Článek
V poslední den semináře „80 let od vyhnání – Události roku 1945“ v Heiligenhofu v Bad Kissingenu vystoupil Dr. Bernd Posselt. Nešlo o historickou analýzu, ale o vášnivou výzvu, výzvu k tomu, abychom si pamatovali, odpustili a převzali odpovědnost. Pečlivě jsem jeho slova poslouchal a zapisoval si, zde je shrnutí jeho projevu.
Všechen život je v setkávání
„Všechen život je v setkávání “ tato věta zazněla téměř mimochodem, ale pro mě byla středem celého poselství. Vystihuje, co se děje v Heiligenhofu i na Sudetoněmeckém dni, lidé se setkávají, napříč generacemi a jazyky. Dr. Posselt v tom vidí naději do budoucna.
Vidím rodinné setkání, ale ne nějaké bezvýznamné, nýbrž takové, které je neseno kulturou, historií a smířením.
Znovu a znovu zdůrazňuje, co je dodnes často vytěsňováno.
Moje prarodiče hluboce uráželo, když někdo řekl, že jsou uprchlíci. Nebyli vyhnáni, protože chtěli, ale násilím. To je rozdíl, který nesmíme relativizovat.
Jeho vlastní rodinný příběh je příznačný, otec byl válečným zajatcem v USA, rodina byla vyhnána z Jablonce v roce 1946. On sám vyhnání nezažil, ale přesto se cítí být vyhnaný, protože domov není jen místo, ale pouto, které bylo násilně přetrženo.
Skutečná tragédie Jaltské konference
Dr. Posselt ve svých historických úvahách sahá daleko do minulosti. Co mi zůstalo v paměti, bylo setkání „velké trojky“. Co Dr. Posselta trápí, je ztráta evropské schopnosti být sama sebou. O budoucnosti Evropy tehdy nerozhodovali Evropané.
Pro Dr. Posselta je Jalta nejen začátkem rozdělení, ale okamžikem, kdy Evropa ztratila samu sebe. Roosevelt byl Stalinem nadšený, říkal mu „strýček Joe“. Tuto naivitu Evropa později draze zaplatila. A dnes?
Stojíme znovu před nebezpečím nové Jalty.
Paměť potřebuje důvěru
Co mě hluboce zasáhlo, Dr. Posselt nemluví o vině, mluví o pokroku, o důvěře, která vyrostla. Mluví o mladých Češích, kteří na pamětních pochodech nosí trička se jmény zastřelených chlapců z Postoloprt 1945. Mluví o městech jako Brno, Česká Lípa nebo Žatec, kde vznikají pamětní desky a výstavy, vše z iniciativy českých občanů.
To není samozřejmost, to je výsledek rostoucích dobrých vztahů.
My jsme cíl války
Z minulosti do současnosti, do hořícího světa války mezi Ruskem a Ukrajinou. Jeho varování je jasné:
Nejsme válečnou stranou, ale jsme cílem války.
Putinova ideologie Russkij Mir „ruského míru“ nekončí na východní hranici Ukrajiny. Další krok? Estonsko, pak Moldavsko a nakonec? Atlantik. Tak to vidí Dr. Posselt.
Evropská odpovědnost dnes
Poučení z roku 1945 pro něj není historické:
My Evropané máme více lidí než Američané a Rusové dohromady, ale nevyužíváme to. Jen s větší jednotou, s evropskou obrannou unií, můžeme zabránit tomu, aby o našem osudu znovu rozhodovali cizí mocnosti.
Z jeho projevu jsem odcházel s pocitem, že paměť sama o sobě nestačí. My, kdo si pamatujeme, musíme také jednat. Usmíření není tečkou, ale začátkem. Jen pokud my Evropané vezmeme svůj osud do vlastních rukou, dokážeme předejít nové Jaltě.
Možná je to skutečný úkol naší paměti, neukazovat jen to, co bylo, ale připravit se na to, co má být. Kéž se nám společně podaří zachovat mír v Evropě, společně se všemi Evropskými národy. Já si to každopádně ze srdce přeji.
