Fridrich III.: Podivín, který zachránil Habsburky

Fridrichovo dětství nebylo procházkou růžovou zahradou. Ve čtrnácti letech zcela osiřel a jeho poručníkem se stal Fridrich IV. Tyrolský, jehož přezdívka Frídl Prázdná kapsa vypovídala o finančních poměrech, v nichž budoucí císař vyrůstal. Každá životní zkušenost se však hodí a role chráněnce mu přišla vhod, když se později sám stal poručníkem Ladislava Pohrobka.

Po návratu z pouti do Svaté země se Fridrich III. proslavil svou tajemnou signaturou, kterou nechával umisťovat na nádobí, mince, knihy i stavby po celé zemi. Řadu samohlásek AEIOU se historici po staletí snaží vyložit a přisoudit jí význam, například Austriae est imperare orbi universo, tedy „Rakousku náleží panovat celému světu“. Někteří se přikláněli také k možnosti, že šlo o zašifrované heslo tajného spolku, jehož byl Fridrich členem. Nejpravděpodobnější však je, že si Habsburk chtěl těmito pěti písmeny jednoduše označit svůj majetek. Tuto domněnku podporuje také poznámka na první stránce jeho zápisníku: „Je-li na nějaké stavbě, kusu stříbrného nádobí nebo církevním oděvu či jiných předmětech linka a těch pět písmen, znamená to, že to patřilo mně, vévodovi Fridrichu mladšímu, nebo jsem to dal já postavit či vyhotovit.“

Císař obvykle neměl mnoho nápadů a zřejmě byl také poněkud nudným patronem. Naznačuje to jeho pověst neustále unaveného, duševně těžkopádného podivína, který netančil, nepil alkohol a dlouho spal. Možná ho proto nenapadlo nic originálnějšího než AEIOU. Doba jeho vlády bývá považována za temné období dějin Svaté říše římské. Fridrich nebyl oblíbeným ani významným panovníkem.

Fridrich byl známý také jako lakotný lovec pokladů. Jeho největší vášní bylo hromadění vzácných knih, obrazů, šperků a dalších předmětů ze zlata a stříbra, které se snažil nakupovat co nejlevněji doma i v cizině. Údajně trávil dlouhé hodiny probíráním zlata a přemýšlením, jak získat další cennosti. Při této činnosti zapomínal nejen na svou krásnou manželku, která mu občas bez velkého nadšení pomáhala leštit mince a cennosti, ale také na celý okolní svět. Téměř s jistotou lze tvrdit, že Kolumbovo objevení Nového světa vůbec nezaregistroval. Tento nelichotivý popis se vztahuje především ke starému Fridrichovi. Ani v mládí sice neoslňoval šarmem, přesto to byl muž, do něhož se bylo možné zamilovat. Na tehdejší poměry byl vysoký, měřil asi 180 centimetrů, měl popelavě plavé vlasy a výrazný zahnutý nos. Nejpřitažlivější na něm však byla hodnost římskoněmeckého krále a později císaře, která by „zlomila srdce“ nejedné evropské princezně.

Fridrich nekladl příliš vysoké nároky na dámu svého srdce, která s ním měla sdílet trůn, korunu a císařské lože. Pravděpodobně se k ženitbě odhodlal hlavně kvůli neustálému představování nových kandidátek, naléhání rádců a přání poddaných, aby zplozením syna zajistil pokračování dynastie.

Prostřednictvím jeho tety Isabely, burgundské vévodkyně, byla jako vhodná potenciální partnerka vybrána portugalská princezna Eleonora. Portugalsko tehdy patřilo k námořním velmocím a spříznění s jeho královským rodem nabízelo suchozemským Habsburkům značné možnosti. V roce 1448 proto Fridrich vyslal do Portugalska dva posly a jednoho malíře. Po čase se vrátili s nadšenou chválou předností mladé ženy a s jejím portrétem. Fridrich, který se zajímal o astrologii, se prostřednictvím dvorního astrologa poradil ještě s hvězdami. Když ani od nich nepřišly žádné námitky, bylo rozhodnuto a okamžitě začaly přípravy na svatbu.

