Článek
Moje kolegyně v práci, která je dnes již v důchodu, mi vyprávěla příběh, který mě dodnes inspiruje, když máme s dětmi jakýkoliv problém s učením ve škole.
Její malý syn měl očividně již od malička zvláštní zájmy. Bystrý chlapeček, který se neustále zajímal o to, proč a jak co funguje. Případně strkal dráty do elektřiny či dělal již v nízkém věku různé pokusy s elektřinou. Bylo jasné, že toto dítě pozadu nezůstane.
Pak ale přišla základní škola a najednou se stalo to, že chlapec se nemohl naučit číst ani psát, měl s tím velké problémy, a tak ho odeslali k odborníkům. Verdikt byl jasný, byl těžký dysgrafik a dyslektik. Dokonce dle názoru odborníka bylo mamince sděleno, že ať se smíří s tím, že toto dítě se číst ani psát nenaučí.
Maminka byla bojovnice. Každý den několikrát denně po dobu, po jakou udržel pozornost, se ho snažila učit číst a psát písmenko za písmenkem, pomalu, ale nekompromisně.
Trvalo to, ale dítě nakonec začalo číst i psát a vrátilo se i do školy, a to do takové míry, že dnes je z něj vysokoškolsky vzdělaný člověk, pracující ve výzkumu. Nikdy by se to nestalo, nebýt jeho odhodlané a vytrvalé maminky.
Ještě k tomu musím poznamenat, že ačkoliv sama neměla vysokou školu, zřejmě z toho důvodu, že rodina nebyla komunisticky angažovaná, tak vychovala kromě tohoto syna ještě další tři děti, z nichž jsou všichni vysokoškoláky.
Pro zajímavost ještě uvedu historku z jejich života, která mě pobavila. Její manžel dával dětem za pětky odměnu. Nechápu, proč to dělal, ale zřejmě to nějakým zvráceným způsobem fungovalo. Asi jako když chcete naštvat rodiče.
A že i dnes dokážou rodiče nemožné, mi potvrzuje spolužák mých dcer, který má diagnostikováno ADHD, opravdu nevydrží chvíli na místě a hrozně zlobí. Přesto se s ním maminka denně učí a on je opravdu jedno z nejbystřejších dětí ve škole a nosí domů téměř samé jedničky.
Tito rodiče jsou prostě opravdu rodiči, kteří se i přes překážky nevzdávají a místo toho, aby si řekli, že dítě má prostě handikep a nesnažili se, snaží se o to víc a věnují tomu všechnu svou energii a sílu.
Stejně tak jako jsou obdivuhodní ti rodiče, kteří mají děti, u kterých je osud mnohem míň milosrdnější, a přesto se snaží dělat maximum, aby jejich děti vedli normální život. Držím jim všem palce, ať to zvládají co nejlépe a ať jejich snaha přináší výsledky.
