Článek
Náš panelák byl postaven začátkem šedesátých let minulého století v zeleném pásmu. Dříve tu prý bývalo zahradnictví, ještě tu na rohu jedné ulice u chodníku zbyl jako pozůstatek vzácný cedr. Paneláky se v té době stavěly s velkým rozestupem, jak doporučoval Le Corbusier, architekt a novátor – slunce, vzduch a zeleň mezi domy, to byl nový trend.
Je tu docela dost již hodně vzrostlých stromů, hlavně jsou tu lípy, břízy a další druhy, u kterých oceňuji jejich zeleň. Na jeden takový strom se občas dívám ze sedmého patra z okna obýváku a sleduji, jak mu sluší ve větvích ručník nebo snad bílé prostěradlo. Když se strom zazelenal, bílý doplněk se schoval, ale jak listí opadalo, opět zasvítila už trošku špinavější běloba. Jak se tam ručník dostal, nevím, asi ho vzal vítr někomu z ruky, když s ním možná chtěl na rozloučenou zimě zamávat z okna. Ručník se zabydlel na stromě. Tipuji si, jak dlouho tam vydrží a proč ho nikdo nesundá, asi nikomu nechybí. Mám z toho trošku legraci.
Jenže na posměváčky jsou háčky, jak praví přísloví. Za pěkného počasí věším prádlo na balkoně, protože slunce mu dodá vůni větru a čistoty. V ruce jsem držela ručník a kolíček, že ručník připevním na šňůru. Vtom se přihnal poryv větru, vyrval mi mokrý ručník z ruky, sice jsem po něm hmátla, ale vítr byl úspěšnější, chvíli ručník poletoval a pak se pěkně usadil na stromě pod našimi okny.
Nastartovala jsem výtah a horempádem jsem se řítila dolů. Ovšem ručník se usídlil výš než jsem mohla dosáhnout jen tak ze země, i kdybych si třeba trošku povyskočila. Kolem zrovna šel soused a také civěl do koruny stromu. Udělala jsem na něho cukrblik, jestli by mi nějak mohl pomoci. Samozřejmě, za chvilku se vrátil z domu, kam si došel pro udici na ryby, je to vášnivý rybář. A lovili jsme. Jen tak jsem si připomněla Hemingwayova Starce a moře, jakpak dopadne náš lov? Jestlipak nedopadneme jako onen rybář?
Nevím, na jaký háček nebo snad hák lovil soused můj ručník, několikrát zručně hodil vlasec udice do koruny stromu a sláva, ručník se napíchl na háček nebo hák a poslušně se snesl k zemi. Hemingwayův stařec takové štěstí neměl, z moře si dovezl jen žraloky ohlodanou kostru chycené obří ryby – mečouna. Můj ručník zůstal celý.
Zbyla tu ještě zelená plocha v centru sídliště, sloužila jako parkoviště pro stále se zvyšující počet automobilů. Pochopitelně trochu zanedbaný prostor se musí zaplnit domy, takže někdo vyprojektoval zástavbu. Ještě než k tomu došlo, jednoho dne ráno na posledním stromě, myslím, že to byla třešeň, visel nějaký muž. Kolem bylo plno lidí a policie. Někdo říkal, že to byl starý mládenec, který žil s maminkou a když zemřela, nic ho na světě neudrželo a řešil svůj problém drastickým způsobem. Raději bych samozřejmě viděla na stromě náruč ručníků nebo snad prostěradel, stromům sluší více.
Zanedbané parkoviště zmizelo a na asi dvou stech čtverečních metrech vyrostlo osm velkých domů, z toho tři věžáky. Domy v těsné blízkosti namačkané jeden vedle druhého. Sice jsme tu získali několik prodejen – tři lékárny, dvě drogerie, prodejnu potravin, spořitelnu, kavárničky, kadeřnictví, vietnamské prodejny všeho možného. Měli bychom se radovat.
Do jedné garsonky nového domu v pátém patře se nastěhovala moje kamarádka. Byla jsem ji navštívit, obdivovat a pochválit její nový domov. Dům voněl novotou. Kamarádka mi řekla, že sice má v garsonce všechno, co potřebuje: koupelnu, místo na vaření a spaní, maličký balkónek, ale sluníčko, když někdy vykoukne za mraky, tak si ho užije asi tak půl hodiny za celý den. Jinak žije ve stínu protějších budov.
