Článek
Pro mě jedna z nejtěžších věcí v životě.
Říkáte si, že to není ono. Ale v hlavě se vám točí tisíce myšlenek. Jako třeba. Stejně jsou všichni chlapi stejní a ten další se nakonec může chovat úplně stejně jako ten váš teď, vždyť na počátku vztahu taky vařil, uklízel, pomáhal a teď sotva zvedne zadek z gauče.
Snažíte se brblat, že vás nebaví být za služku, ale jako byste mluvila do zdi.
Můj manžel sice doma pomůže, vypere, pověsí prádlo, i sklidí nádobí do myčky a zapne ji, aniž bych mu musela říkat, má rád pořádek. To, ale dělá jenom, když se mu zrovna chce a má náladu, většinou to dělám já. Jak poslouchám známé, je to víc než dělá většina chlapů. Hlavně u toho většinou brblá tak, že by si to člověk raději poklidil sám. Jak to, ale okomentovala jedna má známá, kdyby to dělal, ať si u toho klidně brblá.
Samozřejmě ten pocit, že jste spíš služka než partner, není příjemný. Jak pak máte mít pocit, že si váš partner váží, když nechává většinu věcí na vás?
Samozřejmě na začátku vztahu nic nebylo problém, všechno se dalo vyřešit, se vším mi pomáhal a celkem často i vařil.
Nevím, kam se to vypařilo, ale najednou zjišťuji, že mám na krku 3 děti, kolem kterých musím sbírat nádobí, kterým dělám snídani, oběd i večeři. A někdy mi to pěkně leze krkem. Když to řeknu manželovi, uraženě se zvedne, že si teda tu snídani udělá sám. Přitom asi tři roky zpátky by ho ani nepadalo říct mi, že mu mám jít udělat snídani. Přemýšlím, kde se to zlomilo.
Máme děti. Jsem celkem finančně soběstačná, takže mi odpadá takový ten důvod, že rodinu bez manžela neuživím. Naopak vzhledem k jeho dalším nákladům na cigarety a nějaký to pivko, by mi zůstávalo víc peněz.
Kdysi jsme se bavili, že bychom zašli na párovou terapii, ale to mu zrovna teklo do bot a jakmile téct přestalo, přestala být i snaha problémy někam chodit řešit. Spíš mám pocit, jakoby ani neviděl, že nějaké problémy máme.
Samozřejmě nic není černobílé a náš vztah má i pozitiva. Krom toho, že spolu vychováváme děti, které má rád a je pro ně ochotný cokoliv udělat, i se o ně celodenně postarat, což taky každý chlap nedělá, máme společný i urejpaný humor, takže stále ještě z našeho vztahu nevymizel smích, humor a komunikace. Přesto mám někdy pocit, že těžce trpíme syndromem spolubydlících, a že to bude jednoho dne, až přeteče má trpělivost, důvod ke konci.
Navíc můj partner je bručoun. Každý den najde něco zkritizuje, obvykle něco co vyvedou nebo neuklidí děti. Já jsem dost pozitivní člověk a mám ráda doma pohodu a klid, což se moc neslučuje. Jeho každodenní brblání mi leze krkem a narušuje atmosféru doma, a i když mu to říkám, nic se prostě neděje. Někdy už mě tím kritizováním a kibicováním tak naštve, že s ním nemluvím i celý den. Je to ten pocit, že když zkazil den on vám, proč byste ho nemohli zkazit vy jemu.
Taky vím, že žádný vztah není jen dokonalý a růžový, ale jsou chvíle, kdy se toho sejde víc a pak si říkám, jak by mi asi bylo být sama. Je dost možné, že jednoho dne pohár přeteče a já prostě půjdu o dům dál… Do té doby se prostě budu snažit komunikovat a změnit možná nezměnitelné…. To ukáže život…
