Rudolf IV.: Vévoda, který padělal dějiny

Rudolf se narodil jako první dítě po patnácti letech manželství Albrechta II. a Johany, což bylo náležitě oslaveno. Jeho příchod na svět zároveň vyvrátil fámy o otcově impotenci. Dodnes však existují pochybnosti o Albrechtově otcovství, přestože Rudolf po otci zdědil mnohé povahové rysy. Jiné vlastnosti, například empatii a smysl pro spravedlnost, podědil po matce.

Rudolfovi brzy stanovili intenzivní učební program. Mladého muže vzdělávali nejlepší filozofové. Měl se naučit rozpoznávat budoucí problémy a co nejlépe je řešit. Na duševní vývoj dítěte, jak jej chápeme dnes, tehdy nikdo nepomyslel. Spisy věnované devítiletému Rudolfovi dokládají, jak vysoké nároky na něj byly kladeny. Dítě průměrného intelektu by takovým věcem vůbec nerozumělo. Proto si myslím, že Rudolf bývá mnoha badateli právem považován za jednoho z géniů habsburského rodu. Jako by se tušilo, že mladému muži nebude dopřán dlouhý život. Nezvykle brzy se naučil číst, psát a rozumět různým instrukcím, které ho seznamovaly s úlohou vladaře.

Otec brával syna již velmi záhy na důležitá jednání, aby se od malička cítil v cizím prostředí jako doma a dokázal si vytvářet úsudek o jiných lidech. Často společně cestovali po svých zemích a dohlíželi na dodržování zákonů. Po několika zrušených dohodách o zásnubách byl Rudolf v roce 1348 v Seefeldu s konečnou platností zasnouben s Lucemburkovnou Kateřinou. Kateřina odjela ze zásnub rovnou do Vídně, aby se se snoubencem lépe poznala. Zda tomu tak skutečně bylo, kronikáři nesdělují. Dvůr v nich spatřoval malé dospělé, kteří měli plnit své povinnosti.

V roce 1353 přicestoval Rudolf do Prahy na symbolickou svatbu. Tím bylo pro oba otce oficiálně potvrzeno příbuzenské spojení, třebaže se pod přikrývkou mladičkých manželů, čtrnáctiletého Rudolfa a jedenáctileté Kateřiny, v žádném případě nic neodehrálo. Tchán Karel IV. udělal na mladého zetě obrovský dojem. Rudolf v Praze nevycházel z údivu. Město mu díky novým stavbám připadalo jako z pohádky a nic podobného dosud nespatřil. Bylo to skutečné hlavní město říše. Předsevzal si, že z Vídně vybuduje podobné město.

V roce 1357 konečně nastal čas k oficiálnímu uzavření manželství Rudolfa a Kateřiny, včetně jeho konzumace. Předtím bylo nutné vyřešit finanční záležitosti. Kateřina měla dostat věnem 10 tisíc kop velkých pražských grošů, k tomu roční důchod ve výši tisíce kop a 15 tisíc kop jako jitřní dar vztahující se ke svatební noci. Teprve poté, co císař nechal ze své pokladnice přivézt čtyři tisíce kop v hotovosti a do zástavy vložil město Laa an der Thaya a jednu českou tvrz, směl Rudolf s Kateřinou ulehnout do manželského lože. Rakouský vévoda Albrecht II. chtěl mít jistotu.

Novomanželům nebylo dopřáno strávit spolu v poklidu delší čas. Po smrti otce 20. července 1358 zdědil Rudolf rakouské území, Štýrsko, Korutany a také území v Alsasku a Sundgau. Nemalé problémy působila rovněž švýcarská města bojující za svou svobodu. Ne všechno by se mladému muži podařilo vyřešit bez rady a pomoci tety Alžběty, která se jako mladá vdova po uherském králi Ondřejovi III. vrátila domů. Rudolfovi bylo devatenáct let, když převzal vládu, a kvůli správním záležitostem byl neustále na cestách. Je s podivem, že vůbec dokázal zvládat všechny úkoly, které na něj dolehly, vezmeme-li v úvahu tehdejší špatné dopravní podmínky, nepříjemné horské počasí a nebezpečné loupežníky. S pomocí tety se dokázal domluvit s odbojnými Švýcary, což bylo považováno téměř za zázrak a uznal to i císař. Mladý Rudolf byl pokládán za přítele Švýcarů, který opovrhuje ozbrojenou mocí a ve svém postavení dbá na právo a blaho obyvatel.

