Článek
Do léčebny jsem se dostala po dlouhodobém psychickém a nakonec i fyzickém týrání partnerem.
Dříve jsem bývala pozitivní člověk, kterého téměř nic nezlomilo, na vše jsem našla řešení a se vším jsem si poradila sama. Což byl ten problém, pořád jsem si myslela, že zvládnu cokoliv sama, i vztah s psychicky nemocným partnerem a všechny problémy, které se pak objevily.
Teď jsem celé dny už jen ležela a dívala se do stropu. Neměla jsem žádné pocity, ani radost ani smutek, byla jsem taková lidská zombie. Nic mě nedokázalo potěšit a nic mě vlastně ani nezajímalo. Zapadla jsem do svého světa, uzavřené šedivé bubliny, ze které jsem nevěděla, jak ven. Vlastně ani jsem neměla sílu se z ní ven dostat.
Můj zaměstnavatel a má kamarádka - psycholožka mi navrhli, že bych mohla jet do léčebny. V té době jsem již byla na dlouhodobé neschopence z psychických důvodů. Uvědomovala jsem si, že jsem na dně, a nešlo se mi z něj odrazit. Sezení u psychiatra a léky mi nic nedávaly, nikam se to neposunovalo. Navíc ve mě zůstávala dlouhodobá hrůza z případného setkání s bývalým přítelem. Souhlasila jsem tedy, že odjedu do léčebny.
Prošla jsem u psychologa vyšetřením, jehož závěrem bylo, že po dlouhodobých traumatických zážitcích opravdu potřebuji intenzivní psychologickou podporu a pomoc. Na základě této zprávy mě přijali do psychiatrické léčebny v Kroměříži.
Bylo třeba projít 6týdenním léčebným pobytem. Co se týče výběru léčebny, já tam byla asi před 12 lety, v té době měla Kroměříž vynikající pověst. Určitě se poraďte nebo porozhlédněte, jaké psychiatrické zařízení je doporučováno, v té době byla Kroměříž určitě špička a je na vás, kam odjedete, i kdyby to mělo být na druhé straně republiky.
První pocit z areálu, kde opadávaly omítky ze zdí baráků a některé z ubytoven byly obehnány plotem, byl hrozný. Říkala jsem si, jestli se zas neseberu a neodjedu.
Jakmile jsem ale vstoupila na oddělení, kam mě přiřadili, měla jsem hned lepší pocit.
Prošla jsem vstupní zdravotní a psychiatrickou prohlídkou a šla se ubytovat. Je to paradox, ale díky mřížím na oknech jsem se konečně cítila bezpečněji.
První dva týdny byly opravdu kruté. Po celých měsících, kdy jen ležíte a civíte do stropu, nastupuje pravidelný režim dle rozpisu, který vás má vrátit zpět do života. Nemáte čas si přes den lehnout, i když jsou chvíle, kdy je to to jediné, co si přejete. Lomcují s vámi emoce, hlava si přebírá všechna sezení se skupinou nebo psychiatry a psychology, kterými denně procházíte.
Na začátku vás seznámí s tím, jak to vlastně v mozku funguje a proč sám po odeznění traumatických zážitku nenaskočil. Váš mozek, když toho má dost, prostě přestane vyrábět ty správné hormony, které potřebujete pro správné emoce, a už prostě sám nenaběhne. Potřebujete léky a potřebujete pochopit, jak získat zpět pocit, že opravdu můžete zvládnout, co potřebujete, a žít znovu šťastný a normální život.
Horším problémem je, když psychické problémy prokládáte alkoholem nebo závislostí na lécích, drogách či kombinací všeho.
Denní program je, že ráno si jdete zacvičit nebo zaběhat. Pak máte různé pohovory, terapie, psychologická cvičení. Při podávání jídla se podílíte na úklidu a vydávání jídla či mytí nádobí na oddělení, což vám pomáhá dostat se zpět a nesoustředit se jen na sebe. Odpoledne máte vycházky, případně další terapeutické cvičení, či hypnózu, pokud jste o ní měli zájem, to samé večer.
Já osobně doporučuji, pokud docházíte k psychiatrovi, případně k psychologovi a nikam se neposouváte nebo trpíte sebevražednými myšlenkami, sami navrhnout lékaři, pokud to neudělá, zda by pro vás nebyl vhodný dlouhodobý terapeutický léčebný pobyt.
Chce to vydržet celých 6 týdnů. V léčebně zjistíte, že nejste sami, že jsou lidé s mnohem horšími problémy. Jsou tam opravdu odborníci, kteří s vámi zkonzultují, co je vašim problémem a jak se z toho dostat ven.
Hlavně ale musíte opravdu chtít vy. Zahodit sebelítost a začít bojovat za svůj nový život. Přestat se soustředit na sebe a vidět taky svět a lidi kolem.
Já se do života vrátila plná síly a se zjištěním, že hranice toho, co můžeme, a strach jsou jenom zdmi, které si ve své hlavě stavíme jen my sami. Že hranice mého světa jsou mnohem dál, než jsem si kdy předtím dokázala představit. Překonání strachu vás posune do nového světa…
Bohužel někdy ne bez pomoci. Nezůstávejte na starosti a bezmoc sami, když nemusíte.
Čekací lhůty jsou dlouhé, některé léky vám může dát váš ošetřující lékař, ještě než se dostanete k odborníkovi, a již existují i aplikace, které vám krok po kroku, den za dnem pomáhají dostat se zpět do normálu. Já ale nedám dopustit na můj pobyt v blázinci.
Pobyt tam bych doporučila úplně každému. Mít čas zamyslet se nad svým životem a nad svými možnostmi za pomoci odborníků je k nezaplacení. Pro mě zážitek, který mě vrátil do smysluplného života a ukázal mi nové hranice.
