Článek
Nedávno jsem zde publikoval článek, ve kterém jsem vzpomínal na muže, kteří se zapojili do boje za naši svobodu na východní frontě. Dnes budu tak trochu navazovat. V komentářích jsem četl, že jsem nezmínil např. Bohumíra Lomského či Josefa Knopa. Opravdu se všechny osobnosti bojů na východní frontě nevejdou do jednoho článku. Z toho důvodu vzniká i tento článek.
Karpatsko-dukelská útočná operace byla největším, a nutno říci nejtěžším nasazením vojáků československé zahraniční armády za druhé světové války. Původně vše mělo proběhnout velice hladce. Dvě východoslovenské divize totiž měly umožnit proniknout sovětským vojskům na území Slovenska. Jenže Němci tyto divize odzbrojili a na jejich místo přišly německé jednotky. Selhání slovenských velitelů mělo zásadní vliv na celou operaci. Sověti věděli, že divize, které jim měly jít vstříc, jsou odzbrojeny a zajaty. Jenže zde sehrála roli politika. Operace musela proběhnout. Vojáci 1. československého armádního sboru v SSSR si i během přesunu na frontu mysleli, že Slováci jim půjdou vstříc. Obyčejní vojáci nemohli tušit, že situace je úplně jiná. To zjistili 9. září 1944. U vesnic Machnowka a Wrocanka narazili českoslovenští vojáci na urputný odpor německých jednotek, které na několika místech vyrazili i do protiútoků. Ztráty z tohoto prvního bojového nasazení na Dukle byly na 400 padlých, raněných a nezvěstných. Po tomto debaklu začaly padat hlavy. Byl odvolán velitel sboru generál Jan Kratochvíl a velitel 3. československé samostatné brigády podplukovník Karel Střelka. Podle sovětských důstojníků nezvládli velení. 3. československá samostatná brigáda utrpěla děsivé ztráty a jednotce hrozil zánik. Velitel Karel Střelka zažil bojové nasazení na východní frontě poprvé, navíc většinu vojáků brigády tvořili volyňští Češi, pro které to byl první boj. Byl to krvavý křest ohněm.
Důstojník, kterého nechtěli
Karel Střelka se narodil 23. září 1896 ve Vršovicích. Patřil do generace mužů, kteří během první světové války museli obléknout rakousko-uherskou uniformu. V roce 1915 byl odeslán na ruskou frontu, kde 7. července padl do zajetí. Krátce poté se přihlásil do československých jednotek v Rusku. V letech 1918 – 1920 se účastnil bojů proti bolševikům na Sibiři. V roce 1920 přijel do Československa jako poručík legií. Zůstal v armádě, kde dosáhl hodnosti majora. Po okupaci se zapojil do domácího odboje v řadách vojenské odbojové organizace Obrana národa. V květnu 1940 opustil rodinu i okupovanou vlast, a vydal se do zahraničního odboje. Kvůli kapitulaci Francie v červnu 1940 se do této země již nedostal, a spolu s dalšími československými dobrovolníky odešel do Palestiny, která byla pod kontrolou Britů. Zde vznikla československá jednotka na Středním východě, které velel Karel Klapálek. Během nasazení jednotky v obklíčeném přístavu Tobruk byl zástupcem Karla Klapálka právě Karel Střelka. V roce 1943 odjíždí do Sovětského svazu, kde působil jako velitel 1. praporu 1. československé samostatné brigády. Ovšem přišlo první odvolání z funkce. 9. září 1943 byl na nátlak sovětských orgánů zbaven funkce a byl odeslán k náhradnímu pluku. Bojů o Kyjev se tak nezúčastnil. V létě 1944 vznikla 3. československá samostatná brigáda. Velením nad touto novou jednotkou byl pověřen Karel Střelka. Brigádu vedl i při výše uvedených bojích u Wrocanky. Rok po svém prvním odvolání byl sovětskými orgány odvolán znovu. Poté už se k bojovému útvaru nevrátil. Po válce zůstal Střelka v armádě a dosáhl hodnosti plukovníka. V roce 1948 byl komunisty vyhozen z armády a v roce 1951 byl zatčen a uvězněn. Z vězení byl propuštěn v roce 1953. Zemřel 1. ledna 1964.
