Článek
První situace, kdy jsme málem přišli o jedno z dětí, se stala, když byly děti ještě v peřinkách. Proběhlo očkování, my vyčkali doporučených 20 minut a pak odešli i s dětmi domů. Během cesty, asi dvě minuty cesty od zdravotního střediska jsem najednou zjistila, že dcera nespí, ale je v bezvědomí.
Nedýchala, byla úplně bílá a když jsem s ní jemně zatřásla, aby se probudila, jen jí vypadla ručička z peřinky a hlavička bezvládně spadla. Chytila jsem malou do náručí a utíkala s ní zpátky k lékaři. Její mrtvolná barva mluvila za vše. Lékař hned otevřel a viděl, že je opravdu zle. Vysvlékl ji z oblečení, položil do stabilizační polohy a snažil se jí poklepat na záda. Co přesně dělal už těžko popsat, protože jsem byla úplně ztuhlá hrůzou. Malá nakonec začala dýchat a barva se jí vrátila.
Dodnes mi v hlavě zůstává myšlenka, co by se stalo, kdybych ji donesla až domů a nevšimla si, že jen nespí. Už bych jí neprobrala.
Po druhé jsme bojovali o život druhé dcery. Byly už větší, bylo jim 5 let. Obě dvě pořád pokašlávaly. Druhá však měla dusivý nepřestávající kašel. Nedalo mi to a druhý den, jsem ji odnesla znovu k lékaři. Po kontrole krve jsme zjistili, že je na tom opravdu špatně. A po poslechu lékař zjistil, že má zápal plic. Okamžitě nám zavolal sanitku.
Situace ale byla komplikovanější, než jsme si mysleli. Malá si nevinně postěžovala, že jí bolí ucho a já to lékařce zmínila. Zjistili jsme, že má streptokoka, do toho oboustranný zánět středního ucha, zápal plic a po dvou dnech, jí ještě viry z plic napadly ledviny a ty přestaly fungovat.
Měla jsem pocit, že to ten prcek prostě nedá. Bylo toho příliš. Byla na kyslíku, protože nemohla dýchat a do toho opravdu vysoké horečky. V noci jsem nespala, protože jsem každou chvilku přeměřovala teplotu a modlila se, ať už klesne.
Vše nakonec dopadlo dobře. Ale mě se životní praxí potvrdilo, že když nejde o život, nejde o nic.
Vlastně se mi to potvrdilo, už když malé byl rok a já zjistila, že má 7,5 dioptrií. Brečela jsem, protože mi přišlo hrozný, že celou dobu nic nevidí a my to ani nevěděli. Když jste se, ale podívali na malou, bylo to věčně usmívající se dítě, kterému nic nechybělo. Nakonec jsem si uvědomila, že to, že má dítě oční vadu se víc dotýká mě než toho dítěte, které to vůbec neřeší a věřte, že nikdy neřešilo. Brýle jí přijdou jako něco úplně samozřejmé.
Potkala jsem kamarádku, která mi řekla, že taky měla v dětství 6 dioptrií, ale protože nikdy nenosila brýle, tak jsem ani za ta léta nevěděla, že nějakou vadu očí má. Řekla mi, že to není až tak velký problém, jak si myslím já. Uklidnilo mě to.
Dnes, když vidím s jakými zdravotními problémy se musí potýkat rodiče postižených dětí nebo dětí s vážnějšími zdravotními problémy, tak mi dochází, jak přehnaně úzkostná jsem byla a jak mi přišlo jako tragédie něco, co vlastně vůbec tragédií nebylo.
Když bojujete o život dítěte nebo má vaše dítě nějaký velký zdravotní problém či vadu, navždy změníte priority a důležitosti všech událostí, které se stanou ohledně vašich dětí.
Spadnutí z kola, odřená kolena nebo lokty přestanete brát jako nějakou hroznou tragédii. Vážně už berete opravdu jen ty závažné starosti, které mohou Vaše dítě ohrozit na životě.
