Článek
Na tu dobu se vám zpočátku zastaví čas a jsou pro vás důležité jen hezké chvíle strávené s rodinou. Jakoukoliv hodnotu ztratí, jestli za rok budete mít na dům nebo na auto. Není to už podstatné, za rok už nemusí být nic a nic z toho si do hrobu stejně nevezmete.
Můj způsob vyrovnání se stresem je, že se rovnou psychicky smířím s tím nejhorším možným výsledkem. A na konci takové představy vždycky zjistím, že ovlivnění takových věcí stejně většinou nejsou v našich rukou. Taky věřím, že věci se dějí, tak jak se mají dít.
Kamarádka, která se z rakoviny vyléčila nedávno, mi říkala, jak s ní hodně lidí přestalo komunikovat. Když ji potkali, raději přešli na druhý chodník. Nevěděli jak s ní komunikovat, co jí říct, jestli s ní o nemoci mluvit nebo nemluvit. Já zjistila, že když s ní mluvím, jako by to byla normální věc, pak si ráda uleví, jak je to všechno těžký.
Pro mnoho lidí je těžké připouštět si smrt k tělu. Raději o takových věcech nemluví. Připustit si, že někdo může zemřít, i když je mladý a má malé dítě a nemůže s tím v podstatě už téměř nic udělat, znamená připustit, že se to může stát i vám.
Také se změnil můj pohled na mého partnera. To už se stalo, když mě podvedl a opustil rodinu. Jeho odchodem jsem přestala přivírat oči a namlouvat si, že je něco jinak, než to vypadá. Když se vrátil, už se to nezměnilo. Teď, když mi hrozí diagnóza rakoviny, vnímám o to víc, jak malou podporou pro mě je.
Vzpomněla jsem si, jak se kdysi, když se narodila dvojčata a celou noc řvala, ráno zhroutil, že to nezvládneme. To já jsem procházela poporodním obdobím, byla jsem v šestinedělí a měla mít záchvaty úzkosti. Místo toho jsem každé čtyři hodiny vstávala, krmila a přebalovala děti a ještě ráno utěšovala přítele. Říkala jsem si tenkrát, jak to pro něj musí být těžký a vůbec mě nenapadlo myslet na to, že se měl snažit podpořit spíš on mě než já jeho.
Příští týden si jdu pro výsledky z krve a jedu si pro termín operace. A opět jsem na to sama. Umím si domyslet, že se tomu raději vyhne, protože mu náhle umřel táta na rakovinu a dodnes se s tím nesrovnal. Ale to nesnižuje mé zklamání z toho, že mě v takové chvíli nepodpoří. Další kapka do mého poháru hořkosti. Kdy asi přeteče?