Statečný důstojník z Anglie
Josef Knop patří mezi nejstatečnější vojáky československého zahraničního odboje. Zúčastnil se bojů v první linii na západní i východní frontě. Narodil se 30. ledna 1909 v Žamberku. Během vojenské služby se rozhodl pro kariéru vojáka z povolání. To znamenalo vystudovat vojenskou akademii v Hranicích. Studium dokončil v roce 1932 a získal hodnost poručíka. Do okupace v březnu 1939 získal hodnost nadporučíka. Po okupaci Československa německou armádou se hodlal zapojit do zahraničního odboje. 15. února 1940 opustil okupovanou vlast, a vydal se přes Balkán do Francie. Zde byl v Agde odveden do československé armády a ustanoven velitelem kulometné roty u pěšího pluku 2. S touto jednotkou se v červnu 1940 zúčastnil bojů na francouzské frontě. Po porážce Francie byl spolu s dalšími vojáky evakuován do Velké Británie, kde působil jako velitel roty. V září 1943 odjel do Sovětského svazu, kde působil u 2. československé paradesantní brigády jako náčelník 7. oddělení a jako velitel roty Zvláštního určení. Poté byl přeložen k 1. československé samostatné brigádě, kde byl pověřen velením na 2. polním praporem. S touto jednotkou se účastnil bojů v Karpatech. Patřil mezi oblíbené velitele a během bojů častokrát stál se samopalem v ruce v čele svých vojáků. Následně zastával vyšší funkce. Nějakou dobu byl zástupcem velitele 1. československé samostatné brigády, později zástupcem velitele 3. československé samostatné brigády. Po válce zůstal v armádě, kde dosáhl hodnosti plukovníka. V roce 1949 byl zatčen a uvězněn v tzv. „Domečku“ v Praze na Hradčanech. Vězni zde byli komunistickými vyšetřovateli fyzicky i psychicky týráni, aby na nich byla vynucena falešná přiznání. Josef Knop byl poté odsouzen k těžkému žaláři na doživotí. Později mu byl trest zmírněn na 25 let. A tak si prošel řadou komunistických kriminálů až do roku 1962, kdy byl propuštěn na amnestii. Ve vězení v Leopoldově se mu zhoršil zdravotní stav. I přesto musel po propuštění pracovat v dělnických profesích. Zničené zdraví z kriminálů se však zhoršovalo a Josef Knop 1. dubna 1966 v nemocnici v Ústí nad Orlicí zemřel.
Muž s dýmkou
Už ani nevím, kdy jsem poprvé viděl fotografii vojáka, který má na hlavě britskou lodičku a v ústech má dýmku. Chtěl jsem vědět, kdo to je. Díky mému zájmu o československé vojenské dějiny jsem brzy zjistil, že onen pán se jmenuje Vilém Sacher. Krátce poté se mi do ruky dostala kniha s názvem Válka skončila na Hané. Tak jsem se poprvé začetl do příběhu toho statečného vojáka. Během času se mi dostaly do rukou i další knihy jako Krvavé Velikonoce, Na počátku stála smrt nebo Pod rozstříleným praporem. Vilém Sacher se narodil 17. února 1907 v Prostějově. V roce 1927 ukončil studium na vojenské akademii v Hranicích jako poručík dělostřelectva. Během vojenské služby si prošel několika dělostřeleckými pluky. V roce 1935 začal studovat na Vysoké škole válečné v Praze. Po ukončení studia v roce 1937 odešel do Bratislavy k 3. jezdecké brigádě. V září 1938 působil u 3. rychlé divize. V té době měl hodnost kapitána generálního štábu. V době okupace v březnu 1939 se nacházel na Slovensku, které vyhlásilo samostatnost. Jak sám Sacher vzpomínal, přišli k němu do bytu dva slovenští tajní, aby mu dali jasně najevo, aby do konce března opustil Slovensko. S manželkou a dětmi se vydal do Prahy, kde se následně zapojil do domácího odboje v řadách vojenské odbojové organizace Obrana národa, kde spolupracoval například se slavným Josefem Balabánem. 