Článek
Pod zástěrkou změny režimu útok proti polistopadové demokracii z roku 1989
V aktuálních parlamentních volbách do Poslanecké sněmovny vrcholí snahy té nespokojené části občanů z překotně se rodící a často během svého vývoje rozporuplně reagující polistopadové československé demokracie, záhy poznamenané poklidným rozpadem československé federace a vznikem dvou republik české a slovenské (obě 1. 1. 1993).
Onen poklid vystřídal zatuchlou normalizační atmosféru přikrádání a automatického všeobecného přikyvování vedoucí roli komunistů a rituálům komunistické společnosti.
A možná i proto se na oné dnes nespokojené části generace Husákových dětí podepisuje samozřejmost, s jakou byly přijaty první svobodné volby, nová Ústava s Listinou práv
a základních svobod a do té doby pro starší generace komunistické totalitní společnosti možnosti, o kterých často jen snily, včetně cestování po celém světě a dodnes nepochopené svobody projevu a dalších větších či menších věcí, které se poměrně rychle staly samozřejmostí pro ty mladší a teprve narozené generace.
Samozřejmostí, která nezažila srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy nadiktovanou
z Kremlu. Samozřejmostí, které často nic už neříkal v československé historii ani rok 1948, natož 1938.
Samozřejmost, která jakoby samozřejmě přišla po více než čtyřicetileté komunistické totalitě, Mnichovské dohodě, protektorátním přežívání a zločinech nacistů, které porazila sovětská armáda společně se západními spojenci.
Se samozřejmostí, se kterou v Československu osvobozeného od nacistů, nikoli však
od komunistické ideologie a geopoliticky rozděleného světa začínající studené války, se
na svobodných volbách v roce 1946 podílelo pouze pět stran a tři menší na Slovensku.
A když k tomu dnes připočtu poměrně rychle narůstající počet (ne však všech, to podtrhuji), mladých českých miliardářů právě z oné generace Husákových dětí, kteří si celkem dost dlouho a stále ještě neomezeně a dokonce i beztrestně ještě dnes dokážou koupit politický
a justiční vliv, počínaje devadesátými lety, bylo již tehdy našlápnuto nebo spíše zaseto
až k dnešní vybuchující nespokojenosti. A to poměrně v nezanedbatelné části společnosti, která se buď ocitla na hranici chudoby, nebo se v ní již nachází.
Ukřičení populisté
Toto je pokus o náčrt, vedoucí k dílčímu pochopení toho, co se nám odehrává v těchto předvolebních dnech za bílého dne a před našima očima s polistopadovou demokracií. Ukřičení populisté jako pánové Rajchl (1976), Okamura (1972), Babiš (1954) bezostyšně,
z plna hrdel svobodou neukojených projevů vlastních eg, představují lidem na náměstích polistopadovou demokracii jako novou totalitu a slibují nápravu, ale také zlověstnou odpovědnost za zradu, kolaboraci těch, kteří se této „nové totality“ dopustili, kromě jich samotných.
Žádají prezidenta Petra Pavla (1961), aby respektoval volby, které ještě ale neproběhly. Jejich touhu po politické moci charakterizuje způsob opojené, či sebe opíjející se prezentace, která se již vidí na místech, ze kterých chce bez pardonu vládnout tak, jak křičí, osočuje a obviňuje dosavadní politické představitele a oponenty. Tento způsob nevěstí nic dobrého. Jedná se
o první fázi k návratu staronové normalizace.
Od soudružky Konečné, s níž jsou výše jmenovaní a poslanecké tábory společně s náměstími za nimi jedna ruka, to nepřekvapuje. I když se podezřele z těchto náměstí line ta děsivá selekce, kterou známe z nedávné komunistické minulosti, která volá pryč s prezidentem komunistou Pavlem z Hradu, aby ovšem komunistům v čele s Konečnou tleskala jako divá. Kéž by šlo podle mne jen o dobové možná nakonec rychle odeznívající mimikry doby.
