Článek
Cesta k české vlajce někde v Evropě mezi obcemi Lišany a Lužnou, kde vlaje, není ani Putinova, ani Trumpova. Vlaje za demokracii a za ty, co za ni a svobodnou Evropu bojují
a umírají jako přepadení občané a frontoví hrdinové na Ukrajině. Jim patří moje, a doufám, že i Vaše, podpora jejich a naší společné svobody.
Vlajky jsem si všiml již před rokem, někdy na podzim, kdy jsem autem projížděl okolo. Jak rychle se mi vlajka tehdy objevila před očima, tak stejně rychle zmizela z mé paměti. Pak jsem si na ni vzpomněl až letos na jaře. Opět jsem jel autem kolem, ale nezahĺédl jsem ji. V duchu jsem si říkal, vždyť tady někde určitě na stožáru vlála. Projel jsem tudy několikrát, ale nikde nic. Nakonec jsem si myslel, že se mi to jenom zdálo. Ale v paměti mně utkvěla.
Teprve cestou do Rakovníka těsně za Lišany mě na Štědrý den jak jinak než znovu oslovila. Tentokrát jsem hned zastavil a uctivě s dvěma koly v příkopu jsem pochopil, že musím
za vlajkou po stráni a zrytém poli k hůrce, kde vlála před nastoupenou sirou krajinou. Zkřehlými a zábnoucími prsty jsem si pak vymodlil z mobilu několik nedokonalých snímků české vlajkoslávy, kterou mi Štědrý den nadělil, abych se s Vámi a ostatními o jeden z nich podělil.
Co lepšího jsem si mohl od letošního Štědrého dne přát. To ví asi jen ten nahoře, co se občas přijde na nás podívat, jak na tom v Česku jsme, a zdali jsme zde zůstali ještě lidmi na této planetě stále plné lidských netvorů.
S omluvou, že jinak nemohu, popřál jsem pokojné vánoce všem přítelkyním a přátelům
a lidem dobré vůle na Faceboku a všude jinde. A teď také čtenářům a všem, co se podílejí na Seznamu. Abychom v Novém roce 2026 - stejně jako v tomto roce, který končí, šli po stejné cestě a rovně a poctivě. Což platí jak pro mě, tak pro všechny, co v Česku pracují a žijí v pravdě s demokracií.
Šamotka, 24. 12. 2026
