Jak mě na letišti v USA zadrželi a na co si dám příště velký pozor

Dost nepříjemný zážitek mám z letiště v Atlantě, kde jsme přestupovali při naší cestě z Belize před 6 lety. Ten, kdo někdy v USA přestupoval, nebo USA navštívil ví, že nemůže očekávat úplně jednoduchý a snadný průběh jak po stránce imigračního procesu, tak po stránce bezpečnostních kontrol. A pro mě osobně bylo vždycky hodně nepříjemné a psychicky celkem náročné všechny tyto procesy absolvovat a po tomto zážitku bude dvojnásob.

Belize jsme procestovali a naší dovolenou zakončili na ostrově Tobacco Caye, který je opravdová pecka. Malinkatý ostrůvek odříznutý od světa a právě tady se zrodil počátek mého budoucího problému. Na tomto ostrůvku najdete obrovské množství krásných velkých mušlí, kterých je tolik, že tady slouží jako vlnolamy. A také spoustu zajímavého přírodního materiálu, který se válí úplně všude. Mušle jsem samozřejmě nesbírala, i když to bylo s velkým sebezapřením, ale odpadlému kousku z palmy, který se mi hodně líbil jsem prostě neodolala.

Říkala jsem si, že uschlý kus obyčejné palmy přece nemůže nikomu vadit, není to věc, která se nesmí přes hranice převážet a vzala jsem ho domů jako originální suvenýr. A protože je celkem velký, vezla jsem ho v normální igelitce, ze které kus čouhal ven. Při zpáteční cestě při přestupu na letišti v Atlantě, když už jsme měli za sebou všechny bezpečnostní rentgeny, mě při imigrační kontrole odchytil týpek se samopalem a chtěl vidět, cože to vezu. Z tašky jsem tedy začala vytahovat svůj úlovek z pláže. Hned mě zarazil, jen uskočil a na vteřinu jsem měla i pocit, že začal nabíjet ostrými. Okamžitě mi zabavil doklady a mého manžela, který tam stál jako opařený a v šoku, hnal se slovy „go, go, go“ pryč.

V tu chvíli jsem věděla, že je zle. Týpek začal někam zběsile telefonovat a pod jeho stálým dozorem jsem čekala, co se bude dít dál. Dobře mi rozhodně nebylo, protože jsem vůbec nedokázala odhadnout, do jakých krajností můžou v Americe zajít. Po chvíli se dostavila velmi, ale velmi korpulentní úřednice a v doprovodu tohoto „milého“ ozbrojeného pána jsme se všichni tři vydali neznámo kam. Cestou se mi začaly hlavou honit myšlenky, co se mnou zamýšlejí udělat. V duchu jsem se utěšovala, že za kus klacku mě snad nezavřou, maximálně mi ho zabaví, nebo mi dají pokutu. Ale největší strach jsem měla o manžela, který neumí anglicky, zvládne si objednat tak maximálně pivo a navíc to byla jeho první velká cesta v životě. Bála jsem se, že se při našem nuceném rozdělení navzájem ztratíme a jak se budeme na největším letišti na světě hledat. A bála jsem se, že nám uletí letadlo a budou další komplikace.

Došli jsme do místnosti, kde byl velký přístroj, odhadla jsem, že to byl asi nějaký rentgen. Úřednice mě vyzvala, ať jí ukážu co mám v tašce. Tak jsem tu palmovou větev vytáhla. Chvíli si jí prohlížela a pak se mě zeptala co to je. Svojí „skvělou“ angličtinou jsem jí oznámila, že je to palma z pláže a že je to suvenýr, který si dám doma na zeď. Zase na ní chvíli nevěřícně zírala, otáčela s ní sem a tam a já si pomyslela: „Bože, to snad není možný, ta ženská asi nikdy v životě neviděla suchou palmu a neví jak vypadá?“ Nakonec celou tašku i s palmou strčila do toho přístroje, řekla oukej a pustila mě na svobodu i s tou prokletou palmou, kterou mám dodnes doma.

Šťastně jsem se shledala i se svým manželem, který si i přes prodělaný šok zachoval chladnou hlavu a neuposlechl nekompromisní rozkaz toho milého pána se samopalem, pryč neodešel, ale schoval se za rohem a čekal. Dnes už se této příhodě jen smějeme a občas touto historkou pobavíme přátele u piva. A pro mě z této hodně nepříjemné zkušenosti vyplynulo velké ponaučení. Pokud zase někdy navštívím USA, nebo zde budu jen přestupovat, žádné blbosti pro radost si domů nepovezu. A do letištního gatu půjdu maximálně jen s malou kabelkou, abych zbytečně nikoho a ničím nedráždila, protože takové nervy už nechci nikdy zažít.