Článek
Proč se to děje? Příčiny mohou být různé a důvod zjistíte pouze pokud je mezi vámi a dítětem důvěrný vztah a dítě s vámi komunikuje a svěřuje se vám. To určitě nedělá, pokud na něj bezdůvodně pravidelně křičíte nebo ho bijete.
Jsou, ale i případy, a to je případ spolužačky mých dětí, kdy vím, že je to dítě chytré, se kterým rodiče komunikují a starají se o něj. Maminka dokonce dělá učitelku ve škole. Tato holčička je spíš opačný případ, kdy má vše, o co si řekne za pouhé prosím a celá rodina se většinou řídí tím, co ona chce. Je zvyklá poroučet i dětem kolem sebe… Zde jsou to už jen mé domněnky, buď zrovna nebylo po jejím anebo udělala něco, co ji opravdu mrzelo a nevěděla v tu chvíli, jak se s tím vyrovnat.
Když na děti křičíme tak, že se seberou a utečou, mohou si připadat špatné a mít strach, že je rodiče přestanou mít rádi. Také mohou začít nenávidět sami sebe a ubližovat si.
Často navíc na děti křičíme, když máme pocit, že něco vyvedli, ale ani nejdřív nezkoumáme, když jsou například v partě dětí, jak to bylo.
Dalším důvodem může být školní šikana. Smutné je, když je to šikana ze strany učitele, který si na dítě zasedne. S tím nejde udělat téměř nic. Můžete si jít stěžovat, ale to vztah učitele k dítěti ani jeho povahu nezmění. Je lepší dítě přesunout do jiné třídy nebo školy. Škoda na psychice dítěte, ale už může být napáchaná v takovém rozsahu, že se to může podepsat na sebevědomí dítěte.
No a pak je tu základ, a to je výchova a přístup rodičů. Všichni chceme od dětí respekt, všichni víme, že děti napodobují naše chování, ale přesto se k nim mi a v mnohých případech ani učitelé s respektem nechováme.
V prestižních soukromých školách, kde se učí obvykle děti bohatších rodičů, se chovají k žákům s úctou. Kdyby učitelé na děti křičeli, rozhodně si to výše postavený rodič nenechá líbit, seřve celou školu od učitele po ředitele a dítě přesune jinam. Proč se tak nechováme i na normálních školách, kde je běžnou praxí, že učitelé na děti křičí. Chápu, že i učitel je jen člověk, kterému můžou rupnout nervy, ale rupnutí nervů není to, že na ně učitel nebo vychovatel v družině řve dvakrát, třikrát do týdne. A to se opravdu děje… Vím z vlastní zkušenosti.
Když máte na dítě vztek, zkuste se nadechnout a místo křiku s ním komunikovat, ptát se ho proč to udělalo. Vysvětlete mu, proč vás to naštvalo a proč nechcete, aby to dělalo. Z mých zkušeností to funguje líp, než je ponížit, seřvat na tři doby, nevyslechnout argumenty s tím, ať nejsou drzý a pak je nechat samotné se svými emocemi a s pocitem, že jsou ty nejhorší děti na světě, které patří do dětského domova.
Vžijte se do jejich kůže a představte si, že jste v práci. Šéf přijde s udělanou prací, hned ve dveřích na vás začne řvát, když mu to budete chtít upřesnit nebo vysvětlit, seřve vás ať mlčíte, pak vám vaši práci hodí na stůl, třískne dveřmi a odejde… Myslím, že si to umíte živě představit. Co budete cítit? Ponížení, vztek, který bude navíc nafouknutý o to, že jste nesměli ani odpovědět, a to vám ten šéf nedal navíc pohlavek nebo pár facek… Myslíte, že se ty děti cítí jinak?
Pozitivní motivace je vždycky víc než negativní. A vztek, vždy vyvolá negativní reakce, naučte se lépe ovládat.
Když dospělý člověk rozlije sklenici s džusem, nebudete na něj křičet, řeknete, že se nic neděje, případně mu podáte hadr. Je mnohem snadnější vylít si emoce na bezbranném dítěti než na dospělém člověku, který vám to vrátí. Dítě přece musí být poslušné a neodmlouvat rodičům, protože rodič má vždycky pravdu. A co emoce a pocity uvnitř našich dětí?!
