Článek
Můj zážitek je přes 20 let starý.
Jeli jsme s přáteli ráno kolem třetí hodiny z diskotéky u jezera a přijížděli jsme do úseku, kde byly prudké točité zatáčky v poli. Samozřejmě s dvojitými žlutými plnými čarami, aby tam nikdo nepředjížděl.
Najednou se za námi vyřítily světla dalšího auta. Podélně minulo kufr našeho auta a v protisměru vyletělo ze silnice.
V prvním momentu není váš mozek schopný vůbec pobrat, co se děje. Díváte se na to auto a hlavou vám probleskuje, proč to auto letí do toho pole.
Během pár sekund vám však dojde, že se děje něco hodně špatného, co se vůbec dít nemá.
Ještě byla tma. Zabrzdili jsme a vylezli z auta. V poli leželo na boku auto. První, co mi problesklo hlavou, že by to auto mohlo vybouchnout.
Ségra se ale sebrala a hned šla k tomu autu. V duchu jsem si řekla, že jestli to má bouchnout, ať to bouchne, když tam budeme obě. Prioritní bylo pomoct těm lidem tam uvnitř.
Naši tři známí zůstali stát nahoře na silnici. Jedna z kamarádek dostala hysterický záchvat a začala křičet. Zatřásla jsem s ní, ať se uklidní, že musíme pomoct těm lidem uvnitř.
Klučina, který jel s námi, vrtěl hlavou a opakoval, že to nedá, že tam nemůže jít. Řekla jsem mu ať aspoň zavolá na 112 a popíše jim, kde jsme a co se stalo.
Došli jsme k autu, ve kterém seděl omráčený řidič. Měl poraněné čelo a byl ještě připoutaný. Během chvíle se probral.
Říkali jsme mu, že musí hned z auta, že by to mohlo bouchnout…
Když jsme se rozhlédli, zjistili jsme, že v poli kousek od nás leží bezvládné tělo. Ptali jsme se řidiče, kolik jich jelo a on nám řekl, že vezl další čtyři lidi, mladé kluky.
Byl dobrovolný hasič, takže nám mohl radit, co s nimi dělat. Byl problém je v tom poli, v té tmě vůbec najít. Jak nebyli připoutaní a auto se dostalo do několika kotrmelců, dveře se otevírali a oni z auta vypadávali a auto je válcovalo. Vlastně dobře, že byla tma, protože nebyla vidět krev, která tam všude musela být. A kterou jsme pak doma prali z oblečení.
Nikdo z nich neodpovídal, hledali jsme je podle chrčení, které vydávali a snažili se, aby začali alespoň dýchat a nechat je ve stabilizačních polohách. Nejpomaleji probíhající čas v mém životě, kdy jsem si přála, aby už tam byla záchranka a opravdu jim pomohla. Pocit, že jim ještě můžete ublížit, případně něco dorazit je šílený.
První přijeli hasiči, hned jsme je navigovali, kde kdo leží a byli rádi, že zodpovědnost můžeme předat někomu jinému.
Ti kluci byli tehdy mladší než já. Po zápisu, který si udělala policie, jsme seděli a čekali, jestli přijede sanitka a někoho z nich odveze. Ještě dlouho se je snažili hasiči a zdravotníci resuscitovat, dávat masáž srdce a udržet je při životě.
Pak už jsem jen zaslechla, jak se policista několikrát vrací k policejnímu autu a pokaždé diktuje jméno, příjmení, adresu a datum narození a konstatuje smrt. V poli přibývali bílé přikrývky, kterými jedno za druhým přikrývali těla.
Strašně jsem si přála, aby to po tom všem přežil aspoň jeden jediný. Ale to se nestalo.
Odjížděli jsme s pocitem, že snaha je zachránit, byla zbytečná, a že jsme možná i ublížili místo, abychom pomohli, byl to neúprosný pocit, který vás dusil na plicích, i když jste věděli, že jste dělali co jste mohli…
Jeli jsme domů a v autě bylo hrobové ticho, co se v takovou chvíli dá ještě říct?
Měla jsem paradoxně v tu chvíli i vztek, na ty kluky, že sedli do auta s opilým řidičem, že se i přesto, že věděli, že je opilý, nepřipoutali a i na toho řidiče, že jel tak rychle na místě, kde je omezená rychlost a předjížděl nás přes dvojitou plnou čáru, navíc v podnapilém stavu.
Neodnesou to jen ti, co porušují předpisy a myslí si, že se jim nic nemůže stát. Jedna z nás skončila za rok s bulimií u psychiatra, sestra s anorexií a já jsem s pocitem, že auto je zbraň a ještě několik měsíců se opakujícím snem, že srážím člověka, potom dvacet let nesedla za volant. Ještě dlouhé měsíce jsme se všichni budili ve stejnou hodinu, s úzkostným pocitem, jak rychle může člověk zmizet kvůli nezodpovědnosti vlastní nebo jiných ze světa a způsobit tak nekonečnou bolest svým blízkým.
Škoda, že si tolik lidí neuvědomuje, co všechno můžou rychlou jízdou nebo řízením v opilosti nebo porušováním předpisů způsobit.
Jak si ještě můžou myslet, že se jim to stát nemůže, když denně čtou kolik vážných nehod se stane.
A jak k tomu přijdou ti záchranáři a hasiči, kteří pak musí sbírat kusy těl po silnicích nebo se dívat na hořícího člověka v autě, kterému už nemohou pomoct. Jen kvůli lidské nezodpovědnosti a pocitu, že vám se to stát nemůže. Může, ale často se to stane jen jednou a naposledy.
Mrtvé už nic nebolí, ale zůstávají tu po vás vaše děti, vnoučata, rodiny a případně lidé, kteří se vás snažili zachránit a dostávají se tak do extrémně nepříjemné situace, která zanechává šrámy na psychice a duši.
Případně se zmrzačíte vy a zůstanete tak na krku celé rodině.
A někdy tu zůstanou zmrzačení jiní lidé a děti, kteří za nic nemohli…
Přemýšlejte, když často porušujete předpisy nebo jezdíte extrémně rychle. Jednoho dne vám to nemusí vyjít, ale co je horší, můžete kvůli tomu zničit život někomu jinému, dítěti, mámě od dětí, lidem, kteří tu ještě měli dlouho se svou rodinou být… Dokážete s tou vinou žít?
