Článek
Hodila jsem za hlavu všechny ty novodobé rituály, které si na nás kdosi vymýšlí, abychom se prý dostali na světovou úroveň a nekrněli si doma v teplíčku. Myslím tím všechny ty piny, hesla, přihlašování, odhlašování, aplikace a nevím co ještě musíme znát a používat, abychom se dostali k tomu, co chceme vědět nebo udělat. V noci mě kvůli tomu pronásledují můry a chmury.
Ačkoliv s cizími pány se nekamarádím, vydala jsem se tentokrát všanc Danu Hrubému. Ten pán – spisovatel a badatel – toho má na svědomí víc, hlavně vydává knihy o zmizelé Praze, pod názvem Pražské příběhy a já jsem se s ním vydala do starého města kolem Řásnovky, kde bývalo kdysi židovské ghetto plné řemeslníků, pobudů, zlodějíčků a obyčejných lidí, jinak také na místo zvané Josefov. Ale to bývalo, dnes se tam považuje za nejkrásnější pražskou třídu Pařížská ulice, plná luxusních obchodů….
Nejdřív jsem měla trošku obavy, jestli se tam nebudou vyskytovat bezhlaví rytíři, bílé paní a další strašidla, jak o tom psala Popelka Bilianová. Ale bylo to jinak.
Spolu jsme s Danem nešli, ale vydala jsem se napříč jeho knihou, popisující, v které ulici či uličce je pod uvedeným číslem domu kdo v tom domě žil, případně kdo dům vlastnil a malý příběh jeho obyvatele nebo obyvatelů. Tak jsme se potkávali s židovskými rodinami, kterých tam bylo kdysi před holokaustem nejvíce, později pak domy obsazovali další zajímaví človíčkové. Procházela jsem se již neexistujícími průchody mezi domy, ulicemi i těmi, které se dochovaly dodnes a slouží. Cítila jsem jejich vůni a vnímala jejich šerost i tajemnost. A všechny ty uličky, domy, průchody jsou tam vyfotografované, ať už ze současnosti nebo jako nalezené fotky v archivech z dávné historie.
Je až s podivem, kolik známých osobností jsme v této části staré Prahy mohli potkávat. Jen tak namátkou krasobruslařku Hanu Maškovou, zpěváka Petra Muka, skladatele Karla Svobodu, také tam kdysi žila rodina Audrey Hepburnové, mihne se tam předobraz Goléma, nebo příběh Egona Ervina Kische, který měl ještě čtyři bratry, dozvíme se, že představitelka jeho hry Tonka Šibenice, vlastně nikdy neexistovala, pobývaly tam osudové ženy malíře Kamila Lhotáka, dozvíme se, kam chodil pít Pavel Juráček nebo Petr Novák, příběhy místních domovnic, které si braly za své ledacos k řešení. Kdybych všechny dávné obyvatelé, kteří pobývali na Starém Městě, seřadila jednoho vedle druhého, byl by to hodně dlouhý lidský řetěz.
Je to svět, který je nejen ze vzpomínek, ale i z cihel, kamenů, vápna, písku, dřeva. Můžete se ho dotýkat, nejsou to jen virtuální pohledy, které jedním kliknutím ve svém počítači, chytrém telefonu smažete, je to hmatatelný svět, a tak mě napadá, co asi zbyde po digitalizaci a všech těch novotách, prázdná datová schránka? Ale nebuďme pesimisti….
