Článek
Své požadavky už jsem časem manželovi přestala sdělovat a snažila se vždy vše nějak vyřešit sama. Mělo to za následek, že ačkoliv jsme byli dva, tak jsem se ve vztahu začala cítit sama…
Občas to ze mě vyletělo, při nějaké občasné vyhrocené hádce. A tím, že to bylo řečeno v hádce, kdy byl zabejčenej i můj manžel, na to nebral žádný ohled. Vlastně to v tom vzteku asi ani nevnímal.
Uběhlo více než deset let a situace se neměnila. Na začátku roku se na mě navalilo tolik práce, že můj mozek prostě vypnul a přestal fungovat. Nebyla jsme schopná si zapamatovat ani co chtěly děti k snídani, i když jsem se třikrát vrátila, aby mi to zopakovaly.
Došlo mi, že takhle to donekonečna nepůjde, že to nakonec odnese jen a jen mé zdraví, a že buď to musím ve svém vztahu rázně vyřešit nebo prostě raději odejít…
Věděla jsem, že jestli se má něco změnit, musím změnit i já svůj přístup. Začít jinak komunikovat, jinak se chovat. Já jsme chtěla změnu, a tak jsem byla jediná, kdo pro to mohl něco udělat. Manželovi samozřejmě přišlo, že vše je v naprosté pohodě a žádné problémy nejsou, vždyť doma všechno funguje, navíc, což mu vyhovovalo, bez něj.
Do měsíce se každá ze změn, které jsem udělala začala projevovat i ve změnách chování mého manžela.
Nezahrnovala jsem ho výčitkami, co všechno už mi vadí a co všechno doteď nedělá, když já jsem to po něm chtěla už stokrát.
Prostě ve chvíli, kdy jsem něco nezvládala, jsem mu řekla, že potřebuji, aby to udělal.
Takže jsem mu neřekla, potřebuju, abys mi víc pomáhal s dětmi. Ale když jsem to nestíhala, nebo jsem si potřebovala odpočinout, řekla jsem mu, jestli by mohl vyzvednout děti v pět hodin z kroužku. A světe div se, mohl. Nemusela jsem se celá ta léta honit, stačilo si o to prostě přesně a jednoduše říct.
Také jsem se snažila být při kontaktu s ním raději příjemná než naštvaná. Usmála jsem se, dotknula jeho ruky a požádala ho o to, co potřebuji.
Vždy, prosím vás, řešte jenom jednu věc, mám pocit, že u víc věcí by při druhé přestali vnímat.
Časem jsem s ním promluvila, že je toho na mě opravdu hodně, a že bych byla ráda, kdyby občas s některými činnostmi pomohl.
Já vím, že nám nikdo za práci doma neděkuje a nechválí nás za ní, ale chlapi jsou často ješitní a když jim poděkujete a pochválíte je, příště to rádi udělají znovu. Krom toho, poděkovat je přeci základní lidská slušnost.
Možná se stane to, co u nás, a partner vám taky po létech začne znovu děkovat za oběd, nebo že mu podáte pití. Ne jenom přines mi a odnes, případně to nechá někde ležet. Nechtějte toho zase moc, ani my nejsme dokonalé.
Musím říct, že kdykoliv si o něco řeknu, tak se zatím ani jednou nestalo, aby mi odmítl to udělat.
Ulevilo se mi, mám toho míň a vše líp zvládám. Dokonce mám čas si i zajít na procházku nebo kdykoliv na kafe s kamarádkami, což jsem od narození holek dělala v podstatě jednou za pár let.
Je to fajn pocit, mít zas pro sebe chvíli klidu. Vždyť o děti se může postarat i partner, proto jste tu dva.
A poslední věc s milým chováním a častějším fyzickým kontaktem, ať už je to normální objetí nebo dotyk, i mně po ránu znovu začaly chodit sms: Dobré ráno miláčku.....
Lidé kolem vás často zrcadlí vaše pocity. Když se mračíte a křičíte, necítí se dobře ani váš manžel ani vaše děti. A naopak bude pro manžela těžké být na vás nepříjemný, když jste na něj příjemná.
Také vás těžko odmítne, když na něj něco, co chcete, nebudete štěkat, ale mile si o to řeknete. I doma pak bude celkově příjemnější atmosféra.
Ještě ohledně peněz, pokud držíte kasu a muž moc utrácí. Je dobré si rozpočítat peníze a na rovinu mu říct, kolik celé rodině zbývá na útratu na den. Zvlášť nyní, kdy i rodiny, které s penězi normálně vycházely, své rozpočty nezvládají. Nešetřete jenom na sobě a na dětech… Teď to jinak než společnými silami nezvládnete.
