Ferdinand a Filipína: Láska, kterou museli tajit

Ferdinand byl druhým synem císaře Ferdinanda I. a mladším bratrem císaře Maxmiliána II. Patřil k nejvzdělanějším Habsburkům své doby, plynně mluvil několika jazyky a celý život podporoval umění. Jako člen vládnoucího rodu byl od narození rakouským arcivévodou.

Roku 1547 jej otec jmenoval místodržícím Českého království. Ferdinand zde prosazoval zvýšení daňových příjmů a podílel se na omezení práv stavů po jejich odboji proti panovníkovi. Do pražského období patří nejen jeho láska k měšťanské dceři Filipíně Welserové a následný tajný sňatek, ale také kulturní aktivity. S jeho osobou je spojena výstavba letohrádku Hvězda na Bílé hoře i počátky proslulé sbírky zbraní, zbrojí a uměleckých předmětů.

S Filipínou Welserovou se tajně oženil v lednu 1557 na zámku Březnice. Jejich příběh podrobněji popisuje následující část článku. Ferdinand se otci ke sňatku přiznal roku 1559. Císař jej přijal pouze pod podmínkou, že manželství zůstane utajeno a děti budou vyloučeny z dynastického nástupnictví.

Pozdější tradice připisovala císaři rozhořčené výroky o nerovném původu snachy. Spolehlivě doložené je především to, že sňatek dlouho odmítal veřejně uznat a trval na přísných podmínkách. Po smrti otce roku 1564 připadla Ferdinandovi podle závěti vláda nad Tyrolskem, Vorarlberskem, Breisgau, Burgau a dalšími územími Předních Rakous. Na žádost bratra Maxmiliána II. však zůstal místodržícím v Praze až do ledna 1567.

Ferdinand byl vzdělaný a uměnímilovný člověk se zálibou v cenných, neobvyklých i kuriózních předmětech. Sbírat antické sochy, obrazy, vzácné zbroje, přírodniny a nejrůznější rarity začal už jako český místodržící. V Praze se také rád účastnil rytířských turnajů a dvorských slavností. Právě tehdy položil základy sbírky zbraní a zbrojí, která ho později proslavila po celé Evropě.

Ferdinand byl u pražského dvora považován za společenského a okouzlujícího muže. Miloval slavnosti, maškarní plesy, turnaje, taneční vystoupení i dobré víno. Jeho dvorské zábavy byly velkolepé a často velmi nákladné. Ještě po letech prý vzpomínal na eleganci českých tanečnic a na bujarý život, který vedl na Pražském hradě.

Roku 1563 získal pro Filipínu a děti hrad Ambras v kopcích nad Innsbruckem a nechal jej přestavět na reprezentativní renesanční zámek. Po odchodu z Prahy sem přivezl také své rozsáhlé sbírky zbraní, zbrojí, obrazů, přírodnin a kuriozit. Ambraská kunstkomora je dnes jedinou renesanční sbírkou svého druhu, která se zachovala v původní budově.

Ve sbírce byly vzácné skleněné a zlatnické práce, vědecké přístroje, exotické přírodniny, portrét valašského knížete Vlada III. Draculy i podobizny takzvaných divů přírody. Ferdinand shromáždil také přibližně tisíc portrétních miniatur, které jsou dnes uloženy ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu. V okolí zámku nechal zřídit voliéry, vodní prvky, můstky a jeskyni. Mnohé z těchto úprav jsou patrné dodnes.

Po smrti polského krále Zikmunda II. Augusta roku 1572 se Ferdinandovo jméno objevovalo mezi možnými habsburskými uchazeči o polskou korunu, výrazněji pak při volbě roku 1575. Oblíbená romantická legenda tvrdí, že se trůnu vzdal, protože podmínkou bylo zrušení manželství s Filipínou. Historické prameny však ukazují, že hlavním habsburským kandidátem byl Ferdinandův bratr Maxmilián II. a Ferdinandovy vyhlídky nebyly velké.

