Článek
V dětství jsem si psala deník. Pak jsem dospěla a přestala si ho psát, s výjimkou chvílí, kdy mi bylo opravdu těžko a nebylo zrovna s kým si popovídat.
Když jsem se, ale dostala na léčení do psychiatrické léčebny kvůli následkům proběhlého vztahu, bylo součástí terapie psát si deník. Nejdřív mi to přišlo jako nesmysl, který je k ničemu, dnes už si to ale nemyslím.
K čemu je to dobré? Hned k několika věcem.
Pokud je toho na vás moc, pomáhá vám to probrat si znovu všechna řešení a vše si přerovnat. Zároveň se vám přenesením myšlenek na papír opravdu uleví. Zvlášť ve chvílích kdy jsou to záležitosti, které úplně někomu říkat nechcete nebo není po ruce někdo s kým byste to probrat mohli.
Řešení svých problémů máme většinou v hlavě. Někdy je jen nechceme vidět a nebo si je nechceme připustit, protože některá rozhodnutí někdy bývají bolestivá. Někdy je lehčí je napsat sám pro sebe, než je nahlas vyslovit před někým jiným.
K psychoterapii ale také patří zapsat si každý den a najít si tři věci, za které byste se pochválil, ale také tři věci, za které byste si vynadal.
Trénuje to váš mozek nejen v pozitivním myšlení, ale také smíření s tím, že jsme lidé, kteří dělají chyby. Ale chyby, které se další den dají ve většině případů napravit. Pokud ne, odpusťte si, že jste chybu udělali, jsme jen lidé a ne bezchybní roboti. Všichni lidé chybují.
A co se týče těch dobrých věcí, naučte se mít rádi a vážit si sami sebe za to, že jste na lidi okolo příjemní, že jste fajn nebo že je na vás spoleh. Věřte, že každý takový není, a že jestli takový jste, lidé mohou být rádi, že vás mají ve své blízkosti. Naučte se na sobě vidět ty hezké a pozitivní věci a klidně se za to něčím oceňte. Třeba tím, že si koupíte něco dobrého a vychutnáte si to, nebo něco hezkého, co jste si už dlouho koupit chtěli. Žijeme jen jednou.
Pokud byste za den nenašli vůbec nic pozitivního, tak prostě něco takového udělejte. Pomozte starší paní s nákupem nebo přes přechod. Popovídejte si s někým starším, osamělým, a zpříjemněte mu tím den.
Navštivte starší příbuzné, kteří se cítí osamělí, a zbavte je aspoň na chvilku toho pocitu, jak jsou všem ve stáří už jenom na obtíž. Nikdo nevíme, jak dlouho tu ještě budou, a zítra už nemusíte mít koho navštívit. Nechte je postěžovat si na ten hrozný svět, zavzpomínejte na časy, kdy jim bylo líp, a vykouzlete nějakou poznámkou úsměv na jejich tváři, který tam možná už dlouho nebyl
Budete se divit, ale jednoho staršího pána potěšilo, že jsem mu podala u pečiva svůj otevřený plastový sáček, když ten jeho nemohl prostě už asi patnáct minut otevřít. Usmála jsem se na něj a nabídla mu ten svůj. Usmál se také a ze zamračeného starého pána byl usměvavý potěšený příjemný člověk, který si mohl aspoň chvíli s někým popovídat a postěžovat si, jak jsou ty plastové sáčky naprd.
Když se rozhlédnete kolem sebe, Češi se moc neusmívají. Mohli byste namítnout, že to je tou těžkou dobou teď, ale oni se neusmívali moc nikdy. Pokud jsou v cizím prostředí, jsou uzavření. Když jste třeba ve Španělsku v Barceloně, nezřídka se stane, že se na vás usměje cizí člověk a dá se s vámi do řeči. Nevím, jestli je to tím sluníčkem, ale ve státech, kde je moře, jsou prostě lidé usměvavější a příjemnější. I vám být příjemný a usměvavý může pomoct udržet si fajn náladu, i přesto, že se ostatní mračí.
A udělat dobrý skutek, třeba malý, vždy na duši zahřeje.
