Článek
Nějak kolem nás bují nemoci, ne snad doopravdy, ale povídání o nich. Otevřu rádio – tam mluví o všelijakých neduzích, je to skoro instruktáž pro hypochondry, kteří si tam najdou všechny příznaky pro sebe. Otevřu televizi a tam vidím záběry z nemocnic a ambulancí všeho druhu, nemohoucí lidi a k tomu ještě chybí léky. V nočním Mikrofóru slyším rozhovor jedné paní, která má desetiletou dcerku na vozíku, její hlas je tak rozjásaný, že by člověk mohl uvěřit, že je to báječná záležitost mít nemohoucí dítě. Jak je to?
Tak se prý dělá osvěta. Je to již delší čas, kdy mě ráno probouzelo rozhlasové vysílání, jenže podle „foršriftu“ daného vedoucími činiteli bylo zapotřebí hned, jak otevřu oči, vyslechnout něco o rakovině, něco o spalničkách a dalších nemocech. Vzbouřila jsem se a při setkání s mým bývalým kolegou, který tam právě působil, jsem se zeptala, jestli by s těmi nemocemi nemohli přestat. Pochopil, že je lepší mluvit po ránu o nějakém „vyprošťováku“ po včerejším hodování, než strašit lidi nemocemi. Přestali.
Chápu, že módní je inkluze, nejen ve školách, ale o tom někdy jindy. Inkluze do života. Tak mě napadlo, že zábavná show Star Dance je pro potěchu očí a třeba i hezké doprovodné hudby. Oddech a zábava. Ale proč do toho míchat PARAPLE? Já těm lidem fandím, že neztrácejí radost ze života, když je potkalo neštěstí. Jak asi těch pět vozíčkářů překonalo trému z tanečního parketu, jak se asi cítili v záři reflektorů? Kdyby se natočila reportáž nebo nějaký pořad jenom o paraplegicích, jak to zvládají, co jim pomáhá, jak znám náš národ, určitě by se vybralo stejné množství peněz na jejich podporu, možná i víc. Jsme národ, který nepostrádá empatii. A proč by se dárci měli zviditelňovat v televizi, že dělají dobré skutky, aby si toho každý všiml. Tohle mi připomíná míchání, jak se říká, hrušek s jablky. Charita za každou cenu. Navíc středisko PARAPLE má sídlo v Malešicích, na sídlišti, kde zrušili místní bezbariérový poštovní úřad, kam tihle vozíčkáři a další starší občané s chodítky nebo berlemi a holemi často mířili. Pošta tam byla od počátku výstavby sídliště, někdy před šedesáti lety, v takovém nízkém bungalovu, který prý se má prodat. Další pošta vzdušnou čarou je asi tak kilometr vzdálená, jenže sídliště je ve svahu, z kterého na další poštu vedou schody nebo se musí nešikovně objíždět autobusem a tramvají. Jak pak asi se tam jezdí na vozíčkách? Digitalizace není tak všemocná, aby nahradila pro někoho nezbytnou službu pošty.
Napadal nám sníh, všechno kolem je najednou v bělostném hávu, ale proč nikdo nezamete chodníky, zvlášť když jsou na to motorizované zametače? Co na to vozíčkáři, mají letní a zimní pneumatiky? Musí čekat až přejdou mrazy, zasvítí slunce a sníh zmizí?
Třeba jsem moc úzkostlivá, přízemní nebo to vidím jinak než někteří úředníci, poslanci, ministři. Ale za zamyšlení to snad stojí. Přece jen nejsme jenom národ marodů…
Helena Synková
