Článek
5. července 2025 přednesl Dr. Ortfried Kotzian v vzdělávacím středisku Heiligenhof přednášku o osudovém roce 1945. Jeho vystoupení bylo osobní i kolektivní vzpomínkou přednesenou s jasností, důstojností a jemným nádechem melancholie. Byl jsem přítomen a chci se s vámi o tento hluboký okamžik podělit.
Život zasvěcený vzdělávání, paměti a lidskosti
Dr. Kotzian, narozený v roce 1948, patří k nejvýznamnějším zprostředkovatelům dějin Němců z východní Evropy. Jako žák, učitel, badatel, ředitel Domu německého Východu a spoluzakladatel Bukovinského institutu se desítky let věnoval výzkumu a výkladu minulosti. Jeho přednášky nejsou suchopárné lekce historie, ale setkání s lidmi, s minulostí, s pravdou.
V Heiligenhofu je pravidelným hostem, nikdo zde nevystupoval častěji. Tentokrát nemluvil v pátek večer, jak bylo původně plánováno, ale v sobotu dopoledne a bylo to štěstí. Sál byl plný, soustředění posluchačů téměř hmatatelné.
Své vystoupení zahájil vzpomínkou. Jako desetiletý přijel v roce 1958 poprvé do stanového tábora Heiligenhofu, tehdy označovaného jako „dětská ozdravovna“. Když později hovořil o osudu svých rodičů a o svém původu, zasáhlo nás jeho vyprávění hluboko, žádný teoretický úvod, ale osobní příběh jako klíč ke kolektivní zkušenosti.
Rodička musí být prostá hmyzu a nakažlivých nemocí.
Takto zněla formulace v příkazu pro jeho matku, když jej v roce 1948 měla porodit v porodnici pro vyhnané ženy. Dokument, který odhaluje skutečnou tvář „kultury přivítání“ poválečného Německa.
Dr. Kotzian systematicky rozčlenil rok 1945
Na začátku popsal vývoj války, především sovětskou ofenzívu od ledna. Postup Rudé armády od Visly znamenal obrat, který mnohé civilisty zaskočil. Zatímco západní fronta se formovala, sovětské jednotky pronikaly do oblastí jako Východní Prusko, Slezsko a okrajově i do Československa.
V této fázi začaly masové útěky obyvatel a první deportace. Zvláště postiženy byly německé menšiny v Rumunsku, Jugoslávii a Bukovině, ti byli odvlečeni na nucené práce do Sovětského svazu. Z Rumunska bylo takto odvezeno přes 80 000 lidí, včetně 4 500 sudetských Němců z Československa. Pro mnohé to znamenalo pět let v uhelných dolech, mráz a hlad. Mnozí zemřeli a Ti, kdo přežili, se většinou vrátili až roku 1955 do zcela jiné Evropy.
Následovala druhá fáze tzv. „divoké odsuny“. Ještě než byly uzavřeny mezinárodní dohody, propukla v zemi vlna nenávisti, pomsty a bezuzdného násilí. Pražské povstání 5. května 1945 bylo začátkem této vlny násilí.
Čeští revoluční gardisté vyháněli Němce z jejich domů, stříleli muže, hnali ženy a děti ulicemi, na pochody smrti, do táborů. Došlo k masakrům jako například v Postoloprtech nebo v Brně.
V závěrečném kroku popsal Dr. Kotzian politické důsledky. Na nátlak spojenců došlo od ledna 1946 k „řízeným odsunům“ na základě dohod z Postupimi, vyjednaným mezi Prahou a okupačními mocnostmi. Současně byly miliony lidí vyvlastněny na základě takzvaných Benešových dekretů, později právně podloženy zákonem o beztrestnosti, který zpětně legalizoval činy, které jsou v normální společnosti nemožné, jako vraždy, znásilnění, hromadné vraždy a popravy bez soudu.
Odsun rodiny Dr. Kotziana
Jeho matka s malým miminkem byla v květnu 1945 odsunuta z Pommerndorf – Strážné v Krkonoších. Měla tři hodiny na opuštění domu. Byla internována ve Vrchlabí a poté deportována do Durynska.
Všichni staří lidé byli najednou ‚zdraví‘, protože Češi jim stříleli nad hlavami a najednou mohli zase chodit.
Hořký sarkasmus, ale pravdivý. Matka Dr. Kotziana přežila pochod smrti. Svůj deník ukryla na půdě, odkud se po desetiletích vrátil zpět.
Paměť a smíření
Otec Dr. Kotziana, válečný zajatec v britském zajetí, našel svou ženu až po letech, díky starostovi jedné saské vesnice. Jejich dopisy vyprávějí o hladu, odloučení, lásce a naději.
Vezměte Němcům všechno, nechte jim jen kapesník, do kterého mohou plakat.
Žena s dítětem, autor Henry Ertner, vytvořeno ChatGPT
Tento citát, údajně pronesený Hanou Benešovou, není historicky ověřen, ale hluboce zakořenil v kolektivní paměti. Pro Dr. Kotziana je výrazem pokoření, které poznamenalo celé generace. Ať už šlo o brněnský pochod smrti nebo masakr v Postoloprtech Dr. Kotzian tyto zločiny pojmenovává bez nenávisti. Popisuje události, které vedly k organizovanému odsunu.
Dr. Kotzian poukazuje také na to, že Rumunsko dnes rozdává knihy o deportaci své německé menšiny zdarma jejich potomkům a ptá se, proč podobné paměťové iniciativy v Německu chybí?
V době rostoucí historické neznalosti a nového nacionalismu je tichý a moudrý hlas Dr. Kotziana požehnáním. Jeho přednáška nebyla politickým prohlášením, ale výzvou k lidskosti.
Dr. Kotzian zakončil připomínkou založení uprchlické správy Bavorska na konci roku 1945. Byl to pragmatický krok, který měl umožnit důstojné přežití vyhnaných. Nešlo totiž jen o čísla, ale o lidi.
Přednáška Dr. Kotziana mi zůstává v srdci, pro jeho postoj, důstojnost, respekt a smíření. Připomíná nám, že dějiny nejsou minulost. Žijí v našich rodinách, v našich myšlenkách, v denících našich prarodičů. Musíme je číst, předávat dál a starat se o vlastní, lepší budoucnost.