Sňatek byl naplánován jako zpestření Fridrichovy římské jízdy, jejímž vrcholem měla být císařská korunovace novomanželů. Fridrich čekal na nevěstu v Sieně, kam Eleonora kvůli velkým potížím během plavby Středozemním mořem dorazila se značným zpožděním. Na přelomu února a března 1452 byla šestnáctiletá Eleonora na louce před sienskou branou Porta Camollia konečně představena o dvacet let staršímu ženichovi. Ten prý při pohledu na budoucí manželku zbledl radostí a rozrušením, protože mu připadala ještě půvabnější než na obraze. Zlí jazykové ovšem tvrdili, že Fridrich zbledl strachy, zda drobná Eleonora nebude mít potíže při porodu. Přes veškerý půvab a krásu měla pro něj cenu především jako budoucí matka jeho dětí. Kronikář celou událost zaznamenal slovy: „Jakmile se na sebe podívali, radostí se jim změnila barva ve tvářích a z očí jim vytryskly slzy. Fridrich princeznu vážně pozdravil a velmi laskavě ji přivítal. Ona dávala najevo cudnou, pokornou úctu.“

Poté se ženich s nevěstou a svými družinami vydali do Říma. Už cestou musel Fridrich svou budoucí manželku jednou ochránit. Ve Viterbu přepadli celý průvod lupiči, které Habsburk společně se strážemi se zbraní v ruce zahnal. Romantický příběh jako z pohádky, že?

Svatba se konala 16. března v Římě a obřad sloužil papež Mikuláš V. O tři dny později proběhla korunovace manželů na císaře a císařovnu. Jak se později ukázalo, byla to poslední císařská korunovace, kterou v Římě vykonal samotný papež. Koncem března se novomanželé přesunuli k Eleonořiným příbuzným do Neapole, kde bylo po několikadenních slavnostech manželství konečně završeno. Poté pokračovali do Benátek. Zde se Fridrich své manželce poprvé předvedl jako škudlil. Po místních tržištích totiž chodil převlečený za prostého člověka, aby mohl smlouvat a nakupovat zboží co nejlevněji.

V červnu Fridrich III. konečně přivezl svou manželku do Rakouska, kde na ně toužebně čekalo obyvatelstvo. Obě Veličenstva pobývala převážně na hradě ve Vídeňském Novém Městě, kde se Fridrichovy obavy o plození potomstva ukázaly jako liché. Drobná Portugalka dokázala bez větších potíží přivádět děti na svět, problémem však byla jejich životaschopnost. Fridrich nebyl tělesně žádný Herkules, duševně však byl macho a tvrdil, že slabou tělesnou konstituci děti jistě nezdědily po Habsburcích. Smrt potomků dával za vinu manželce, protože je podle něj krmila příliš mnoha exotickými pamlsky ze své vlasti. Nařídil proto vyloženě spartánskou stravu, která se stala příčinou mnoha manželských hádek. Rozmlsaná Eleonora se nechtěla vzdát svých oblíbených pochoutek, císařův příkaz však platil. Ani později narozené děti ovšem nepřežily.

S přibývajícími roky si císařští manželé rozuměli stále méně, až si nerozuměli vůbec. On byl nevrlý, ona veselá; on uzavřený, ona otevřená; on spořivý až lakotný, ona velkorysá; on pohodlný, ona temperamentní. Nic však není pouze černé nebo bílé a také Fridrich měl rozmary, které tento obraz narušují. Přestože byl drobným škudlilem, nechal si například z drahocenných látek ušít svatební plášť, za který zaplatil 200 tisíc zlatých. Plášť pro dvorské úředníky přitom stál pouhých 25 zlatých. Eleonora si kvůli tomu manžela dobírala pokaždé, když jí nechtěl koupit nějaký módní doplněk.

