Článek
Pane Juro, lepší to určitě není a dlouho to u nás lepší, bohužel, nebude. Proč? U moci je nyní aspoň v jeho voličském elektorátu generace Husákových dětí a jejich rodiče. Část dnešních důchodkyň a důchodců, pod jejichž ochranou a rodičovskou láskou, tyto děti dnešní moci vyrůstaly. Ta láska zahrnovala nejrůznější ideologické komunistické nechutné rituály,
na které – nic ve zlém - ani Váš slovník nestačí.*
A přes které tehdy nejel údajně žádný vlak. A když jel, tak cestou sbíral z kolejiště ty, kteří se proti jeho cestě postavili. Nebo i ty, kteří v něm už jeli a chtěli z něho vystoupit, protože se jim během této cesty cestování ve svěrací kazajce totality přestalo líbit a nevěděli si rady, jak se z ní dostat, natož z vlaku vystoupit. A na to tyhle děti dnešní moci už dávno zapomněly, pokud to vůbec věděly, protože láska k Sovětskému svazu měla bohatě širokou
a odstupňovanou škálu jejích projevů.
Když se podívám na poslední volební výsledky do Poslanecké sněmovny z října 2025, které nejsou ještě tak staré, aby neplatily, ukazují, že vítězné Hnutí ANO a jeho lídra volilo 1 940 507 voliček a voličů (34,51 %) při třetí nejvyšší voličské účasti v historii ČR (68,95 %), což čítalo 5 690 635 vydaných obálek, z nichž 5 621 717 bylo platných hlasů (98,88 %).
Přesto ze zapsaných 8 253 316 voličů jich k volbám nepřišlo a nehlasovalo z nejrůznějších důvodů 2 562 681, něco málo přes 31 %. O průměrné volební účasti ve volbách do Senátu ani nemluvě (ve druhém kole dokonce mezi15-25%). Přestože i letos v něm půjde o zachování ústavnosti, důstojnosti a slušnosti, kterým se liší tento sbor od zvulgarizované politiky některých sněmovních představitelů, „mistrů“ sněmovních „s.ačkometů“.
A tady bych, pane Juro, opustil suché volební statistiky a přidal svůj komentář k dosud avizované volební neúčasti prezidenta Petra Pavla v těchto obecních volbách. Vlastně dodatečný komentář ke své kandidátské vizitce v obecních volbách. Těch se účastním se svou důchodcovskou troškou do mlýna české demokracie po 34 letech, kdy jsem z parlamentní a aktivní politiky v roce 1992 odešel, přestože jsem se do její správy vrátil v roce 1995.
Společně k volbám. Stop lhostejnosti
Nebyl jsem tehdy sám, kdo takto z bývalých disidentů se držel Havlovy představy pamatovat na politiku i v jejích nepolitických dopadech v rodící se často rozporuplně ambivalentní občanské společnosti. Ale bylo nás v ní ještě mnohem méně než ono nepočetné číslo disidentů, kteří podepsali Chartu 77 (1886) vedle ostatních disidentujících, jinak svůj nesouhlas projevujících se občanů, kteří v ní také zažívali to, co znamenalo ze strany tehdejší stále totalitní normalizace po roce 1968 být „Nabarveným ptáčetem“.
Mnozí vnímají občana prezidenta Pavla stejně jako já především jako prezidenta republiky, který volby nejen vyhlašuje, ale také se jich sám účastní.
Chodil jsem k volbám i za totáče. Ne povinně, abych aspoň nějak vyjádřil svůj nesouhlas. Jeden z oblíbených způsobů, tedy i mého, bylo jít za plentu a být označen v seznamu hlasujících. A aby to opakovaně nebylo při dalších volbách tak fádní, opepřil jsem si to jednou tím, že jsem se za ní zdržel déle, než bylo záhodné. Za chvíli se od stolů s volební komisí někdo ozval: „Co tam, proboha, děláte?“
,,Přemýšlím, soudruzi, kterou z těch partají zvolit, když tu mezi nimi není ani jedna svobodná.“
A vypadl jsem tak rychle, než byste řekli - švec. No, a z posledních předlistopadových voleb v roce 1986 jsem byl vyloučen.
