Článek
Jednou jsem se pobavila představou výtečníka Viktora Koženého, který v devadesátých letech vytunelovat Harvadské fondy, jak by asi tu hromadu milionů přepravoval na Bahamy, kdyby to byly papírové peníze. Náklaďákem? Letadlem? Nebo by bankovky valil před sebou jako hovnivál svou kuličku? Jenže stačilo nějaké konto, které se snadno dalo převést do jiné země, kde si peníze bez velkých problémů mohl vyzvednout. Virtuální transakce.
Kdysi naši dávní předkové vyměňovali kus za kus, třeba pytlík soli za pytlík pšenice, různě. Pak platili zlatem, stříbrem a nakonec si vymysleli peníze. Vždycky to byly hmotné věci, které se měnily za jiné hmotné věci. Začalo narůstat bohatství. Někdy se bohatství nebo kus země, státu, dalo získat výhodným sňatkem, to platilo zvláště u šlechtických rodů, ale i u různých rodin, kdy ženich vyženil značné věno nevěsty. Dneska stačí trikem na počítači prolomit hesla v bance a vybrat si cizí účet. Je pravda, že účty jsou chráněné hesly. Dělá se všechno možné, aby byly bezpečné, ale vždycky se najde nějaký koumák, který heslo prolomí. Virtuálně.
Také mě zaujaly houfně propagované datové schránky. Zvláště, když se přes ně mají posílat daňová přiznání v digitální podobě. Přiznání přijdou na nějaký úřad, tam se to zpracuje a poplatky se vyřídí také digitálně. Odesilatel nemá žádný důkaz, že tohle vyřídil. Všechno, co se v datových schránkách objeví, smaže se za 90 dnů. Pokud majitel datové schránky má k počítači ještě tiskárnu, může si všechno převést do papírové formy. Úřad nemá papírové podklady, (jen ty digitální), ze kterých by mohl být proveden audit-kontrola, ale má jen nějaké to konto, kam se peníze převedly. A těch kont může teoreticky být víc, a jak se zjistí, že nějaké to konto si někdo „odklonil“ na jiné, svoje konto? Virtuálně jde všechno.
Abych jen nehaněla, počítač mi skýtá řadu radostí. Mohu si povídat s někým, kdo žije daleko, psát emaily, posílat fotky, číst knížky. Jenže ouha. Ukládala jsem si fotky a digiknížky do počítače. Počítač si jednoho dne vzpomněl, že už toho má dost a kleknul, beznadějně. Sice se obsah počítače dá zálohovat do přídavného zařízení, ale to je mi k ničemu, když nemám ten přístroj, který mi digitálně obnoví fotky, texty. Když fotky nepošlu do fotolaboratoře, aby je převedli do papírové podoby, tedy vlastně zhmotnily, když si rukopis knížky nenechám vytisknout, ať už v domácí nebo oficiální tiskárně, nemám nic, jen virtuální vzpomínku. Počítač nevydrží věčně, za ta léta mám už čtvrtý v pořadí, vždycky je o něco modernější, a umí toho mnohem víc než ten první.
Prý se na nás chystá další „vylepšení“, že za všechno se bude platit virtuálně, tedy přes počítač nebo chytrý telefon. Jak jsem již podotkla, přístroje se musí časem obnovit, přestanou sloužit a také je třeba platit internet a vůbec další poplatky za užívání a ještě je čas od času dobíjet, aby měly funkční baterii pro svou činnost. A tak se může stát, že si půjdu něco koupit a na kontě v bance už nebudu mít ani groš, protože jsem nezřízeně utrácela, přece každý den si nebudu kontrolovat svoje konto v bance, kolik tam mám ještě virtuálních financí, nebo zapomenu dobít mobil a nekoupím si v Bille ani rohlík, ale přitom budu IN, protože to má digitálně všechno fungovat.
Všechno se má v budoucnu řešit digitálně přes banky, a proto je třeba zrušit co nejdříve všechny pošty, protože nejsou IN. Že ve vedlejších státech mají poboček pošt méně? Například Rakousko, přibližně rozlohou stejné jako Česko, jich prý má 1800 a my přes 3000, ale když se podívám na mapu, tak 60 procent rakouského území tvoří hory – Alpy a jezera a tam snad pošty nebudou úřadovat, mají asi o zhruba dva miliony méně obyvatel a většina z nich převážně žije ve čtyřech velkých městech, opravdu jim asi těch 1800 poboček k pohodlí stačí. A ostatní státy dávané za příklad? Řeší svoje problémy podle svého dobrého pohledu na situaci, neopičí se.
Vlastně je jedno, jak instituci, která bude lidem pomáhat, budeme říkat Pošta nebo třeba Pomocnice, ale jde o to, aby přinášela lidem účinnou pomoc a nevyvolávala pocity zlosti a hořkosti, aby byla užitečná a dostupná všem, ať už ji provozuje archanděl Gabriel nebo Satanáš.
Napadá mě, že pokrok je někdy ke vzteku. Byli jsme první, kteří zavedli kuponovou privatizaci, a jak slavně dopadla? Žádný jiný stát ji podle nás nezopakoval. A teď jsme první, kdo zavedl datové schránky. A nebudeme z toho při nejmenším zase hodně smutní? Ne virtuálně, ale doopravdy – hmotně. Všechno má své limity, které když se překročí, jsou hodně škodlivé nejen virtuálně.
Helena Synková
