Legionářský 3. střelecký pluk Jana Žižky z Trocnova v Rusku

Legionářské začátky

Před válkou žilo v Rusku přibližně 100 000 Čechů a Slováků. Většina z nich žila na Volyni. Další pak v Kyjevě, Varšavě, Moskvě, Petrohradu či na Kavkaze. Když vypukla válka, museli lidé, kteří měli rakouské občanství povinně narukovat do rakousko-uherské armády. Mnozí z nich to odmítli, a dali se do služeb Ruska. Češi požádali oficiální ruská místa, včetně samotného cara Mikuláše II., aby mohla z našich krajanů vzniknout samostatná Česká jednotka. To se podařilo, a tak v Kyjevě v srpnu 1914 vzniká Česká družina. 11. října 1914 složili vojáci přísahu na Sofijském náměstí v Kyjevě, a poté vyrazili na frontu k 3. armádě. Oněch 736 dobrovolníků však na frontě nepůsobilo jako celek, ale družina byla rozdělena na roty, půlroty a čety, které byly rozmístěny mezi jednotlivé divize. Tam konali většinou průzkumnou a agitační činnost. Agitovali na Slovany v rakousko-uherské armádě, aby se vzdali nebo přešli na druhou stranu. Jejich průzkumnická činnost byla velmi kladně hodnocena. Kromě toho prováděli zajímání nepřátelských vojáků, a díky jejich jazykové vybavenosti (uměli rusky, česky, německy, někteří polsky či maďarsky) prováděli jejich výslechy.

Vznik pluku a bitva u Zborova

Díky úspěchům Čechoslováků na frontě povolila ruská místa rozšíření jednotky. 2. února 1916 vzniká Česko-Slovácký střelecký pluk. Ovšem tím rozšiřování nekončí. Už 19. května vzniká 1. československá brigáda o dvou plucích. 15. března 1917 vzniká 3. střelecký pluk, který dostane název Jana Žižky z Trocnova. V té době již většinu legionářů tvoří bývalí váleční zajatci rakousko-uherské armády, kteří se v zajateckých táborech přihlásili do československého revolučního vojska. Všechny tři pluky se 2. července 1917 zúčastní slavné bitvy u Zborova. Tato bitva je pro legionáře úspěšná. Prorazí tři opevněné linie rakousko-uherské armády a získají více než 4 000 zajatců. Bohužel ruská armáda je v té době v rozkladu bolševickou agitací, a tak nedojde k využití československého vítězství. V řadách 3. československého střeleckého pluku se bitvy zúčastní například budoucí generálové Ludvík Svoboda, Karel Klapálek, Antonín Zeman, Bohumil Boček, Matěj Němec, Robert Vobrátilek či Antonín Mikuláš Číla.

Boje u Tarnopolu

Po krachu Kerenského ofenzivy přešly do útoku armády Centrálních mocností. Ruské jednotky, které byly jednak demoralizované po neúspěchu ofenzivy a jednak ovlivněné bolševickou propagandou, začaly před postupujícím nepřítelem doslova prchat. Tento úprk krylo několik málo bojeschopných ruských jednotek, včetně kozáků, a také Čechoslováci, kteří si udrželi bojovou morálku. Těmto bojům se říká Tarnopolský ústup. Bojů se účastnil i 3. československý střelecký pluk.

„Za bitvy u Velkých Hájů šel jsem společně s bratrem četařem Hrnčiříkem a bratrem desátníkem Hákem a dalšími šesti bratry naší 7. roty 3. pluku na výzvědnou hlídku k prozkoumání postavení proti nám postupujících říšskoněmeckých formací. Přes opatrný náš postup dostali jsme ručnicový oheň a první byl těžce raněn četař Hrnčiřík do břicha. Vzápětí nato dostal těžkou ránu do nohy desátník Hák.“ Takto vzpomínal příslušník 3. střeleckého pluku Jindřich Bratršovský na boje u Tarnopolu.

Během bojů u Tarnopolu byl zabit dosavadní velitel pluku ruský štábní kapitán Alexejev. Velení po něm převzal podporučík Ludvík Vlasák. Tento muž byl v době svého zajetí na východní frontě důstojníkem rakousko-uherské armády v hodnosti poručíka. Následně se přihlásil do srbské dobrovolnické divize, se kterou se zúčastnil bojů v Dobrudži. Poté přešel k československým jednotkám v Rusku. Jako velitel roty se zúčastnil bitvy u Zborova. Stal se jedním z mála legionářů z Ruska, kteří odjeli budovat československé jednotky do Francie. Zde se jako velitel roty u 21. československého střeleckého pluku zúčastnil krvavých bojů u Terronu. Posléze byl povýšen na majora a stal se velitelem praporu. V roce 1920 armádu opustil. Po roce 1948 mu majetek zabavili komunisté. Zemřel v roce 1959.

