Článek
Česká krajanská komunita
Před první světovou válkou žilo ve Francii asi 10 000 českých krajanů. Ti se soustředili ve dvou velkých organizacích, a to v Sokole a socialistickém spolku Rovnost. Když už bylo jasné, že válka je ve vzduchu, uspořádaly oba spolky demonstraci „Pryč s Rakouskem“. Během této demonstrace, která se konala před budovou velvyslanectví Rakouska-Uherska, zpívali demonstranti písně Hej Slované a Marseillaisu. Kromě toho spálili černožlutý prapor monarchie. Když vypukla válka, měli být všichni občané států, které byly ve válce s Francií, internováni. Z našich krajanů vznikl Výbor dobrovolníků české kolonie v Paříži. Výbor usiloval o vynětí Čechů z internace, a také vyzval dobrovolníky ke vstupu do francouzské armády.
V cizinecké legii
Do francouzské armády však naši dobrovolníci vstoupit nemohli, a tak museli vstoupit do řad Cizinecké legie. 22. srpna 1914 proběhly odvody. Poté část odvedených Čechů odjela do Bayonne. Zde se začala utvářet 1. rota praporu C 2. pochodového pluku 1. pluku cizinecké legie. Jelikož se naši dobrovolci neustále zdravili sokolským pozdravem Nazdar, začali Francouzi jednotce říkat Compagnie Nazdar. Přeloženo jako Rota Nazdar. V Bayonne proběhl výcvik, po kterém dne 12. října 1914 došlo ke slavnostní přísaze. „Ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství a v důvěře v Republiku slibujeme, že budeme bojovati za práva Republiky a lidskosti až do posledního muže a do poslední kapky krve.“ Tak zněla slova přísahy.
Na frontu do Champagne
Rota odjela 23. října 1914 na frontu do Champagne. Zde byla 11. listopadu nasazena do první linie. Během pobytu v zákopech poznali naši dobrovolci dělostřeleckou palbu, i první střety s nepřítelem. Měla zde i první padlé, jimiž byli Lumír Březovský, který zemřel 12. prosince 1914 po průstřelu plic, a druhým byl František Fric, který padl 15. března 1915. Další desítky našich vojáků byly raněny. Někteří ranění se do roty již nevrátili, a sloužili u různých jednotek cizinecké legie. Další Češi se o vzniku roty Nazdar ani nedozvěděli, a sloužili u cizinecké legie na různých místech.
Arras
Fronta v Champange byla frontou klidnou, na kterou se vysílaly nově vytvořené jednotky. Po této první frontové zkušenosti byly jednotky přepraveny na místo, kde se chystala velká francouzská ofenziva. Rota Nazdar se přesunula k Arrasu, kde hned první den svého nasazení v zákopech zaznamenala první ztráty, a to pět raněných po dělostřeleckém ostřelování. „Je zde těžké dělostřelectvo, je to strašné. Každých deset metrů je dělo a jsou třemi řadami za sebou. Stojíme před místem, které se musí dobýt, a proto celá naše divise je rozložena na frontě ani ne 2 km široké. V Champagni nám bylo lépe, zde je to špatné. Nejsou zde žádné úkryty na spaní, není možné se nikam schovat. Stojíme celou noc u střílen pro případ, kdyby chtěli Němci zaútočit. Teprve za dne je dovoleno si zdřímnout.“ Celých šest dnů probíhalo dělostřelecké ostřelování německých pozic. Dne 9. května 1915 započal útok.
Do útoku
Vojáci běželi kupředu v čele se svými důstojníky vzpřímeni a v jasných červenomodrých uniformách a jejich útok tak připomínal doby, kdy ještě neexistovaly kulomety. Překonání německých zákopů stálo obrovské oběti, ale útok pokračoval. Ztráty rostly. Raněn byl i velitel roty kapitán Sallé. Předal velení četaři Ivanu Štaflovi, který vedl prořídlou rotu dál do útoku. U vesnice Neuville-Saint-Vaast byl postup zastaven kulometnou palbou. Zde se do bojů zapojila i kulometná četa praporu D, které velel poručík Václav Dostal. Během bojů povzbuzoval vojáky do útoku. Když byla obsluha jednoho kulometu pobita, tak se i proti předpisům ujal kulometu a střílel až do doby, než byl zabit. Rota Nazdar nakonec překonala německou obranu a vnikla do zákopů na kótě 140. Následný německý protiútok však donutil Francouze vrchol kóty opustit, a fronta se ustálila na jejích svazích. Dne 16. června 1915 se zbylí členové roty účastnili útoku u samoty Cabaret Rouge u Souchez. Zde padlo 9 příslušníků roty a 20 jich bylo raněno.
Padli u Arrasu
Rota Nazdar během bojů ztratila 42 padlých a zhruba 100 raněných. Rota tak zaniká, jelikož nemá být z čeho doplněna. Během bojů padli např. předseda Rovnosti Josef Šíbal, náčelník pařížského Sokola Josef Pultr i praporečník roty Nazdar Karel Bezdíček. Ten šel do útoku normálně s puškou, a tak aby neztratil prapor, tak si ho omotal kolem těla. Během bitvy padl a byl pohřben i s praporem.
„Vidím právě Bezdíčka, kterak svírá pravou rukou prapor zavinutý na prsou, v levé třímá pušku a chce přeskočit zákopy. V okamžiku tom právě zaduněla země, zákopy se zvedly a jako sopka, když otevře svůj jícen, aby rozdrtila vše, co v cestě stojí, tak i zákopy pohltily všechny a všechno to, co bylo u nich. To Němci právě na několika místech vyhodili podminované zákopy. Co našich lidí tam zůstalo, spáleno, udušeno a zahrabáno! Spěchal jsem z tohoto místa hrůzy, když neviděl jsem již Bezdíčka a za hukotu děl křičel jsem na hochy: Náš prapor jest ztracen s praporečníkem – byl zasypán – vyhozen minou… Pomstíme je všechny, voláme „hr… na vraha“ a s rychlostí nikomu nedávajíce pardonu řítíme se vpřed…“
Prameny
Kozelka, Petr - I. světová speciál. Hrdinství Čechoslováků u Arrasu
Mojžíš, Milan. Československé legie 1914-1920 Katalog k výstavám Československé obce legionářské
