Zanzibar - moje láska na první pohled aneb Proč nevkročit dvakrát do stejné řeky

Patřím mezi nezávislé cestovatele a s batohem na zádech cestuji po světě téměř 20 let. Nejsem náročná, nevyhledávám luxusní resorty a vždy jsem se snažila vybírat destinace, které byly turistickým ruchem dotčené jen minimálně, nebo v únosné míře.

Moje první exotická cesta v životě vedla na Zanzibar v roce 2007. Krásný tropický ostrov, který vypadal jako z pohádky, ráj na zemi. Bílé pláže lemované palmami a tyrkysové moře, mi doslova vyrazily dech. Bydleli jsme se na nejhezčí pláži na ostrově – na pláži Kendwa. Ubytování bylo v jednoduchých bungalovech hned u pláže a přímo na pláži byla restaurace jen z bambusu a rákosové střechy. Prostě úžasná romantika.V podobném duchu se neslo i pár dalších ubytovacích zařízení, jedinou výjimkou byl jen jeden luxusní hotel. Pláž byla poloprázdná s minimem turistů a i vesnice Kendwa, kde bydleli místní, působila dojmem autentické Afriky. A stejné to bylo i na dalších místech, která jsme na ostrově navštívili. Zanzibar ve mně zanechal nádherné vzpomínky a jen jsme si s manželem říkali, jak dlouho bude tento ostrov masovému turismu odolávat.

Před třemi lety jsme cestovali do Tanzánie na safari. I když celý život ctím zásadu, že nikdy nepojedu dvakrát na stejné místo, přepadlo mě pokušení toto pravidlo porušit a na pár dní odjet na Zanzibar znovu. Z Tanzánie je to kousek, tak jsme si řekli proč ne, když se nám tam tak líbilo. Alespoň uvidíme, co se tady za 15 let změnilo. Ubytovali jsme se na úplně stejné pláži jako před lety, na Kendwě. Tušila jsem, že tady určitě za ty roky nastaly změny, ale to, co jsem po příjezdu uviděla, mě totálně zaskočilo. Nejenom, že jsem pláž skoro nepoznala, protože zde byl jeden luxusní hotel vedle druhého a naše romantické bungalovy už neexistovaly, ale stejně tak se změnila k nepoznání i vesnice Kendwa. Všude ve vsi další hotely, restaurace, obchody a suvenýry. Byl to pro mě naprostý šok, protože až takovou změnu (pro mě rozhodně k horšímu) jsem nečekala. Na pláži davy lidí, menu na tabulích u restaurací v azbuce a všude byla slyšet hlavně ruština. Pryč bylo kouzlo tohoto kdysi tak poklidného a nádherného místa. Samozřejmě, že ti, kteří sem zavítají poprvé, budou nadšeni, protože nemají žádné srovnání. Já jsem si napodruhé z mého milovaného Zanzibaru odvezla jen velké rozčarování a zklamání. Už nikdy v životě stejnou chybu neudělám, protože všechny země, které jsem navštívila a ještě navštívím si chci uchovat ve svém srdci a svých vzpomínkách jen tak, jak jsem je kdysi poznala a bez trpké pachuti.

Cestovatele v žádném případě neodsuzuji a chápu, že když se tyto možnosti nabízí, chceme toho využít a něco vidět. Rozumím tomu, že v dnešní době bychom rádi poznávali i v minulosti turisticky téměř nedotčené destinace. Chyba není v nás, cestovatelích a turistech. My přinášíme do země nemalé peníze, posilujeme místní ekonomiku, dáváme práci lidem ve službách a využíváme jen to, co je nám umožněno. Spíše by se měli zamyslet místní vládní úředníci nad tím, jak vyřešit, aby byl cestovní ruch dlouhodobě udržitelný a snažit se ubytovací kapacity regulovat. Neprodávat bezhlavě pozemky pro stavby hotelů v lukrativních lokalitách nadnárodním korporátům a Číňanům, kteří se snaží hlavně zbohatnout. Peníze nejsou všechno. Ne všichni chtějí bydlet v předražených luxusních resortech a prodírat se davy turistů. Rozmach cestovního ruchu se v posledním desetiletí podobá rozjetému vlaku, který se nedá zastavit. Pro někoho možná bohudík, pro mě bohužel. A jestli chceme i v budoucnu udržitelně cestovat a zachovat pro naše děti ještě těch pár krásných a zapomenutých koutů světa, které ještě turismus masivně nepohltil, měli bychom co nejrychleji začít šlapat na brzdu.