Rudolf si uvědomoval, že jako rakouský vévoda nikdy nedosáhne postavení svého tchána. Byl však odhodlán najít cestu, jak vystoupit z druhé řady, do níž Habsburky postavila Zlatá bula, kterou v roce 1356 vydal Karel IV. Rudolf se cítil nedoceněný a přehlížený. Musel se pokusit vytáhnout své trumfy, aby Karlovi dokázal, že není jen jakýmsi vévodou z Alp. Už v době, kdy byl pouhým říšským správcem dědičných zemí, si na svém císařském tchánovi vymohl zvláštní postavení. Karel IV. nad horlivým zetěm zpočátku přivíral oči a ponechal mu úplnou volnost při rozhodování o svěřených oblastech. Rudolf dbal na okázalost svého veřejného vystupování a imponoval tím všem, kdo se s ním setkali. V rytířské společnosti se pěla chvála na mladého vladaře. Svým temperamentem a mimořádnou dynamikou k sobě přitahoval mladé lidi. Za vévody Rudolfa IV. nastal také rozvoj peněžního hospodářství. Pokračoval v ražbě mincí, s níž začal jeho otec. Vídeňský fenik (Vienna penny) se stal stabilní měnou. Zdanil příjmy klášterů, zavedl pozemkové knihy a dohled nad prodejem nemovitostí. Zavedl také desetiprocentní daň z alkoholických nápojů, takzvaný ungelt. Aby zajistil její výběr, nařídil, že sudy smějí být naráženy pouze pod úředním dohledem. Příjmy z této daně byly značné a odpovídaly hodnotě 800 kilogramů stříbra.

V roce 1359 navrhl novou pečeť, na níž stálo: „Rudolf, z Boží milosti arcilovčí Svaté říše římské a prvorozený syn vévody Albrechta a vévodkyně Johany.“ Tato pečeť, opatřená na rubové straně a po okrajích všemi jeho tituly, byla poprvé použita v roce 1359 při povýšení kostela sv. Štěpána na proboštství. Když však Rudolf později vznesl ve zfalšovaném dokumentu Privilegium maius příliš vysoké požadavky, císař Karel IV. po něm žádal, aby ze své pečeti odstranil titul vévody Švábska a Alsaska.

Také titul arcilovčího Svaté říše římské měl jen krátké trvání. Rudolf se zřejmě cítil být k tomuto úřadu povolán jako korutanský vévoda, protože v dřívějších dobách korutanští vévodové pořádali pro císaře hony. Na císaře to však už bylo příliš, přestože Rudolf svůj nárok obratně zdůvodňoval.

Také pro své další dílo, zoubkovanou korunu, našel srozumitelné zdůvodnění. To vše však byly pouze drobnosti v podvrženém dokumentu, který údajně vycházel z prastarých listin vydaných Juliem Caesarem a císařem Neronem. Mnohem důležitější byla mimořádná práva přiznaná rakouskému vévodovi: samostatné vládnutí a nezávislost na rozhodnutí císaře, vlastní soudní pravomoc a nástupnické právo i v ženské linii. Císař Karel IV. nemohl připustit, aby byl Rudolf tímto dokumentem postaven na jeho úroveň, a proto požádal svého přítele, básníka Petrarku, aby prověřil jeho pravost. Petrarca spis označil za pouhý padělek, který se vydával za dílo Fridricha Barbarossy. Ten skutečně některá práva potvrdil ve spise Privilegium minus. Císař Karel padělek nezavrhl jako celek, odmítl pouze některé jeho části. Neakceptoval nezávislost Rakouska, ale Rudolf si mohl ponechat titul arcivévody, který se mezi Habsburky udržel až do 20. století. Přes vévodský klobouk mohl nosit korunu s dvanácti zoubky. Rudolf je s ní vyobrazen na obraze z roku 1364, jenž je vůbec prvním portrétem vladaře v německém malířství. Několik desetiletí po Rudolfově smrti byl obraz vystaven nad jeho hrobem ve vídeňském dómu sv. Štěpána. Nyní je k vidění v Muzeu vídeňské římskokatolické arcidiecéze. Kromě vymyšlené arcivévodské koruny, jejíž podobu umělec nezachytil přesně, působí portrét realisticky a ukazuje i počínající paralýzu obličeje.