Přestože Fridrich k nelibosti své manželky nerad cestoval a většinu času trávil s rodinou na hradě ve Vídeňském Novém Městě, pravidelně jezdil dohlížet na stavbu svatoštěpánského dómu. Jeden příběh vypráví o fosilní stehenní kosti mamuta, která byla objevena při hloubení základů severní věže v roce 1443. Zavěsili ji nad bránu a po mnoho let zdobila chrám. Protože tehdy nebyla považována za pozůstatek zvířete, ale za kost lidského obra, jenž údajně pomáhal se stavbou, dostal vchod do kostela jméno podle tohoto úžasného nálezu. Hlavní portál se tak dodnes nazývá Obří brána. Kost je uložena v geologickém ústavu Vídeňské univerzity. Na jedné straně nese letopočet 1443 a na druhé nápis AEIOU. Fridrich ji svou signaturou jako malý chlapec prohlásil za vlastní majetek.

Přes všechna negativa a rozmary nelze upjatému Fridrichovi upřít manželskou věrnost. Tehdy pěstovali mimomanželské vztahy téměř všichni muži ve šlechtických kruzích. Milenka patřila ke šlechtici stejně samozřejmě jako meč u boku. Fridrich byl na nevěru pravděpodobně příliš líný, romantická gesta mu však nebyla cizí, jak ukázala už jeho statečná obrana nevěsty v Itálii. Něco podobného se odehrálo také v roce 1466. Když se Eleonora vracela z léčebného pobytu v Badenu do císařského sídla, přepadli její kočár lapkové a ukradli jí všechna zavazadla. Jedním z nich byl obávaný Wilhelm Strašlivý, který dosud unikal spravedlnosti. Rozzuřený Fridrich nechal bezprostředně po incidentu obsadit a zkonfiskovat Wilhelmův hrad. Loupeživý rytíř tak ztratil své zázemí a přepadávání zanechal.

Navzdory Fridrichově složité povaze a rozdílům mezi manžely bylo jejich manželství považováno za jedno z nejšťastnějších v habsburské dynastii. Fridrich se po Eleonořině smrti dlouho nemohl vzpamatovat z upřímného zármutku. Analisté jej popsali následovně: „Císařův bol nad její ztrátou byl hluboký a bezútěšný. Každý návrh na nový svazek odmítal a uchovával si vzpomínku na ni v srdci, jež netoužilo po ničem jiném než se s ní opět spojit v lepším světě.“ Důkazem vroucí náklonnosti a vzájemné blízkosti je také císařova modlitební knížka, na níž je vyobrazena Eleonora se všemi jejich dcerami. Přestože Eleonora svého manžela zřejmě často nazývala morousem postrádajícím romantiku, on jí lásku projevoval svým vlastním způsobem.

Po Eleonořině smrti v roce 1467 považoval Fridrich další manželství a plození potomků za pošetilost a věnoval se pouze politice. Svého jediného syna Maxmiliána osobně zasvětil nejen do všech státnických záležitostí, ale také do rafinovaných spletitostí sňatkové politiky. Veškeré naděje na růst moci a vlivu Habsburků vkládal do syna a jeho obratnosti při výběru nevěsty.

V roce 1490 se Fridrich s podlomeným zdravím uchýlil na svůj hrad v Linci a město dočasně prohlásil za centrum habsburské říše. Poté, co syn převzal vládu, se starý císař zabýval převážně alchymií a astrologií. Nakonec se z hradu poničeného požáry přestěhoval do města, kde v domě čp. 10 zemřel. Oficiální příčinou byla konzumace melounů, což se tehdy uvádělo vždy, když skutečná příčina smrti nebyla známa. Ve skutečnosti byla Fridrichovi z neznámých důvodů krátce před smrtí amputována noha a císař, oslabený stařeckou gangrénou, zřejmě nepřežil dvoutýdenní půst o svátku Nanebevzetí Panny Marie. V prosinci 1493 byl pohřben ve vídeňské katedrále sv. Štěpána.

Rodem portugalská princezna, sňatkem rakouská vévodkyně a římskoněmecká císařovna, manželka císaře Fridricha III. Habsburského. Dcera portugalského krále Eduarda I. a Eleonory Aragonské.

Eleonora se narodila v Torres Vedras 18. září 1434 nebo 1436, přičemž druhý rok se mi jeví jako pravděpodobnější. Vyrůstala v nádheře a přepychu v zemi, která bohatla jako koloniální a obchodní mocnost. Strohé a studené Rakousko jí muselo připadat nevhodné k životu.

Podle popisu současníků byla Eleonora typickou představitelkou románského typu: malá a drobná, s dlouhými tmavohnědými vlasy, krásnýma tmavýma očima, jemně vykrouženým obočím, bledou pletí a malými ústy. „Však také krásou a ctností rozžala srdce Fridricha, takže se rozhodl, že ji bude nazývat milostnou královnou.“ Tak se alespoň píše v Habsburských análech.

Pro Eleonoru, princeznu bohaté dynastie, nebyl Habsburk z materiálního pohledu příliš dobrou partií. Pro královské rodiče však přivdání dcery do císařského rodu znamenalo především zvýšení prestiže. Na cestu za ženichem vyplula Eleonora z Lisabonu v doprovodu pěti velkých lodí, ověšených zlatem protkanými prapory. Za nimi se vydalo ještě dvacet menších korábů. Na jejich palubách bylo asi tři tisíce lidí, kteří tvořili doprovod budoucí císařovny. Pokud flotila plula podél pobřeží, cestující neustále mávali vlajkami a zdravili zvědavce na břehu. Zároveň zněly fanfáry, což byl tehdy obvyklý způsob, jak vyprovázet nevěstu na cestu.

Na volném moři se flotila dostala do bouře a navíc ji dvakrát přepadli piráti. Pokaždé přišla o některou z lodí, až nakonec do cílového přístavu Talamone připlulo jediné plavidlo, a to ještě bez nevěsty na palubě. Ženich si už myslel, že Eleonora během dobrodružné plavby zahynula. Nevěsta však se zpožděním doplula do Livorna a odtud dorazila na koni do Sieny v doprovodu asi sedmi set členů družiny.

Přesídlení Eleonory ze slunného Středomoří na hrad ve Vídeňském Novém Městě pro ni bylo několikanásobným šokem. Strohá stavba s holými zdmi byla chladná i v létě. Sama o ní psala jako o staré barabizně, v níž je neustále průvan. Jako romantička vdechla alespoň ložnici trochu života. Stěny nechala potáhnout hedvábnými tapetami, ložní prádlo pravidelně zkrápěla několika kapkami parfému a najala hráče na loutnu. Ti hráli a zpívali písně o lásce, jakmile zaslechli, že se manžel vrací domů.

Eleonora si u císařského manžela prosadila, že bude smět vést samostatný život, a na oplátku slíbila, že se nebude vměšovat do politických záležitostí. To by Fridrich stejně nepřipustil, tímto způsobem však o tom s manželkou nemusel diskutovat. Přestože spořivý Fridrich uvolňoval manželce finanční prostředky jen zřídka a po malých částkách, dokázala si Eleonora zachovat navyklý životní styl. Jak se chytrá manželka dostávala k dalším penězům, nevím. Pokud by šlo o něco nekalého, kronikáři by o tom jistě nemlčeli. Zamilovaný Fridrich možná nebyl k manželce tak skoupý, jak se traduje, a život milující ženu bohatě odměňoval za každé narozené dítě. Přes rozdílné povahy obou manželů nebylo jejich manželství nešťastné. Fridrich svou ženu upřímně miloval, třebaže jí to dával najevo svým podivínským způsobem. Kdyby nechal namalovat společný portrét s Eleonorou dříve a ne až po její smrti, její romantická duše by to jistě ocenila.

Po smrti posledního dítěte v roce 1467 došlo mezi manžely k prudké roztržce a stav vážně nemocné Eleonory se zhoršil. Fridrich ji jako obvykle poslal na léčebný pobyt do Badenu, ale ani ten nepomohl. Krátce po návratu, 3. září 1467, Eleonora ve věku pouhých 31 let zemřela ve Vídeňském Novém Městě. Bezprostřední příčinou smrti mladé ženy byla pravděpodobně žaludeční a střevní infekce. Pohřbena byla v cisterciáckém klášteře Neukloster vedle svých zemřelých dětí.

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová ,HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO,Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY