana vazební věznice. Ven se dostal po půl roce díky přímluvě u generála Svobody, který následně „ztratil slovo“ u Klementa Gottwalda a Burian byl propuštěn na amnestii. Do slavonické farnosti už ho nepustili, Burian nicméně ve své činorodosti nepolevil, o Vánocích 1949 navíc zajel do brněnské věznice, kde své někdejší spoluvězně obdaroval množstvím řízků od maminky a posloužil jim svátostmi. Překvapivě mu to prošlo - tamější velitel ho znal ještě z koncentračního tábora.
Mladého kněze přesunuli do Moravské Nové Vsi nedaleko hranic. I tady byl Bohuslav aktivní, navíc podporoval rodiny zatčených komunisty. Smyčka se však pomalu utahovala; přibývalo uvězněných kněží a Burian nakonec na varování přátel a v obavě z dalšího zatčení 9. září 1950 (za pomocí převaděče Františka Gajdy) přešel do Rakouska. V Salcburku a Innsbrucku působil mezi československými uprchlíky, přesto stále plánoval odchod do dalekých zemí - do Kanady a do vysněné Afriky. Všechno ale dopadlo jinak.
Po krátkém váhání vyhověl prosbě, zda by pomohl dostat z Československa některé pronásledované kněze a bohoslovce, a spolu s premonstrátem Vozdeckým převedl přes hranici nejen své kolegy, ale každého, kdo žádal o pomoc. Z republiky se podařilo dostat ven minimálně jedenáct osob. Převádělo se přes řeku Moravu u slovenské hranice a poblíž Mikulova. Po čtvrtém přechodu byl 12. prosince 1951 v sovětské zóně u obce Schrattenberg kněz zatčen hlídkou, která ho předala do rukou československé Státní bezpečnosti. U Buriana byl nalezen revolver, jenž si u něj uschoval převaděč – právě podle něj, a také podle jeho statečnosti a dobrodružných osudů, byl později spoluvězni přezdíván Pistolník.
Následovala velmi tvrdá vyšetřovací vazba v pražské Ruzyni; psychické i fyzické týrání plus drogy do jídla. Bylo potřeba, aby se kněz k vykonstruovaným obviněním o špionáži a vlastizradě doznal.
Přelíčení se konalo v říjnu 1952. StB uměle vytvořila pětičlennou záškodnickou skupinu, do níž přiřadila i Burianovu sestru Ludmilu. Bohuslav Burian byl odsouzen ke dvaceti letům těžkého žaláře, kněz Hugo Josef Vozdecký ke třinácti a bohoslovec Zdeněk Šmerda k deseti rokům vězení, MUDr. Ludmila Burianová obdržela šest a dělnice Helena Búzková čtyři roky. Burianovi staří rodiče strávili půl roku ve vazbě a bratr Emil byl bez soudu odeslán na rok do tábora nucených prací.
Burian jakožto vzpurný vězeň převýchově vzdoroval, věnoval se „chuligánům“, evangelizoval a vedl tajné bohoslužby. Kněze si postupně přehazovalo několik věznic - Valdice, Ostrov u Karlových Varů, (na Věži smrti třídil uranovou rudu), Mírov a Leopoldov. Tady strávil nejdelší část trestu a odtud se mu také podařilo uprchnout.
Slovenský Leopoldov, vybudovaný v bývalé pevnosti, se stal v padesátých letech jednou z nejobávanějších komunistických věznic; pro své kruté podmínky byl dokonce označován za „likvidační zařízení“. V jeho zdech se ocitl generál Karel Janoušek, automobilový závodník František Sutnar, nebo - paradoxně - budoucí normalizační prezident Gustáv Husák. Mnohé připravila leopoldovská věznice o život, z kněží to byl například bl. Metoděj Dominik Trčka či řeckokatolický biskup bl. Pavol Gojdič. K nim se přiřadil i Bohuslav Burian.
O přezkoumání svého procesu žádal marně, rozhodl se tedy ještě jednou pro útěk. Překvapivě měl úspěch.
Skutečně, Bohuslavu Burianovi se podařilo utéct z jedné z nejpřísněji střežených věznic (podobný „kousek“ se zdařil také Štěpánu Gavendovi či Pravoslavu Rajchlovi). 27. ledna 1959 se dostal ven oknem při úklidu místního kulturního domu. Přes rozsáhlou pátrací akci se úspěšně ukrýval několik dní, byl však dopaden na udání rodiny, u které hledal nocleh.
Tak tedy zpět do vězení. Ztýrán při krutých výsleších utrpěl Burian vnitřní zranění, znovu se ohlásila tuberkulóza. Lidový soud v Hlohovci mu přidal coby dodatkový trest čtyři roky navíc. Po krátkém návratu do Leopoldova byl převezen na Mírov, kde se setkal s několika svými kněžskými kolegy. Pozemská pouť moravského kněze se chýlila ke konci. Otřesné vězeňské podmínky, týrání i nedostatek lékařské péče vyčerpaný organismus nevydržel. Přidal se zápal plic, a 29. dubna 1960 Bohuslav Burian ve vězeňské nemocnici umírá. Jen několik týdnů před amnestií.
Rodinu o úmrtí informovali, tělo jim však nevydali. Za úplatek dozorci mohli příbuzní alespoň nahlédnout do rakve. Bez souhlasu rodiny byla jedna část vyhublého Burianova těla užita pro anatomické studijní účely, druhá zpopelněna. Urnu uložili na vězeňský hřbitov, jak se ukázalo teprve po letech.
Marně Klub bývalých politických vězňů žádal o Burianovu rehabilitaci - sovětské tanky dorazivší v „Osmašedesátém“ podobnou akci znemožnily. Rovněž snahy československé podzemní církve o beatifikační proces vyšly naprázdno. K soudní rehabilitaci došlo teprve roku 1991.
Pohnuté osudy pozapomenutého moravského kněze přibližuje kniha Říkali mu pistolník historika Františka Koloucha, vydaná Karmelitánským nakladatelstvím roku 2019.
Zdroje:
