Článek
Šáhla jsem po prášcích a doufala, že to nepřežiju, byla to momentální chvíle, která nastala po dlouhých letech žití nebo spíš nežití s partnerem s poruchou osobnosti. Chronickým manipulátorem a člověkem s chorobnou lhavostí, který už ani sám nevěděl, co je vlastně pravda. Pravdou bylo to, co si usmyslel ve své hlavě…
Život s ním, v neustálé úzkosti, manipulaci a vydírání, jsem po tom, co mě zmlátil, opustila s igelitkou v ruce, připravenou již několik dní za skříní. Utíkala jsem z bytu, do kterého se přistěhoval a po letech tvrzení, že už hledá něco jiného a odstěhuje se, ale dokud nemá kam jít neodejde.
Celé mé okolí vědělo, že je vše špatně, partner mě však postupně izoloval od mých přátel i rodiny. Stavěl se do pozice chudáka, proti kterému se všichni nespravedlivě staví. Ostatní se zas samozřejmě vyjadřovali a stavěli proti němu. Ať už to byli kolegové v práci nebo rodina.
Po nějaké době po rozchodu se vrátil, s tím, že mi chce jen předat dopis od své mamky, že je to urgentní. Jeho maminku jsem vždy měla ráda, byla to moc milá paní a bylo mi jí moc líto, protože musela trpět hysterické výlevy, vydírání a scény svého syna. Jednou dokonce seděl v sedmém patře v okně, že vyskočí. V tu chvíli jsem si opravdu reálně přála, aby to udělal a už jsme obě dvě měli klid. Samozřejmě to neudělal.
V dopise, který mi předal, byl od jeho maminky, bylo že již má maximálně měsíc života, a že nemá sílu to svému synovi sdělit. Abych přijela se s ní rozloučit a být u toho až mu to řekne. Také napsala, že má pochopení pro to, že jsem ho opustila, a že s ním nechci být.
Sedli jsme okamžitě na vlak a jeli přes půl republiky za ní. On se choval celkem normálně, nedělal žádný nátlak ani scény, abych se vrátila.
Jenže, když jsme přijeli do jejich bytu a zabouchal na dveře, protože zapomněl doma klíče, nikdo neotevíral. Věděl, že jeho mamka nikam nechodí, a tak začal vyrážet dveře, to se mu nakonec podařilo. Mamka ležela na gauči, nedýchala, ruce již měla modré. On začal být nepříčetný. Zavolala jsem první moc a snažila se ji oživit. Už se to nepodařilo a já zůstala v pasti. Nedokázala jsem se přenést přes myšlenku, že ho tam nechám samotného, ale nebyla pro mě snesitelná ani myšlenka tam zůstat.
Přesto jsem tam zůstala. To mě však vrátilo do situace před mým útěkem. Stále jsem si říkala, že zařídíme pohřeb a až se vzpamatuje, tak odjedu. Dopadlo to však, že mě tam po pohřbu zamknul a vyndal mi simkartu i baterku z telefonu. Pocit, že už nemám sílu odejít, a že s ním budu muset zůstat mě zahnal do rohu.
Pak jsem ho přesvědčila, aby mě nechal si alespoň vyzvednout hlasové zprávy. Z práce na mě tlačili, abych přijela a moje rodina se dožadovala toho, abych dala vědět kde jsem. On mě však nenechal.
Na stole byli prášky jeho mámy, věděla jsem, že jsou silné a rozhodla se, že to skončím. Že už chci mít konečně klid od toho tlaku ze všech stran, od něj a od všeho co se kolem mě dělo. Měla jsem najednou pocit, že to nikdy neskončí a já z toho chtěla zoufale ven a myslela si, že už se ho nikdy nezbavím. A tak jsem to udělala.
Zaplavila mě úleva, nekonečný pocit klidu, že už bude konec, že už mě nic nebude trápit, že se zbavím všech strachů a tlaků, které kolem mě jsou jednou jednoduchou cestou, teď a okamžitě.
Dnes vím, že důvodem byla má chybná rozhodnutí. Že jsem od něj včas neodešla. Že jsem se nechala citově vydírat. Na druhou stranu nic z toho si nevyčítám, byla jsem prostě hodný člověk, který nedokázal odepřít pomoc druhému, bohužel na svůj úkor. Také jsem nechtěla obtěžovat ostatní svými problémy a nedokázala si říct o pomoc. Bylo to proto, že celý života jsem byla silná a připravená vše zvládat sama, nechtěla jsem si připustit chybu ani selhání. Dnes vím, že v tom říct si o pomoc, ve správnou chvíli a včas, není žádná slabost. Ale spíš síla přiznat si a začít řešit své problémy.
Naštěstí se mi nepodařilo z tohoto světa odejít. Opustila jsem svého bývalého partnera. S psychiatrickou pomocí a po pro mě velmi dlouhém, ale očišťujícím 6týdenním pobytu v psychiatrické léčebně, jsem se opět postavila na nohy a začala žít normální život. Vrátila jsem se silnější a odolnější než kdy předtím… Nelituji toho, co se stalo, udělalo to ze mě silnějšího člověka a ukázalo mi to, že cesta ven vždy existuje, i když ji zrovna nevidím.
Dnes stojím pevně na svých nohou. Podporuji každého, u koho vidím slabost a chuť odejít z tohoto světa, aby vyhledal pomoc, aby neodcházel, protože věřte, jednou taky uvidíte světlo na konci tunelu a budete rádi, že váš život pokračuje dál. I když možná ne tak jak jste si původně mysleli. Možná lépe, než jste si mysleli. Hledejte své štěstí, a když se cítíte slabý a sami, řekněte si o pomoc…
