Článek
V Heiligenhofu v Bad Kissingenu stál u řečnického pultu opět Ulrich Miksch, novinář a publicista. Tiše, s tím zvláštním tónem klidné vášně. Mluvil o muži, který v roce 1945 udělal to, co si nikdo jiný netroufnul. Mluvil o Almarovi Reitznerovi, o sudetském Němci z Podmokel (Bodenbach), sociálním demokratovi, navigátorovi Královského letectva (Royal Air Force). Almar nebyl špión, ale pozorovatel ve službách pravdy.
Miksch
Ulrich Miksch četl ze zprávy, kterou Almar Reitzner po svém návratu do Anglie sepsal.
Jednoho krásného předletního dne roku 1945 se můj stroj rozjel po dlouhé startovací dráze. Slunce pálilo horkem.
Reitzner letěl z Anglie do Prahy v letadle RAF. Jak k tomu došlo, je dodnes záhadou. Nebyl v utajení, měl na sobě uniformu RAF. Ano, čtete správně, sudetský Němec v anglické uniformě, sloužil jako navigátor. Almar měl jeden jasný cíl, který nestál v žádném oficiálním rozkazu, zjistit, co se ve skutečnosti děje se sudetskými Němci v Československu.
Jeho rodina byli všichni sociální demokraté z Podmokel. Jeho otec, Richard Reitzner, byl před válkou politicky činný v Československu, po válce poslanec Spolkového sněmu a politik pro uprchlíky. To, co mladý Almar viděl, nešlo zlehčit žádnou diplomatickou formulí.
Proti mně se valil proud asi sta lidí. Šli v trojstupech, pomalu a shrbení. Měli totiž na nohách řetězy, spojené mezi sebou. Na prsou nesli bílé označení ve středu s velkým černým N.
Almar Reitzner se už ve 30. letech v Kopidlně v Českém ráji naučil česky. Slyšel a rozuměl všemu, co se kolem něj mluvilo. Toho dne však nesměl mluvit, nemohl nikomu pomoci. Musel zůstat klidný, aby vůbec mohl podat zprávu. Kdyby zasáhl, protestoval, byl by zatčen. Pak by všechno bylo zbytečné. Cestoval do pohraničí, do Podmokel a Ústí nad Labem. To, co tam viděl, dalece překračovalo to, co se dodnes píše ve většině dějepisných knih.
Byli pronásledováni, bili je latěmi. Ženy s dětmi byly shazovány ze starého mostu do Labe.
Vlaky do Podmokel, přeplněné českými zlatokopy, kteří podnikali nájezdy do německých měst za kořistí.
Z rozhovorů četných cestujících bylo zřejmé, že se především obávají, že už je všechno pryč.
Almar Reitzner nebyl dobrodruh, velmi dobře věděl, jak se musí pohybovat.
Řekl jsem, že patřím k anglické delegaci. Díky důvěřivosti českých policejních orgánů, které měly před Angličany a Američany velký respekt, jsem se mohl pohybovat poměrně volně.
Rozhodující bod, nepotřeboval falešné doklady, ukazoval anglické dokumenty a uniforma RAF udělala zbytek. V Podmoklech našel svou rodinu a staré přátele. To, co mu vyprávěli, překračovalo všechny meze.
V Děčíně a Podmoklech žilo v době míru asi 42 000 německých obyvatel. 32 000 Němců bylo mezitím vyhnáno do Německa nebo odvezeno do vnitrozemí.
Slyšel o koncentračních táborech, o týrání, o vraždách. Co ho zasáhlo zvlášť, byla bezmoc těch lidí. Reitzner si všechno zapisoval slovo od slova. Ne pro sebe, ale pro Londýn a pro svět.
Reitzner zůstal Československu věrný. Jako sudetský německý sociální demokrat a navigátor RAF bojoval proti nacistickému režimu, přesvědčen o svobodě a spravedlnosti. O to hořčejší pro něj bylo po konci války zažít, jak byly právě tyto hodnoty zrazeny. Reitzner musel bezmocně přihlížet, jak jeho vlastní krajané, němečtí občané z Čech, Moravy a Slezska, byli veřejně ponižováni, biti, olupováni a zabíjeni.
Stál tam v anglické uniformě, oficiálně jako vítěz, vnitřně však rozervaný, protože to, co viděl, nebyli pachatelé, ale ženy, děti, staří lidé, přemožení násilím a nenávistí. Nesměl zasáhnout, kdyby se prozradil, jeho zpráva by se nikdy nedostala do Londýna. Tak nesl tiše tíhu těch obrazů v sobě, aby o nich mohl později alespoň vyprávět.
Ulrich Miksch ten večer v Heiligenhofu tiše řekl:
Almar Reitzner musel mlčet, aby mohl později mluvit.
Reitznerova zpráva zůstala z velké části bez povšimnutí. Byly články v Daily Herald, v Manchester Guardian, v českých exilových listech v Londýně. Ale žádný široký zájem veřejnosti o osud sudetských Němců.
Reitzner
Almar se svým letadlem vrátil do Anglie. Jeho mise mu nepřinesla slávu. Naopak, v rámci RAF byl degradován. Později jako novinář, jako šéfredaktor Brücke, jako rozhlasový redaktor v Bavorsku, vyprávěl dál, ale velký průlom nepřišel.
Možná, jak někdo toho večera tiše poznamenal, možná by se měl tento příběh dnes zfilmovat. Mladý důstojník RAF, který jako sudetský Němec letí v anglické uniformě do Prahy, plynně mluví česky, žádná fikce, ale pravda, nebyla to špionáž, ani hrdinství. Almar byl člověk, který nemohl snést, že se nikdo nedívá.
Možná je na to teď čas. Možná je právě takový film dnes potřeba, aby z mlčení konečně vznikl jasný obraz.
