Článek
Na začátku vztahu odborníci radí, vyjasnit si na rovinu, kdo jaký jste. To proto, aby nedocházelo k mylným představám, které si o vás vytvořil partner a nemusí být pravdivé, a ze kterých nakonec on sám bude rozčarovaný, že si vlastně našel někoho koho ani nechtěl.
To, že to uděláte, nutně neznamená úspěch. I přesto, že hned na začátku partnerovi vyjasníte, že uklízení není vaším smyslem života, a že nejste typ, který běhá celý den s prachovkou po domě a vaří, můžete narazit na partnera, který vám to sice odkývá, protože s vámi chce být. Ale v duchu věří, že vás jednoho dne změní. Nebo, že vás změní, až spolu budete mít děti, protože po nich se přece uklízet musí…
Navíc, když se k tomu ještě přidá povaha řídícího typu, zvyklá tlačit druhé do toho, aby dělali pokud možno co chtějí oni, zaděláte si na komplikovaný vztah.
To se stalo i v mém vztahu. Neznamená to, že hned musíte utéct. Ale počítejte s tím, že váš život bude o něco komplikovanější, než by byl s člověkem stejného nebo podobného typu.
Každopádně vše na začátku našeho vztahu vypadalo, že to bude fungovat. Že mě respektuje jaká sem. A že se doplňujeme. Hned od začátku jsme spolu začali žít. Nic nebyl problém, vše bylo v pohodě. Když se mu nelíbilo, že je doma někde něco nevhodně položeného, tak to prostě uklidil. Vzhledem k tomu, že má velmi kladný vztah k pořádku, pomáhal mi i s domácími pracemi a to bez toho, že bych mu cokoliv musela říkat.
Poprvé v životě jsem zažila, že chlap, aniž byste cokoliv naznačili uklidil, umyl nádobí nebo dal vyprat a pověsit prádlo. Bylo to celkem fajn a ženy v mém okolí si říkali, že by bylo fajn, kdyby jim doma někdo taky občas pomohl, aniž by ho do toho nutili.
Jenže co se nestalo… Uběhl nějaký čas a taky se celkem brzy narodily děti, které jsme sice plánovali, ale v bytě začal být nepořádek a vzhledem k péči o dvojčata a probdělým nocím jsem byla ráda, že stíhám přes den krmení, přebalování, koupání, chození ven, nakupování, vaření a občas minutku spánku.
Partner sice dál pomáhal, ale tentokrát už to prokládal různými narážkami a nadáváním jaká je to hrůza, že je doma pořád nepořádek. Samozřejmě ten tam pořád nebyl, ale on chtěl prostě z práce přijít do čistého a navařeného a to se vždy nedělo.
Začali jsme se hrozně hádat. Chtěla jsem rozdělit úkoly pro oba, ale to prostě nerespektoval, stále občas uklidil, ale to jen, když ho štvalo, že je tam nepořádek a nebo, když se mu zrovna chtělo. Já to musela dělat několikrát denně, ať se mi chtělo nebo ne.
Samozřejmě jak děti rostly, bylo nepořádku víc a víc, a když manžel neměl zrovna náladu, nezapomněl mi tuhle skutečnost vždycky strčit pod nos.
Když už jsem si řekla, že v tomhle dusnu prostě už žít nebudu, že už to nedávám, protože hádky byly stále stejné a nikam to nevedlo a děti už byly tak velké, že už z toho měli rozum a štvalo je to taky. Podařilo se najít řešení.
Ono se nenašlo samo, musíte ho najít vy. Nejdřív jsem se ho snažila přesvědčit k nějaké poradně nebo psychologovi. Jeho dětství totiž nebylo klasickým dětstvím, měl otčíma, který se k němu choval šíleně a mě bylo jasný, že někde tady je zakopaný pes. Trvale, ale odmítal kamkoliv jít, že žádný problém nemá, a že jenom chce, aby doma bylo uklizeno. Kdyby tam šel, ulehčil by tím značně řešení celý situace mě i rodině.
Obvykle takový lidé v sobě ani žádný problém nevidí, vidí ho pouze v okolí. Vždyť je přeci tak snadné a jednoduché pochopit co by chtěli a udělat to.
Po jedné takové hádce jsem odešla z domácnosti, ven do přírody, kde nebylo moc lidí, kde hučela voda a byl klid, abych mohla přemýšlet. Už jsem byla rozhodnutá náš vztah prostě skončit a zbavit se toho dusna, které nebylo dobré pro nikoho z nás, hlavně ne pro děti.
To vy musíte znát svého partnera a jeho minulost, abyste se zamysleli nad tím, co ho k takovému chování a reakcím vede, co je tím spouštěčem. Ale především mu co nejvíc polopaticky říct, že pokud se to nezmění, už v tom nebudete žít, protože se v tom dýchat nedá.
Došlo mi, že jako jeho, jeden z rodičů mlácením a řvaním dotlačoval k výsledkům, které chtěl, tak on děláním dusna doma chce, abychom mu ustoupili a dělali to co po nás chce on. Jediný způsob komunikace, který ho v dětství naučili. Jenže tady to narazilo na to, že já nejsem typ člověka, který se nechá někam zatlačovat.
První den pochopil, že nemá křičet, protože jedna z dcer se začínala zavírat do pokoje a přestávala s ním mluvit. Křičet přestal, ale od dusna a peskování, které do té doby využíval neustoupil.
Neustoupila jsem ani já. Sedla jsem si naproti němu i s dcerou a zeptala se jí, proč doma uklízí, jestli víc kvůli tomu, že jí to baví nebo kvůli tomu, aby táta nedělal doma dusno a nerozčiloval se. Odpověď byla jasná…
Protože manžel ví, že jsem na to děti nepřipravovala a nemanipuluji s nimi, vehnala mu odpověď dcery slzy do očí.
Pak jsem jí poslala pryč a řekla mu, že si myslím, že problém je v tom, že s ním takhle jednali dospělí jako s dítětem a on to teď dělá s námi. Ale, že to tak není v pořádku a my v tom žít nechceme. Že v domácnosti by měla být především pohoda a klid a to u nás není. Že z důvodu, aby bylo za každou cenu vše doma podle něho, dusí mě i děti a dělá denodenně doma nepříjemnou atmosféru, aby toho dosáhnul. Že nerespektuje, rozdíly ostatních členů rodiny a nebere je takové jako jsou, ale chce je donutit, aby byli takoví jaké je chce on a to i za cenu, že je dusí a neustále jim nadává.
Nic na to neřekl, ale měl slzy v očích a pochopil, že takhle se to neděl, je to špatně a dosáhne pouze toho, že o rodinu přijde.
Každý člen rodiny, musí respektovat toho dalšího, jeho povahu a zvyky, a to i když je to dítě.
Neznamená to, že máte děti nechat nekontrolovaně dělat bordel a nevychovávat je. Ale přemýšlejte nad způsobem, kterým to děláte, jestli by nebylo lepší najít si jinou cestu k výchově, než je neustálá nepříjemná atmosféra doma, nepřestávající dusno, křičení a snaha změnit všechny kolem sebe, která stejně vede jen k tomu, že se tam potom necítí dobře žádný člen domácnosti.
