Článek
Ten chlapec mluvil česky, věřil v dobro a přesto byl bit, ponižován a vyhnán. Dne 5. července 2025 vyprávěl Dr. Ottfried Pustejovsky svůj příběh. Příběh strachu a smíření.
Co pak následovalo, nebyl mír, ale zdlouhavý proces trápení. Ze spoluobčanů se z minuty na minutu stala německá svině.
Dr. Ottfried Pustejovsky, narozený roku 1934, pronesl tato slova v Heiligenhofu. V místnosti bylo ticho, žádné rozhořčení, žádný potlesk, jen slyšitelná, těžká tichost. Protože jeho svědectví nepotřebuje žádné drama, je samo dramatem.
Narodil se v Moravské Ostravě, vyrůstal dvojjazyčně a jako dítě zažil poslední dny války i ty první, poválečné dny. Svět se obrátil naruby, z nepřítele se stal přítel, z přítele nepřítel. Rodina mluvila německy ale i česky, ani to však nepomohlo. Dne 17. ledna 1945, ještě za německé správy, zazněl rozkaz:
Okamžitě si zabalit, ženy a děti na útěk.
Otík
Vlak, který měl rodinu odvézt na západ, neustále zastavoval. Bylo minus 20 stupňů. Tehdy desetiletý Pustejovsky na vlastní oči viděl, jak z vagonů vynášejí mrtvé, zmrzlé kojence. Jeho matka jemu i sestře ušila kabát ze starých kožešin, to jim zachránilo život.
Vypráví klidně, téměř věcně, ale obrazy, které vytváří svými slovy, mluví samy za sebe. Strach, že volání jeho malé sestry po matce přivolá sovětské vojáky a dojde ke znásilnění.
„Davaj časy“ „dej hodinky“ ten okamžik, kdy si jako jedenáctiletý chlapec tajně zastrčil otcovy hodinky do kalhot, aby je zachránil.
Týden jsem nikomu neřekl, že je pořád mám.
Následuje koloběh útěku a návratů. Naděje, že dvojjazyčná rodina bude ušetřena. Pak přichází nucené práce, násilí, příkaz k odsunu a snaha o skrývání identity. Z Ottfrieda se stává „Otík“, z Elisbeth „Eliška“. Písmeno „N“ označení pro „Němce“ strhává z oblečení.
N
Díval jsem se sklepním okénkem. Když jsem se probral, ležel jsem o šest metrů dál, úplně hluchý a zůstal jsem tak celý týden.
Schovávají se u vzdáleného příbuzného. Pomáhají čeští sousedé a jeho matka, žena, která přežila rány i výhrůžky, tahala trosky a učila své děti:
Nesmíte nenávidět.
Ve Fulneku navštěvuje Ottfried českou školu a z češtiny má lepší známky než rodilí Češi.
Cesta
Přežije všechno, transport, hlad, zimu, nedůvěru v Bavorsku, ignoranci starosty, který tvrdí, že chlapec má být zedníkem, ne jít na gymnázium.
Ottfried maturuje, studuje, nastupuje do státní služby a pak přichází vlastní výzkum. Dr. Pustejovsky píše knihy o Jáchymově, o Ústí, o odsunu a o těžbě uranu. Ne s nenávistí, nýbrž s porozuměním a se snahou pojmenovat věci pravdivě, aniž by někoho ponižoval.
Jeho přednáška nebyla obžalobou, ani nacionalistickým výlevem, ale tichým, jasným apelem. Dívejte se, naslouchejte, nesuďte příliš rychle.
Dr. Pustejovsky mluvil o pachatelích a těch, kdo pomáhali. Mluvil o vině a osudu. Mluvil o archivech, o ničení spisů, o muži jménem Pokorný, který nejprve pracoval pro gestapo, pak pro československou tajnou službu, muž který organizoval brněnský pochod smrti.
V jádru všeho zůstal malý chlapec z Moravské Ostravy, který mluvil česky a kterému stejně řekli, že je „jen německé svině“. Dnes, ve svých více než devadesáti letech, k nám ten chlapec promlouvá nejen německy, ale i česky. Mluví proto, aby připomínal a smiřoval.
