Článek
Putinova válka na Ukrajině rozkládá Evropu zevnitř
Advent ne-advent válka na Ukrajině pokračuje již 1020 den. V Sýrii padl Bašár Asad a v utajované akci Moskvy byl zde přijat. Putin vyjádřil nelibost nad tím, jak syrská armáda bez boje opustila své pozice, a požádal tureckého prezidenta, aby mu pomohl zajistit kordon, který by umožnil ruským silám přemístit do Ruska vojenskou techniku ze základen, které v Sýrii Rusové mají.
Ruská dezinformační válka musela minulý týden spolknout další hořkou pilulku. Ústavní soud v Rumunsku anuloval výsledky prvního kola prezidentských voleb. Stalo se tak po odtajnění dokumentů zpravodajských služeb, podle nichž „Rusko zasahovalo do kampaně a propagovalo kandidáta Calina Georgeska, proruského kritika Severoatlantické aliance“.
Trumpových slibovaných 24 hodin, které měly ukončit válku na Ukrajině, se rozplynuly v podmínce, kterou setrvání Spojených států v NATO podmiňuje pravidelným plněním příspěvku členských zemí do aliančního rozpočtu. Trump znovu připomenul Paříži, že tlak na členské země NATO přinesl do rozpočtu 600 miliard dolarů. A zatímco do Ukrajiny proudí poslední Bidenova pomoc ve výši 988 miliónů dolarů, prezident Trump se nechal slyšet, že americká pomoc Ukrajině bude v příštím roce nižší.
Výběr kandidátů do nové americké administrativy připomíná spíše pouťovou střelbu na kolo štěstěny než seriózní, promyšlený a připravený výběr. Nezbývá se než utěšovat slovy odcházejícího národního bezpečnostního poradce Jaka Sullivana na Reaganově národním bezpečnostním fóru, že jednotky Spojených států, které jsou v Sýrii od roku 2014, budou dále hrát roli, aby boje v Sýrii nevedly k obnovení Islámského státu, jehož předáci se svrhnutím nenáviděného Asadova režimu chopili nyní moci.
„Víte jak na to, nedávno jste to předvedli“
Stranou pozornosti českých politiků a pravděpodobně i evropských zůstávají podle mne poslední kroky Putina, které učinil v Minsku uzavřením nové bezpečnostní dohody s Běloruskem. Zde na jeho území mají být rozmístěny nové zbraňové systémy Orešnik. Zbraňové systémy, které, jak neopomenul prezident Lukašenko také zdůraznit, „…jsou, co se týče škod, které mohou způsobit, stejně účinné jako jaderné zbraně, ale bez jakékoli kontaminace, která by vedla ke kontaminaci území a objektů“.
Projednání této dohody nepostrádalo tragikomické mimikry, když diktátor Lukašenko veřejně požádal o jejich rozmístění druhého diktátora a válečného zločince Putina s jedinou podmínkou, že „cíle pro tyto zbraně určí vojensko-politické vedení Běloruska“. Naplňování této dohody, o čemž se oba diktátoři vzájemně ujistili, začne probíhat v druhé polovině příštího roku, dokdy již bude zavedená sériová výroba tohoto systému Orešnik. A pokračoval:
„Mezitím nás vycvičíte v používání těchto zbraní, pokud se tak stane, aby specialisté Ruské federace obsluhovali a prováděli odpaly na určité cíle s hlavicemi Orešnik. …Víte, jak na to - nedávno jste to předvedli. …Velmi rád bych vás požádal, abyste se zamysleli a souhlasili s mou prosbou, Byla by to dobrá podpora – nejen pro mou žádost, ale také pro běloruský lid.“
Vyděračské podmínky ruského příměří
Také Putin nezklamal, když Lukašenkovi připomněl, že „Bělorusko má ještě určité kapacity infrastruktury z dob Sovětského svazu, takže nasazení takových komplexů v Bělorusku bude spojeno s minimálními náklady na přípravu infrastruktury“. Neopomněl ovšem dodat, jak to bude s onou Lukašenkovou podmínkou: „I přes to, že Orešnik bude součástí komplexu z ruských strategických raketových sil, přesto určování cílů na území potenciální nepřátele“, za které Lukašenko označil Polsko, Litvu, ozbrojené síly NATO a další státy včetně Německa, „jistě zůstane na vojensko-politickém vedení Běloruské republiky. To je jasná věc.“
Na zasedání k této dohodě v Minsku Putin opět torpédoval případné příměří, když se opakovaně odvolával na podmínky takového příměří, které přednesl v červnu tohoto roku na ministerstvu zahraničních věcí v Moskvě (předtím na tiskové konferenci 28. 11. 2024 po summitu ODKB, (Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti v Kazachstánu v hlavním městě Astaně), a naposledy ústy Dmitrije Peskova, prezidentského a tiskového tajemníka na setkání Trumpa, Macrona a Zelenského v Paříži.
Dmitrij Peskov uvedl, že ruský prezident Vladimir Putin již v červnu tohoto roku stanovil podmínky pro zahájení rozhovorů. Podle Peskova „Ukrajina odmítá vyjednávání a nemění svůj postoj, zatímco Rusko je prý na jednání připraveno, avšak pouze za podmínek, které stanovil Putin“. Co považuji za nutné, je připomenout, proč jsou z podstaty konfliktu napadené Ukrajiny nepřijatelné a naprosto vyděračské.
- Mezinárodní uznání Doněcké, Luhanské, Záporožské a Cherssonské oblasti, stejně jako Krym, za součást Ruské federace;
-neutralita;
- zřeknutí se výroby a příjmu jaderných zbraní;
- demilitarizace a denacifikace;
- zákaz pojmů „fašismus“, „nacismus“ a „agresivní nacionalismus“ na Ukrajině a postavení ruského jazyka na Ukrajině jako druhého úředního jazyka;
- snížení velikosti ozbrojených sil Ukrajiny;
- bezpečnostní záruky pro Ukrajinu ze strany souboru „garantských zemí“, které by byly povinny podporovat Kyjev v jeho právu na sebeobranu, zakotvenému v Chartě OSN, maximálně po dobu tří dnů.
Příčinou pokračujících bojů je podle Kremlu zákaz Zelenského jednat s Ruskem.
Labutí píseň zahraniční politiky USA a její podpory Ukrajině
To samé se v bleděrudém opakovalo ze strany Ruské federace na jednání OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci) v maltské Valettě, kde Lavrov, ministr zahraničí Ruské federace obviňoval naopak EU, NATO a USA, že podkopávají světovou bezpečnost. Stěžoval si rovněž na to, že Malta zrušila vízum mluvčí ruské diplomacie Mariji Zacharovové.
Odpověď Anthony Blinkena na Lavrovo vystoupení byla víc než jednoznačná: „Nenechme se oklamat. Toto není a nikdy nebylo o bezpečnosti Ruska. Toto je imperiální projekt ruského vůdce Vladimira Putina, jak vymazat Ukrajinu z mapy.“ Na pozadí Trumpových přátelských úsměvů, kterými v Paříži zahrnoval prezidenty Francie a Ukrajiny Macrona a Zelenského svým typickým blafováním politika, jenž sám často netuší, co ho v návalu emocí přepadne, jsme i po jeho zvolení americkým prezidentem opět svědky jeho nekonzistentních výroků.
Jednání během Lavrova vystoupení opustili zástupci Ukrajiny, Polska a pobaltských zemí, a také náš ministr zahraničních věcí Jan Lipavský.
Pod parlamentním zatměním
Na českém politickém dvorku nic nového pod parlamentním zatměním. Ve Sněmovně pokračovaly neuvěřitelné výlevy Babišových chaotických projevů ve Sněmovně, v nichž za ním nezaostával Tomio Okamura, který si na kritice Markéty Pekarové Adamové, naposledy při pokusu o její odvolání z postu předsedkyně Sněmovny, vyléval svou žluč opět přihnědlými srovnáními.
Bohužel, ani premiér Petr Fiala nenaplňuje to, co slibovalo jeho počáteční vystupování v zahraniční politice v jasné podpoře Ukrajiny a odstřihnutí se od surovinové a energetické závislosti na Rusku, které mu a České republice přineslo doma a v zahraničí uznání. Tento rozhodný státnický přístup rozmělnil v neprincipiálním přístupu k zásadním domácím otázkám ve výše již zmíněných oblastech jako je energetika, surovinová závislost na Rusku, daně a další, kde se k nim často stavěl netransparentně a nedokázal je před veřejností tvrdě a otevřeně ukázat v celé jejich nahotě roky odkládaných řešení.
Toho ovšem nadužívala hodně přes čáru a destruktivně opozice, která ze Sněmovny učinila a činí často nevídaně pokleslou pavlačovou snůšku drbů, urážek, nepodložených obvinění, ze kterých čiší dryáčnický, křiklounský exhibicionismus, chameleonská politika a falešné ohánění se lidovostí, vydávající se za demokracii.
Koalice SPOLU si nakonec, aby toho nebylo málo, nechala i v osobě pana premiéra a dalších vnutit tiktokovou a marketingovou politiku hnutí ANO. Účinné, bohužel, v jejím nekonstruktivním vlivu, který doslova paralyzoval jednání Poslanecké sněmovny. Tedy rozkladné činnosti, proti které vládní koalice nedokázala nalézt často cestu, jak se jí bránit ve Sněmovně a rozhodně a čitelně demaskovat její cíle před širokou veřejností.
Něco tak pitomého se nevidí, ale „funguje“ to
Nejde o to, že bezesporu mohla těžko tato vláda učinit víc, než učinila. A to kvůli zátěži předchozích liknavých vlád, ať již ČSSD nebo programovému populismu hnutí ANO, které vyjídalo vnitřní strukturu země a činilo její politiku nečitelnou zejména v zahraniční politice. Kyvadlo rozhodování mezi ano a ne zabalené do mírového posmrkávání, zatímco na Ukrajině umírali a umírají obránci za jejich, ale i naši svobodu, se nakonec octlo v mimoparlamentním chomoutu slepého proruského pochlebování. Nutno říci, že část tohoto proruského pochlebování padá také na vrub Maďarska, Slovenska, ale i německé politiky. Za sílící postavení krajně pravicové strany - Alternativa pro Německo - se nejdříve schovávala (a pak okatě producírovala a prezentovala spolupráci s ní v Poslanecké sněmovně) Okamurova SPD.
Další vodou, která roztáčí mlýn putinovské politiky v jejich domácí politice, je snaha ohlupovat nejen ruskou veřejnost, ale také část té české tím, že navazuje na odkaz velké vlastenecké války. Pod jejím přikrytím chce Putin denacifikovat, demilitarizovat a osvobodit nejen Ukrajinu, ale pokud možno celou takzvaně podle Putina zvrácenou Evropu před její expanzí - kam jinam než do Ruské federace. Něco tak pitomého z logiky skutečností převrácených naruby se sice nevidí, ale jak se ukazuje, „funguje“ to.
Přitom právě pro Putinovu politiku je příznačné, že za každých okolností advent ne-advent vede zločinnou destrukční genocidu proti Ukrajině, jejímž dalším cílem je Východní Evropa, země bývalého sovětského vojenského paktu Varšavské smlouvy a hospodářského bloku Rady vzájemné hospodářské pomoci.
www.psp.cz (posledních několik schůzí v první prosincové dekádě)