Užiteční idioti
Co je však na pováženou a nepřehlédnutelné, že s nimi bok po boku tleskají, plácají se
po ramenech, pochlebují si navzájem, jsou s nimi v jedné řadě někteří naši vysokoškoláci, profesoři, akademikové. Všiml jsem si toho na jejich letošním květnovém setkání
v Bratislavě, ale i zde v Praze, kde za rozpálené občany na náměstích, vystupoval pan profesor Drulák (1972) - instituty, fakultami, studijními pobyty po celém světě, všemi mastmi pomazaný a mazaný bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, první náměstek ministerstva zahraničních věcí, velvyslanec v Paříži a tak dále a tak podobně. Nic proti šíři jeho vzdělanostního pomazání, kterým vládne pan profesor. Ale s kým a vedle koho?
S populisty nejhrubšího zrna, přestože těm slovenským z Bratislavy, s nimiž se tam spolek Svatopluk sešel na konferenci, by se chtěli také rychle jim vyrovnat.
Za všechny slovenské účastníky, kteří v Bratislavě vystupovali, jmenuji aspoň dva. Premiéra Fica, kterého asi nemusím blíže představovat a Luboše Blahu (1979) europoslance, bývalého poslance Národní rady a místopředsedu Slovenské rady. Novináře nazývá „liberálními prasaty“. Pravda, bývalý prezident Zeman, který na konferenci nechyběl, by novináře, jak je známo z jeho návštěvy u Putina, raději „likvidoval“.
Za „podvodníky, zlodějíčky, nemorální cynická a arogantní milionářská prasata“ považuje Blaha „vězně komunistického režimu.“ Jako bývalý vězeň za komunistů snad mohu říci, tady je něco v nepořádku. Ale označit dokonce Jana Palacha za teroristu, v jednom z Blahových extempore, to je, prosím, trestuhodné a žalovatelné. A takovýto člověk reprezentuje slovenskou politickou elitu a pan Drulák, který stojí v čele Spolku Svatopluk, nehne ani brvou. A tváří se stejně jako bývalý prezident Zeman, že je vše v naprostém pořádku.
Ale není. Že on se tak tváří a s ním i další figura, kterou je a byl na konferenci i poslanec Hnutí ANO Radek Vondráček, se vlastně ani nedivím. Oba jsou posedlí touhou po moci.
A prezident Zeman se svého poloprezidentského systému, o který tak během svých dvou prezidentských mandátů usiloval a ohýbal Ústavu, kde se dalo, zcela cíleně na této bratislavské konferenci nemohl chybět. To by mu u Putina v Kremlu nezapomněli.
Profesor Drulák si své politické koně našel v Okamurově SPD. Ten do parlamentních voleb nasadil na kandidátní listinu SPD Jindřicha Rajchla z uskupení Právo, respekt, odpovědnost,
a Zuzanu Majerovou (1972) oba z Trikolory a také Zdeňka Koudelku (1969) kdysi v ČSSD. A aby toho nebylo málo, vsadil si i na nefalšované komunisty v uskupení STAČILO. To kočíruje soudružka europoslankyně Kateřina Konečná (1981).
Velitel Dušínů v Hnutí ANO
Přestože se Andrej Babiš a s ním Hnutí ANO dušují, že z Evropské unie a NATO nehodlají vystoupit, jeho záměry odpovídají ideovému zaměření Spolku Svatopluk, který se netají, že jeho političtí souputnici usilují o změnu režimu. To je to, co je politicky spojuje. V praktické rovině se s nimi dokáže shodnout na ústavním zákoně o celostátním referendu i další politický subjekt Motoristé, který má své zastoupení v Evropské unii.
V těchto volbách půjde v pátek a sobotu nejen o to, zdali tyto zmíněné subjekty se dostanou do Poslanecké sněmovny, ale zdali se jim podaří, bez toho aniž by nutně musely všechny tyto politické subjekty skončit v koalici s Hnutím ANO, dosáhnout 120 mandátů, které jsou nutné pro to, aby jimi navržený ústavní zákon o celostátním referendu prošel Poslaneckou sněmovnou. Času na to tento zákon bude poměrně dost, protože stejná ústavní většina je nutná pro schválení v Senátu, do které v roce 2026 proběhne volba třetiny z celkového počtu senátorů, tedy 27 mandátů, které by případně mohly vést k získání ústavní většiny v Senátu potřebné pro schválení tohoto ústavního zákona.