Arcivévoda se postupně stále více věnoval rukodělným činnostem. Na zámku si nechal zřídit dílnu, v níž ve volných chvílích pracoval s ušlechtilými kovy. Podle dobových zpráv mu kouř z kovářského zpracování časem poškodil čich.

Jako císařský syn byl Ferdinand žádaným ženichem a jeho jméno se objevovalo v různých dynastických úvahách. Mezi zvažovanými nevěstami bývají uváděny také anglická královna Marie Tudorovna a skotská královna Marie Stuartovna. K žádnému z těchto politických sňatků však nedošlo. Tajné manželství s měšťanskou dcerou proto Ferdinandova rodina vnímala jako promarnění mimořádně výhodných možností.

Po Filipínině smrti hledal Ferdinand několik let vhodnou nevěstu. Nakonec si vybral svou neteř, mantovskou princeznu Annu Kateřinu Gonzagovou. Předtím se neúspěšně ucházel o švédskou princeznu Cecílii a uvažoval také o dalších příbuzných evropských dynastií. Ferdinandova pověst milovníka nákladných slavností a požitkářského života mu však při některých jednáních příliš nepomáhala.

Arcivévoda Ferdinand zemřel 24. ledna 1595. Dobové zprávy připomínají jeho zálibu v těžkých jídlech, víně a velkolepých hostinách, nelze však bezpečně tvrdit, že právě nestřídmost byla přímou příčinou smrti. Dlouhodobě jej trápily zažívací potíže, které se Filipína snažila mírnit svými léčivými přípravky.

Ferdinand II. je pohřben vedle své první ženy Filipíny ve Stříbrné kapli při innsbruckém Hofkirche.

milenka a později první manželka arcivévody Ferdinanda II. Dcera augsburského patricije a obchodníka Franze Welsera a Anny Adlerové.

Filipína se narodila roku 1527 v Augsburgu. Pocházela z vlivné patricijské rodiny Welserů, která zbohatla obchodem a finančními službami. Její příbuzní půjčovali peníze i evropským panovníkům. Dobové a pozdější zprávy vyzdvihovaly Filipíninu krásu, vzdělání, laskavost i praktické schopnosti. K dokonalé dynastické nevěstě jí v očích Habsburků chybělo jediné: urozený původ.

Okolnosti prvního setkání Ferdinanda a Filipíny nejsou spolehlivě doloženy. Starší romantická tradice je umísťovala do Augsburgu kolem roku 1547 či 1548, novější výklady připouštějí, že se mohli poznat až v Čechách. Jisté je, že Ferdinand patřil k pohledným a společensky obratným mladým Habsburkům a Filipína byla už současníky považována za mimořádně půvabnou ženu.

Biografický lexikon rakouského císařství z 19. století Filipínu líčil jako „klenot rodičů a perlu celého města“ a spojoval její tělesnou krásu s ušlechtilou povahou. Jiný životopisec ji přirovnával k nejkrásnější ze tří lilií ve welserovském erbu. Takové popisy patří k romantické legendě, která kolem Filipíny během staletí vznikla. Podle stejné tradice byla nejen krásná, ale také vybíravá a nesmělá, takže se rodina obávala, že se nikdy neprovdá.

Pozdější vyprávění kladla další setkání páru na karnevalovou slavnost v Plzni roku 1555 a poté na zámek Březnice, kde žila Filipínina příbuzná Kateřina z Lokšan. Podrobnosti o maskách, tanci při svíčkách a převlecích však nelze spolehlivě ověřit. Jisté je, že Březnice se v druhé polovině padesátých let stala útočištěm jejich tajného vztahu. Ferdinand, který měl pověst milovníka dvorských radovánek, zřejmě brzy pochopil, že tentokrát nejde o krátký románek. Vztah přerostl ve velkou a trvalou lásku, přestože rozdílný společenský původ stavěl oběma do cesty téměř nepřekonatelnou překážku.

