Článek
Své děti bezmezně miluji, k dětem obecně jsem měla už od malička kladný vztah. Starala jsem se o své mladší sourozence a vždycky jsem se starala o všechny děti, které měly nějaké potíže.
Když jsem odváděla své děti do školky, povídali jsme si o obrázcích a kolem nás se seskupily všechny ostatní děti a povídaly si s námi. Paní ředitelka se mě tenkrát ptala, jestli jsem se tak trochu neminula povoláním, občas mám pocit, že možná ano.
Až teď, když na mě děti přestávají být postupně plně závislé mi teprve dochází, jak moc mi mateřství překopalo život.
Na deset let jsem odsunula vše stranou a věnovala se jenom mým dvojčatům. Užívala jsem si každý okamžik s nimi. Zapomněla jsem na kafíčka s kamarádkami, na své koníčky a jakoukoliv pravidelnou zábavu.
Mnoho maminek má pocit, že se zblázní z toho kolotoče kolem jednoho dítěte, já měla hned dvě. Ne, že by se to nedalo zvládnout, ale nebyla to ani žádná pohodička.
Můj manžel by to mohl potvrdit, když po prvních pár prořvaných nocích seděl vysílený na gauči, protože se nemohl vyspat do práce a brečel, že to nezvládneme. Já věděla, že zvládneme, zvládl to každý rodič a tak to zvládnete i vy. Navíc já se starala jako dítě o sestru od miminka, takže jsem věděla, co to znamená starat se o malé dítě.
Nevadilo mi odsunout vše stranou a věnovat se jim. Jenom až teď si uvědomuju, že jsem si mohla nějaký čas vyšetřit sama pro sebe a taky, jak těžké musí být pro partnera, když je z první koleje najednou v podstatě úplně mimo.
Vy to nevnímáte, vaše hormony nabité tělo vidí jen to malé bezbranné stvoření, které potřebuje vaši péči a ochranu, které se bez vaší pomoci neobejde, váš mateřský pud pracuje na 100% a vše ostatní je nepodstatné a jde stranou.
Bohužel je to taková síla, že obvykle jde stranou na nějakou dobu i váš muž. Nedivím se, proto, že mnoho vztahů se rozpadá, ještě když jsou děti malé. Říkám si jak to musí být i pro vašeho partnera těžké, i když nic neřekne, přece si nebude stěžovat, když vy máte plné ruce práce a on sám tuší, že starat se o dítě není sranda.
Můžete na to myslet a snažit se ho neodsunout úplně, ale někdy je v tomhle případě příroda silnější než my ženy. Jako by nám někdo úplně přeprogramoval mozek.
Každopádně, přesto, že své děti miluji, jsem ráda, že mám konečně čas se někam pohnout i bez nich. Zajít si s kamarádkami na kafe, aniž bych musela po očku sledovat, co děti zase vyvádějí, a okřikovat je, nebo pro ně někam běhat. Že už mám na wc doma konečně aspoň trochu soukromí. Že si můžu vychutnat klid doma, když jdou holky společně na hřiště za barákem a neprosedět hromadu času na hřišti na lavičce, když ten čas mohu využívat jinak.
Jsem ráda, že mám po deseti letech konečně pocit, že si můžu užívat chvíle sama pro sebe, i s kamarádkami a taky urvat kousky času pro svého partnera, aby se necítil jako páté kolo u vozu.
A jsem ráda, že jsme to i přes všechny kolapsy a potíže dodnes oba vydrželi a nakonec společně zvládli. Že se nám to kvůli rozdělení se, kvůli péči o děti nakonec úplně nerozpadlo, že manžel vydržel to odstrkování a upřednostňování dětí, a že jsme jako rodina ještě pořád pohromadě.