Koudelkovy hřebíky do rakve parlamentní demokracie a demokracie jako takové
Tím, kdo odstartoval případně i další změny, byl Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka Ph.D, který vystoupil na letošní dubnové konferenci Spolku Svatopluku. Je mezi nimi celá řada změn Ústavy, které posilují ústavní kompetence a postavení prezidenta. Umožňují mu jmenovat
a odvolávat šéfy významných institucí, rozpouštět parlament, mít právo veta, které by parlament mohl překonat 55 procentní většinou všech poslanců u zákonů a 65 procentní většinou u ústavních zákonů.
No a pak ještě něco z putinovské dílny v Rusku, kde mají mezinárodní úmluvy, dohody nižší právní sílu než zákony ruské legislativy. Tedy v našem případě, pak podle Koudelkova návrhu, by Ústava jako základní zákon státu nemohla být podřízena nařízením a směrnicím Evropské unie. Ústavní soud není nadřazen nad ústavodárce, ať je jím parlament nebo lid
v referendu. Ústava se má stát nejsilnějším předpisem ve státě.
Polistopadovou demokracii čekají po volbách perné dny
Čekají nás a polistopadovou demokracii perné dny po volbách. Ne ty, které si spojuji
s Beatles nebo s Frankem Zappou z šedesátých let minulého století, kdy komunistické Československo rozčeřilo mezinárodní vody Pražským jarem, abychom pak dalších více než dvacet let šlapali vodu a lapali po vzduchu v sovětských bažinách moci.
Doba se sice neopakuje, ale strašidlo ruské hybridní války slaví úspěch zla tam, kde bychom to nikdy nečekali. V Trumpokracii, která hodila přes palubu Ukrajinu a hodlá se postupně vykašlat i na bývalé satelity Sovětského svazu ve Střední a Východní Evropě, kteří se mezitím stali spojenci a přáteli Spojených států a zůstávají jimi, pokud jim to Trump odsouhlasil a dovolují jim to jeho obchodní cla.
Už zase víme, odkud přichází mráz
Budeme věřit, že tentokrát nás Západní Evropa nezklame a neopustí, a dodrží nedávný slib Ursuly von der Leyenové, předsedkyně Evropské komise, že „Evropa bude hájit každý čtvereční centimetr svého území“. A nejen to, ale že ve své podpoře spravedlivé obrany Ukrajiny a jejího boje proti agresi a válce ruského diktátora a válečného zločince na Ukrajině, nepoleví.
Nastávající povolební úloha prezidenta Petra Pavla projde nejednou těžkou zkouškou. Bude přitom klíčovou pojistkou, aby polistopadová demokracie neskončila tak jako Fico a Orbán u Putina v Kremlu. Naše podpora prezidenta Pavla jako pojistky proti takovému konci ne že může, ale má být tím, o čem budeme rozhodovat i my, občané, a voliči, pokud chceme, aby Evropa fungovala jako celek, a nebyla znovu geopoliticky a ideologicky přijímána jak
v minulosti bývalá Západní a Východní Evropa, ve které opakovaně už zase víme, odkud přichází mráz.
PS: Volit budu Piráty, kteří jsou mimo jiné budoucností pro všechny děti v Česku. A to přesto, že bych si tolik přál, aby to potvrdily i volební výsledky bývalé vládní pěti koalice
a rozmetaly tu mou úvahu na prach. Realisticky chci věřit, že nedojde aspoň na zmíněnou ústavní většinu těch, co si bláhově myslí, že nastupujeme do nové totality nebo že v ní dokonce žijeme, než se v ní skutečně můžeme octnout i jejich vlastním ahistoricky překonaným pohledem a uvažováním, ze kterého jako sláma z bot či spíše z hlavy čouhá jejich posedlost po moci za každou cenu.
