Článek
Dodnes jsem se nesmířila nebo si nepřipustila smrt babičky a dědy, dodnes jsou pro mě živí.
Každý máme někoho takového, u koho jsme smrt do dnešního dne nezpracovali a zpracovat nechceme a nepotřebujeme, protože my prostě víme, že jsou někde odkud nás mohou chránit, pomáhat nám a komunikovat s námi.
Je to myšlenka, které nikomu neškodí a nám pomáhá, a někteří dle svých zážitků by dokonce potvrdili, že to tak je.
Často mívám podvědomý pocit, že se něco může stát, jako by mě někdo varoval, ale mě se to stávalo, už když byli babička s dědou na živu. Věřím, že mám anděla strážného, přesto si myslím, že i oni dva na mě také dohlížejí.
Můj manžel, ačkoliv nevěří na duchy, měl takový zvláštní zážitek v nemocnici. Způsobil si ošklivou otevřenou zlomeninu nohy. Jak se vyjádřil, doktor v podstatě tu nohu dávali dohromady jako puzzle. Když ležel v nemocnici po operaci a v noci trpěl bolestmi, ucítil najednou na rameni za postelí, kde byla zeď, ruku na rameni, která ho poklepala, a jako by mu řekla, vydrž bude to dobrý. Věří, že to byl jeho táta.
V druhém případě měl nehodu, kdy mu vjel do protisměru starší pán. Auto bylo sešrotované a na odpis. Ale on měl pocit, jako by mu někdo pomohl ten volant včas strhnout a nesrazit se čelně s protijedoucím vozidlem. Věřte nebo ne, manžel neměl jediné zranění, škrábanec nebo namožený sval. Vystoupil z auta úplně v pořádku. Jak policie, tak saniťáci a hasiči byli překvapení. Věří, že mu pomohl děda, který před dvěma lety zemřel a byl řidič z povolání.
U něj to bylo zásadní, v případě čelního nárazu a poranění operovaného nohy, ve které má stále ještě ocelovou tyč, by s velkou pravděpodobností o nohu přišel. Ošetřující lékař mu totiž řekl, že se ta kost už nesmí poranit.
Každopádně jak říká moje máma, někdo tam nahoře ho má rozhodně rád…