V boji proti bolševikům

V listopadu 1917 se moci v Rusku chopili bolševici. Ti slibovali mír a půdu pro všechny. Bolševici se podepsáním brestlitevského míru zavázali k propuštění válečných zajatců a jejich odeslání do zemí původu. Tyto transporty měly na železnici před ostatními vlaky přednost. Dále se zavázali k odzbrojení všech zahraničních bojovníků na svém území, tedy i československých legionářů. To byl ovšem pro bolševiky problém, jelikož jejich Rudá armáda se teprve tvořila, a tak na odzbrojení legionářů neměli dostatečné síly. Bolševici vymysleli plán, jak odzbrojení docílit. Došlo k dojednání dohody o odchodu legionářů z Ruska. Ta byla podmíněna kvótami na množství zbraní v jednotlivých transportech. Legionáři si mohli ponechat jen omezené počty pušek, pistolí a kulometů. Přebytečné zbraně museli vydat bolševikům. Kvůli tomu, že na železnici měly přednost transporty s propuštěnými válečnými zajatci, legionářské vlaky spíše stály na nádražích, než aby jely. Průjezd dále na východ si bolševici podmiňovali vydáváním dalších zbraní. To se legionářům nelíbilo, a tak po Čeljabinském incidentu, zadržení telegramu nařizující jejich plné odzbrojení a po přepadení legionářských vlaků na několika místech bolševiky, došlo k otevřenému nepřátelství.

„K cestě do Vladivostoku se koncem března 1918 formovaly vlaky třetího pluku na stanici Bekovo. Každý vlak měl čtyřicet vagónů, v krytém voze pekárnu a dostal potraviny na dva měsíce. Postavili jsme kuchyně do vagónů a připravovali zásoby dřeva. Jako nenadálý výbuch do toho přišla zpráva, že musíme odevzdat zbraně. Proč?“ takto vzpomínal na jaro 1918 Matěj Němec.

Po veškerých incidentech zahajují bolševici v Moskvě bez vypovězení válku proti legionářům. Původní záměr zničit legionářské jednotky, které byly roztroušeny po Transsibiřské magistrále, bolševikům nevyšel. Legionáři totiž zahájili akce, kterými se roztroušené jednotky spojovaly. Díky úspěšným bojům došlo 31. srpna 1918 ke spojení všech československých jednotek.

Nahlédněme nyní do kroniky 3. československého střeleckého pluku.

„V boji ve městě bylo používáno ručních granátů, zvláště na vybíjení těch domů, ze kterých bolševici stříleli. V jedné ulici byl ukořistěn druhý pancéřový automobil, který odvážný úderník poškodil ručním granátem. Byl při tom kulometem obrněného automobilu usmrcen. Oddíl došel na náměstí, kde štábní kapitán Žák další postup zastavil. 1. rota obsadila most přes řeku Uj, přes který prchaly před tím zbytky nepřítele a budovu Sovětu. Úderná a 3. rota obsadila budovu štábu rudé armády na náměstí, 4. rota obsadila důležité budovy. Obyvatelstvo, které hledělo na české vojáky s důvěrou, ochotně ukazovalo úkryty bolševiků a vydávalo je do rukou českých vojsk.“

Následující vzpomínky jsou od Matěje Němce:

„Na naší frontě u Poletajeva to zatím dopadalo dost bledě. Už když jsem se tam vracel, bylo slyšet dělostřeleckou palbu. Samozřejmě nepřátelskou, protože my jsme děla neměli. Nepřítel měl navíc přesilu, takže velitel úseku poručík Hrůza tam již ráno přijel s posilou necelých tří rot. Nepřátelský postup tím zpomalil, ale v poledne již povolal na pomoc poslední zálohu. Šli tam vojáci z mé 8. roty a jeden kulomet pod velením praporčíka Čermáka.“

„Tam na třinácté verstě, kde jsem zůstal se svou 8. rotou jsem zblízka poznal vztah bolševické revoluce k ruskému kozáctvu. Zatímco bolševická moc se opírala o zajaté Němce a Maďary, většina místních obyvatel lnula k nám s dojemnou důvěrou. Jako malé děti se mazlili s výzbrojí, kterou od nás dostali. Jezdili na výzvědy a konali v noci službu za naše vojáky na předních strážích. Stravovali se s námi.“

Konflikt mezi legionáři a bolševiky skončil 7. února 1920 podepsáním příměří. Díky tomuto příměří začala již bezproblémová evakuace legionářů do svobodného Československa.

„Konečně byl ohlášen příjezd americké lodi Madawaska pro třetí pluk a já jsem vydal svůj poslední rozkaz na ruské půdě. Považoval jsem za podstatné v něm vzpomenout na opuštěné hroby našich padlých, na příklad jejich oběti, abychom tak obětavě pro republiku pracovali, jako oni za ni umírali. Můj rozkaz končil přáním zdaru, mimo jiné také Rusku.“ Opět ze vzpomínek Matěje Němce, který v té době byl velitelem 3. československého střeleckého pluku.

Pluk se po návratu do vlasti přesunul do Kroměříže, kde se sloučil s 3. pěším plukem domácího vojska. Tomuto sloučenému pluku velel až do roku 1924 Matěj Němec, který to v československé armádě dotáhl na generála. Během druhé světové války byl vězněn v koncentračních táborech. Po válce a zotavení nastoupil opět do armády, ale po komunistickém převratu byl v roce 1949 vyhozen. Zbytek života byl sledován příslušníky StB.

Prameny

Kronika 3. Československého střeleckého pluku

Němec, Matěj - Návraty ke svobodě. Naše vojsko 1994

Kozelka, Petr. I. světová speciál. Postrach rakouských vojsk

Rak ,Michal - I. světová. Ve stínu Zborova