Také kamenné postavy na katedrále sv. Štěpána a sochy nad kenotafem, které představují Rudolfa a jeho manželku Kateřinu, jsou zobrazeny s touto zoubkovanou korunou. Rudolf se už za života postaral o to, aby jeho titul „Zakladatel“ neupadl v zapomnění. Mnohé nechal zaznamenat tajným písmem. Tento zvyk odpovídal době, kdy byly padělání a používání tajného písma běžnými jevy. Je s podivem, že mladý muž, který sotva dosáhl dvaceti let, už uvažoval o tom, co bude po jeho smrti.

Kdysi velmi dobrý vztah mezi tchánem a zetěm dostal po skandálu s padělky trhliny. Karel, který v Rudolfovi viděl možného následníka, začal o svých představách pochybovat, zvláště když Rudolf projevil přání převzít od císaře titul lombardského krále.

Pro Rudolfa by to znamenalo mimořádné povýšení, k němuž však jeho tchán neměl důvod. Nelze se divit, že se Rudolf a Karel nerozešli v dobrém. Rudolf uvažoval, jak by mohl císaři uškodit. Protože se pro něj padělky staly srdeční záležitostí, uchýlil se ke lsti i v tomto případě. Dne 20. července 1359 se nečekaně objevil dopis, údajně napsaný freisinským biskupem a adresovaný kurii. List požadoval sesazení císaře. Také tento pokus ztroskotal.

Lépe se Rudolfovi vedlo při získávání Tyrol. Za pomoc při zrušení papežské klatby sepsala dědička Tyrolska Markéta Pyskatá závěť ve prospěch Habsburků. Dodnes není jasné, zda také tato závěť nebyla padělkem. To však nic nemění na skutečnosti, že Habsburkové získali Tyroly na úkor Lucemburků.

Rudolf pokračoval ve stavbě dómu sv. Štěpána. Vyznačoval se hlubokým náboženským cítěním a během několika let založil v Rakousku řadu klášterů, které dodnes patří k nejvýznamnějším. Vynaložil velké úsilí, aby z Vídně vybudoval město, které by v žádném ohledu nezaostávalo za Prahou.

Rudolf se velmi důkladně připravoval na založení univerzity, která by nesla jeho jméno. V září 1364 dostal od papeže povolení k jejímu založení. Den vzniku univerzity a zvláštní čtvrti pro studenty a jejich učitele stanovil na svátek sv. Řehoře, ochránce učitelů, tedy na 12. března. Oba zakládací dokumenty, jeden v němčině a druhý v latině, podepsal společně se svými bratry. Dne 8. června 1365 udělil papež univerzitě definitivní požehnání bulou, v níž její založení schválil.

Těžko říci, zda Rudolf IV. během své sedmileté vlády, naplněné reformami, prosazováním budoucích vizí, spory a padělky, tušil, že mu mnoho času nezbývá. Můžeme se o tom jen domnívat. Také sociální reforma, kterou provedl ve Vídni a ve svých zemích, proběhla téměř nepředstavitelnou rychlostí. Všude, kam na svých cestách dorazil, se snažil různými podněty věci posunout. Myslím si, že vzhledem k příčině smrti musela Rudolfa předtucha konce velmi sužovat. Proto zajistil své nástupnictví a vynaložil veškeré úsilí, aby Markétu Pyskatou přesvědčil, že by ve Vídni mohla mít pěkný výměnek. Po smrti jejího jediného syna ji sám vyzvedl v Tyrolsku a přivezl do Vídně.

Mladičkou vdovu po Meinhardovi III., svou sestru Markétu, Rudolf přinutil, aby se provdala za Jana Jindřicha Lucemburského, mladšího bratra Karla IV. a odloženého manžela Markéty Pyskaté, a vzdala se tak nároku na Tyroly.

Rudolf zemřel nečekaně 27. července 1365 v Miláně ve věku 25 let. Příčinou byl mozkový nádor, který mu již několik let předtím způsobil ochrnutí obličeje.

V Miláně nechali Rudolfovo mrtvé tělo vařit v červeném víně, aby je bylo možné snáze převézt do Vídně. Jeho ostatky byly údajně zavinuty do volské kůže, přes kterou byl rozprostřen vzácný perský plášť. Za velké účasti obyvatelstva byl poté pohřben ve vévodské hrobce. Když byl v roce 1739 sarkofág otevřen, ležel na ostatcích pouze kříž s vyrytým nápisem, jeden zlatý prsten a oboustranný meč.

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová ,HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO,Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY