Článek
Gustav Pirchan (1881–1945) nebyl ideologický myslitel ani politický aktér, ale archivář, profesor a stavitel mostů mezi kulturami. Mluvil lépe česky než mnozí Češi, byl občanem Československa, přednášel na Německé univerzitě v Praze a přesto byl po roce 1945 internován.
Zemřel v Terezíně, na místě, které bylo za nacismu konečnou stanicí pro mnoho jeho židovských kolegů. Pirchanova smrt symbolizuje tragické převrácení dějin a ztrátu jednoho z tichých prostředníků mezi německým a českým světem.
Dítě se dvěma jazyky
Pirchan se narodil roku 1881 ve Vídni, dětství však prožil v Jičíně. Navštěvoval tam českou obecnou školu, později gymnázium v Arnau (Hostinné). Jeho čeština byla tak dokonalá, že ho mnozí považovali za rodilého Čecha. I v profesním životě byla jeho čeština bezchybná, byl to důležitý předpoklad důvěryhodnosti jak v archivech, tak v akademickém prostředí.
Archivář v proměnlivé republice
Po studiích v Praze, Heidelbergu a Vídni začal Pirchan roku 1907 pracovat ve státní archivní službě. Specializoval se na české středověké dějiny a ve svém hlavním díle se věnoval osobnosti Karla IV. a jeho době.
Jeho vědecká přesnost a jazyková kompetence z něj učinily jednoho z nejuznávanějších pracovníků státní archivní správy. Díky podpoře generálního ředitele Ladislava Klicmana byl Pirchan v roce 1921 jmenován archivářem druhé třídy, roku 1923 první třídy a v roce 1927 vrchním odborovým radou. Ve 20. letech 20. století byl zástupcem ředitele a po dobu nemoci Klicmana archiv sám vedl. Němec tehdy vedl český archiv.
Věda bez touhy po moci
V roce 1933 byl jmenován profesorem středověkých dějin na Německé Karlově univerzitě v Praze. Vědecky i lidsky zůstal zdrženlivý. Kolegové i studenti si cenili jeho důslednosti, jasného výrazu a snahy o diferencované nahlížení na historické konflikty.
Pirchan nikdy nevstoupil do NSDAP. Ačkoli podal na podzim 1939 přihlášku, v říjnu 1940 byla zamítnuta, navzdory doporučením místního a okresního vedení strany. Důvodem byl židovský pradědeček jeho manželky Elisabeth.
Ani za protektorátu se Pirchan nijak výrazně neangažoval. Držel se v pozadí a nikdy se nepřipojil k hlasitým zastáncům protičeské politiky, jako byli Pfitzner, Wostry nebo Winter. Bergl jeho chování výstižně komentoval, dělal to chytře:
Člověk ho neviděl a neslyšel.
Rok 1945 a konec
Po skončení války byla Německá Karlova univerzita zrušena. V květnu 1945 byl Pirchan, jako mnoho dalších německých profesorů zatčen. Při zatýkání byl před očima manželky brutálně zbit, vězněn byl na Pankráci a 24.5.1945, tedy přesně před 80 lety deportován do Terezína, který se proměnil v koncentrační tábor pro Němce. Zde zemřel 22. září 1945 ve věku 64 let.
Jeho čeští kolegové ho vnímali většinou pozitivně. Historik Kazbunda ve svých pamětech píše o Pirchanově smutném konci:
Osud, který tohoto umírněného Němce, výjimečně vzdělaného člověka, potkal následkem Hitlerem zničeného soužití obou národností, byl nespravedlivý a těžce zasáhl každého, kdo ho znal blíže.
Co zůstalo po Gustavu Pirchanovi?
S Pirchanem odešel jeden z posledních profesorů Německé Karlovy univerzity, která existovala od roku 1348 a která byla v roce 1945 zrušena v logice poválečné politiky. Zůstala jen česká Karlova univerzita, která vznikla v roce 1882.
Pirchan, občan Československa a most mezi dvěma kulturami, nepadl kvůli tomu, že by byl vinen, ale kvůli svému německému původu. Jeho dílo je dnes téměř zapomenuto. Každý, kdo přemýšlí o identitě, příslušnosti a vzpomínání ve střední Evropě, by si na něj měl vzpomenout.
Gustav Pirchan totiž představoval tichou, neinstitucionalizovanou střední Evropu, Evropu spolupráce, respektu a vzájemnosti.
Ať nám tyto hodnoty ukazují cestu ke společné, mírové budoucnosti napříč hranicemi a jazyky.
Zdroj:
Stefan Lehr, „Gustav Pirchan (1881–1945). Ein Prager Historiker zwischen Deutschen und Tschechen“, in: Karel Hruza [Hg.], Österreichische Historiker. Lebensläufe und Karrieren 1900–1945, Band 2, Böhlau, Wien/Köln/Weimar 2012, p. 329–377