V lednu 1557 se Ferdinand a Filipína na zámku Březnice tajně vzali. Obřad proběhl v úzkém kruhu důvěrníků bez souhlasu císařského otce. Šlo o první známé morganatické manželství v habsburské dynastii.

Sňatek zůstal utajen a služebnictvo neznalo jeho skutečný význam. Filipína musela skrývat také těhotenství. Synové Andreas a Karel byli navenek vydáváni za nalezence, kterých se Filipína ujala z dobročinnosti. Na počátku šedesátých let žila Filipína s dětmi také na Křivoklátě. Roku 1562 porodila dvojčata Marii a Filipa, která zemřela v raném věku. O místě jejich původního pohřbu existují rozdílné zprávy. Část tradice je spojuje s Innsbruckem, jiné vyprávění s pražskou královskou hrobkou; spolehlivý doklad, který by spor jednoznačně rozhodl, chybí.

Roku 1559 se Ferdinand otci ke sňatku přiznal. Císař Ferdinand I. jej nakonec toleroval, avšak pod podmínkou naprostého utajení a vyloučení potomků z následnictví. Výjimka měla nastat pouze v případě, že by všechny legitimní mužské linie habsburského rodu vymřely. Pozdější životopisy vyprávějí působivou příhodu, podle níž Filipína vystoupila před císařem jako neznámá prosebnice a získala od něj slib odpuštění pro tajně oddaný pár. Teprve potom měla odhalit vlastní totožnost. Příběh dobře zapadá do romantické legendy o jejich lásce, nelze jej však považovat za bezpečně doloženou událost.

Zachoval se Filipínin dopis z 23. července 1559, v němž prosila svého tchána o odpuštění. Přímé osobní setkání s císařem doloženo není. Filipína ani po otcově souhlasu nezískala postavení rovnorodé habsburské nevěsty a na veřejnosti musela dlouho vystupovat pouze jako Ferdinandova společnice. Manželství zůstávalo před veřejností utajeno až do roku 1576, kdy měl být nejstarší syn Andreas povýšen na kardinála. Papež Řehoř XIII. tehdy rodiče zbavil přísahy mlčenlivosti a umožnil veřejné uznání svazku. Ani potom však Filipína nepřestala čelit pohrdání a útokům kvůli svému původu. Ferdinand při ní po celý život pevně stál a proti nepřejícníkům ji chránil.

Dva výrazné projevy Ferdinandovy náklonnosti jsou spojeny se zámkem Ambras. Nechal zde pro Filipínu vybudovat lázně a převedl na ni zámek s rozsáhlými statky k doživotnímu užívání. Filipína se tak stala skutečnou paní Ambrasu a od manžela dostávala také další dary a majetek.

Filipínina lázeň patřila k nejlépe vybaveným soukromým koupelnám své doby. Místnost byla obložena dřevem, hluboká vana s kamenným sedátkem byla zapuštěna do podlahy a k dispozici byly nádoby na vodu i bylinné odvary. Součástí péče byla také parní lázeň, odpočívárna a dobové léčebné pomůcky. Filipína byla známá znalostí léčivých rostlin. U zámku měla bylinkovou zahradu a připravovala léky i kosmetické prostředky. S jejím jménem jsou spojovány rukopisy s lékařskými a kuchařskými recepty, které se zachovaly v ambraských sbírkách. Její praktické zkušenosti Ferdinandovi jistě přišly vhod, protože jej často trápily zažívací obtíže.

Od počátku sedmdesátých let Filipína opakovaně trpěla horečkami a záchvaty slabosti. Kolem její nemoci později vznikly pověsti o otravě, ty však nemají oporu v pramenech. Filipína zemřela na zámku Ambras 24. dubna 1580. Ferdinand jí nechal zhotovit mramorový náhrobek ve Stříbrné kapli při Hofkirche v Innsbrucku a postaral se také o její služebnictvo.

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová ,HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO,Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY