Článek
Dětství ve vesnici plné prázdných domů
Můj otec Jan Ertner byl v mém dětství agronomem. Bydleli jsme ve Vlčicích, malé obci nedaleko Trutnova v Krkonoších. Jako dítě jsem se často divil, proč je tam tolik opuštěných domů. Zanedbané zahrady, rozpadající se střechy, tiché dvorky.
My děti jsme si hrály v těch opuštěných domech, jako by to byly tajemné hrady. Bylo mi možná devět nebo deset. Právě jsme se do Vlčic přistěhovali, následovali jsme mého otce. Všechno bylo nové. Cítil jsem se cizí – ale myslel jsem si, že si děti rychle najdou cestu k sobě.
Jednoho dne jsme vylezli na půdu jednoho starého domu vedle kostela. Sluneční světlo pronikalo rozbitým oknem na zaprášenou podlahu. Seděli jsme v kruhu a najednou někdo položil velkou otázku:
„Čím chceš být, až vyrosteš?“
„Traktoristou, jako můj táta!“ řekl jeden.
„Ve straně funkcionář – jako můj otec!“ zvolal hrdě jiný.
A já? Řekl jsem upřímně, bez přemýšlení:
Chci studovat. Budu inženýr.
Od té chvíle mi říkali jen „Inža“ – ne obdivně, ale posměšně. Cítil jsem, že jsem jiný. Ne že bych chtěl být jiný – prostě jiný. Zasáhlo mě to hluboko. Stáhl jsem se do sebe. Zatímco ostatní řádili venku, já se ponořil do knih. Příběhy se staly mým domovem, fantazie mou útěchou. Byl jsem tišší, v mém nitru rostla touha: Jednou odtud odejdu!
Až mnohem později jsem pochopil, co za tím stálo. Před rokem 1945 žilo ve Vlčicích asi 1300 lidí. Po odsunu německého obyvatelstva jich bylo jen 400 nově příchozích. Zbytek – zmizel. Domy bez příběhů, hlasů, vzpomínek. Anebo přece ne?
Věřím, že si některé z těch příběhů našly cestu ke mně – protože tu byli Hans a Edith. Moji vlastní prarodiče zemřeli brzy a tak se Hans a Edith stali něčím jako náhradními prarodiči – bez oficiální nálepky, ale s velkým srdcem. Jejich příběh, jejich vřelost, jejich láska k domovu a jeden k druhému formovaly můj život zvláštním způsobem.
Dva „Hansi“ a jazykový zázrak
Po revoluci doprovázel můj otec skupinu zemědělců z bývalých JZD z Krkonoš do Allgäu. Cílem bylo naučit se něco od západoněmeckého zemědělství. Můj otec byl jediný, kdo mluvil německy – a nejen to, mluvil i „Pauerisch“, jazykem hor – a tak tlumočil mužům a ženám ze staré vlasti. Člověkem, který je na Západě přivítal, byl Hans Steppan. Malý, čilý muž, plný energie, humoru – a srdce většího než celé jeho tělo.
V Česku říkali mému otci Honza – běžná zdrobnělina jména Jan. Ale jeho matka Thekla mu vždy říkala „Hansi“. Láskyplné oslovení z jiného času, z jiného světa.
Když si ti dva „Hansi“ povídali, podíval se Hans Steppan na Honzu s mírným úžasem, který dokážou vyvolat jen dávné vzpomínky, a řekl:
Honzo, člověče – mluvíš jako moji krajané. Jak je to možné? Jak to, že tak mluvíš?
V té krátké větě bylo všechno: úžas, důvěrnost, skryté spojení. Dva muži, které rozdělily generace, dějiny a vyhnání – a přesto se v jazyce, zvuku a výrazu znovu našli.
Bylo to, jako by společný domov – Krkonoše – žil dál v jejich hlasech. Tak začalo spojení – mezi mým otcem a Hansem, a brzy i mezi mnou a jím.
Hans se po otevření hranic pravidelně vracel do Krkonoš. Někdy na túry, jindy si přivážel kameny z Labe, které potřeboval pro pomník v Marktoberdorfu. Ty kameny musel pracně vynést do kopce – Hans, ač malý, zvládl většinu sám. Obdivoval jsem ho za to.
Jedno léto v Marktoberdorfu
V létě 1992 jsem ho poprvé navštívil. Nejprve jsem strávil dva týdny u Edith, pak jsme společně jeli do Marktoberdorfu. Pracoval jsem u Hanse – moje letní brigáda: natírání oken. Vzpomínám si na jeden moment, který mě hluboce ovlivnil. Po obědě jsme si šli odpočinout. Spal jsem hodinu a půl. Když jsem se probudil, Hans byl pobouřený:
To nejde! Maximálně dvacet minut, pak se pokračuje v práci!
Jeho slova mi znějí v uších dodnes.
Láska mládí v čase vyhnání
Ale kdo vlastně byli Hans a Edith? Oba pocházeli z Vrchlabí. Oba byli v roce 1946 vyhnáni – Hans do západní zóny, Edith do východní. Byli přátelé z mládí, možná i něco víc. Edith ve svých vzpomínkách napsala:
Když do města přišli Rusové, vylezla jsem s Christl Hallerovou a Lisl Bartoschovou na střechu Bräustübla, našeho bytu. Zůstaly jsme tam tři dny. Pak šla Christl pro chleba. Zastavila ji česká hlídka. Dostala příkaz: Zítra v pět hodin na nádraží s pracovními věcmi! Poslechla – a od té doby jsem ji už nikdy neviděla.
Edith vypráví příběh celého roku, práci, těžkou dobu vyhnání a končí vzpomínkou na Hanse:
Byla jsem ráda, že jsme s Hansem Steppanem byli o Svatodušní neděli bez svolení našich českých pánů ještě jednou v horách. Přes Kalkkoppe, Füllebauden, milovaný Lahrbusch, kolem Keilbauden až za Rangierbahnhof – dnes Chalupa na Rozcestí – aniž bychom potkali jediného člověka. To bylo naše rozloučení s domovem.
Tyto řádky se vryjí do srdce. Jsou tváří vyhnání – nejen politického, ale osobního, bolestného, definitivního, lidského.
Ztracené dopisy a pozdní shledání
Co Edith tehdy netušila – Hans její dopisy nikdy nedostal. Jeho matka Else Steppan ji neměla ráda, všechno zadržela – a tak se ztratili z očí. Hans se oženil s Elli v Marktoberdorfu, měli čtyři děti. Edith si v NDR vzala Karla, měli dvě děti. Oba celý život tvrdě pracovali, přišli do Německa bez ničeho, postavili domy, vychovali děti – bez sentimentu, ale s velkým srdcem.
A pak – o desítky let později – hledal Hans svou lásku z mládí. Když byl pracovně v NDR, ptal se po ní – a našel ji. Edith byla mezitím vdova. Přišla změna režimu.
Edith sedla do svého trabanta a jela z Torgau do Bavorska. Kvůli lásce, vzpomínce, pocitu ztraceného domova, kvůli Hansovi. V té době byla Hansova žena Elli těžce nemocná. Edith přišla nejdřív jako návštěva – ale pak zůstala. V zahradním domku u polí a lesů, kde měl Hans svou zahradu. Tam začala nová kapitola, zahrada, ráj, kousek společného domova na podzim života.
V devadesátkách jsem tam často byl, poznal jsem ještě i Elli. Celý příběh mi došel až později – možná jsem byl tehdy příliš mladý, abych to pochopil. Ale cítil jsem, že je to něco výjimečného.
Znovushledání – navzdory všem hranicím
Po smrti Elli se Hans a Edith dali dohromady. Celý život rozdělení zdmi a ostnatým drátem – a přece se znovu našli. Zůstali věrní svému domovu, znovu a znovu jezdili do Krkonoš. Jejich příběh byl pro mě tichým důkazem, že některé věci prostě patří k sobě.
V roce 1998 jsem přišel do Augsburgu. V roce 1999 jsem začal studovat. Asi každé dva měsíce jsem jel vlakem do Marktoberdorfu a navštěvoval je. Chodili jsme na procházky, hodně mluvili, seděli v zahradě. Tyto návštěvy byly jako ostrovy bezpečí. Neměl jsem už prarodiče – ale měl jsem Hanse a Edith. Myslím, že mi je poslal Bůh. Jako dar. Jako útěchu.
Jednou, po několika Becherovkách a pšeničných pivech, jsem se Hanse zeptal:
Jaké to pro tebe tehdy bylo – to vyhnání?
Dlouho se na mě díval a pak řekl:
Víš, když jsem byl v táboře a každou noc jsme slyšeli střelbu – nevěděl jsem, jestli přežiju další den. Bylo to nejhorší období mého života. Ale když jsme sem dorazili, začal jsem pracovat. Měl jsem štěstí, že jsem skončil v západní zóně. Představ si, že bych zůstal tam – byl bych chudák jako tvůj otec. Dnes, zpětně, byla ta nejhorší hodina mého života požehnáním pro celý můj život.
Trvalo mi dlouho, než jsem těm slovům porozuměl – a možná jim stále plně nerozumím. Možná porozumím až později – s tím, co přinese život.
Navždy v mém srdci
V roce 2004 jsem dokončil magisterské studium německé filologie, psychologie a filozofie. Opustila mě tehdy německá přítelkyně. Byl jsem zraněný a bez směru. Udělal jsem to, co dělá mnoho mladých mužů v takovém stavu: hledal jsem oporu. Našel jsem ji u první české ženy, kterou jsem potkal. Díky ní jsem se – oklikou – vrátil zpět do Čech. Dnes si říkám: možná to tak mělo být, aby se kruh uzavřel.
Hans zemřel v roce 2010. Naše poslední setkání bylo v roce 2008 – na Zugspitze, střeše Německa. Symboličtější už to být nemohlo.
Zugspitze
Edith jsem pak ještě mnohokrát viděl. Byla šťastná a přívětivá až do vysokého věku. Letos v lednu jsme se s maminkou zúčastnili jejího pohřbu.
Edith Schwürz
Hans a Edith – děkuji vám z celého srdce:
Za váš příběh.
Za vaši lásku.
Za vaši tichou sílu.
Jsem nekonečně vděčný za každou minutu, kterou jsme spolu směli prožít. Ať jste šťastní v nebi – snad někde s výhledem na Krkonoše, váš domov, který vás nikdy nepustil.
Julie Antonia Edith Schwürz
rozená Drescher
*7.10.1928 Vrchlabí
+7.12.2024 Torgau
96 let
Hans Steppan
*13.06.1929 Vrchlabí
+16.03.2010 Marktoberdorf
80 let
Vše má svůj čas
Vše má svůj čas. Čas radosti, ticha – a čas vděčné vzpomínky.