28. října 1939 se účastnil nacisty zakázaných oslav státního svátku. Jak sám vzpomínal, měl během akce u sebe pistoli, kdy náhodou k něčemu došlo. Zbraň však během potlačování demonstrace proti nacistům nepoužil. V únoru 1940 se spolu s dalšími vojáky rozhodl odejít za hranice. Přes Slovensko se dostali do Maďarska, kde však byla skupina zatčena a uvězněna. Nakonec se však přeci dostali do Francie. Zde Sacher působil na štábu dělostřelectva 1. československé divize. Po kapitulaci Francie v červnu 1940 byl evakuován do Velké Británie. V letech 1940 – 1941 působil na štábu 1. československé brigády ve Velké Británii. Následně působil v Londýně na ministerstvu národní obrany. V roce 1943 odjel do Sovětského svazu, kde byl zařazen ke 2. československé paradesantní brigádě. V červnu 1944 došlo k nehodě, kdy opilý sovětský řidič narazil zezadu do automobilu, kde se nacházel Sacher. Náraz ho vymrštil ze sedadla a zády a hlavou dopadl na dlažbu. V hlubokém bezvědomí ho dopravili do nemocnice. Po měsíci léčení byl z nemocnice propuštěn, ale zranění mu nedovolovalo vrátit se k paradesantní brigádě. Byl proto ustanoven velitelem dělostřelectva 3. československé samostatné brigády v SSSR. V této funkci se zúčastnil bojů v Karpatech i dalších bojů až na Moravu. Na konci války měl hodnost podplukovníka generálního štábu. Po válce zůstal v armádě, kde to dotáhl až na generála. V roce 1951 byl komunisty z armády vyhozen, a musel pracovat v dělnických profesích. Později mohl pracovat v pohostinství. V roce 1968 odsoudil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a byl propuštěn ze zaměstnání. Poté podepsal Chartu 77 a nějakou dobu působil jako její mluvčí. Kvůli tomu byl degradován na vojína a jeho knihy byly zakázané. Pádu komunismu se bohužel nedožil. Zemřel 14. srpna 1987.
Veterán ze štábu
Bohumír Lomský se narodil 22. dubna 1914 v Českých Budějovicích. V roce 1936 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích. Po ukončení studia sloužil u pěchoty, ale v roce 1938 absolvoval kurz leteckých pozorovatelů. Během mobilizace v září 1938 sloužil u leteckého pluku 3 na východním Slovensku. Po okupaci se rozhodl odejít do zahraničí, kde by bojoval za osvobození vlasti. V tom měl příklad od otce, který sloužil v československých legiích ve Francii. V srpnu 1939 odešel do Polska, kde se jako letec přihlásil do polského letectva. Byl přijat a jmenován velitelem letky. Během německého vpádu po Polska v září 1939 se svojí letkou ulétl na Volyň, která byla posléze obsazena jednotkami Rudé armády. Lomský byl zajat a internován. Teprve v březnu 1940 se mu podařilo spojit se skupinou vojáků okolo Ludvíka Svobody. V únoru 1942 se stal v Buzuluku náčelníkem štábu právě budované československé jednotky v Sovětském svazu. V lednu 1943 byl povýšen na kapitána a stal se zástupcem velitele 1. československého samostatného polního praporu v SSSR. Po bojích u Sokolova v březnu 1943 to byl právě on, kdo vyvedl prapor z hrozícího obklíčení. Za to obdržel československý válečný kříž 1939 a sovětský Řád Velké vlastenecké války. V létě 1943 se stal náčelníkem štábu 1. československé samostatné brigády v SSSR. S brigádou si následně prošel boji u Kyjeva, Rudy, Bílé Cerkve a Žaškova. V roce 1944 vznikl 1. československý armádní sbor v SSSR. Náčelníkem štábu sboru byl jmenován Lomský. V této funkci si prošel boji v Karpatech i dalšími boji. Po válce zůstal v armádě, kde budoval kariéru. 25. dubna 1956 byl jmenován ministrem národní obrany. Ministrem byl až do dubna roku 1968. V srpnu 1968 odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy, za což byl z armády vyhozen. Lomský poté pracoval až do odchodu do důchodu v civilním sektoru v Institutu manipulačních, dopravních, obalových a skladovacích systémů, kde se vypracoval na předního odborníka. Zemřel 18. června 1982.
Tankista z Volyně
Ve svém dřívějším článku jsem zmiňoval volyňské Čechy. Jako příklad jsem použil příběh tankisty Mikuláše Končického. I v tomto článku nezapomenu zmínit někoho dalšího. Je to opět tankista. Karel Šerák. Narodil se 20. července 1923 v Českém Boratíně na Volyni. Když byla oblast Volyně v roce 1944 osvobozena Rudou armádou, bylo umožněno volyňským Čechům, aby vstoupili do československé jednotky v SSSR. Nábor byl velice úspěšný, neboť se během války do jednotky přihlásilo 12 000 osob. Karel Šerák byl zařazen k tankistům. Postupně se vypracoval na velitele tanku T-34. S tankovou brigádou se zúčastnil bojů v Karpatech a hlavně bojů Ostravské operace. Během války byl jeho tank dvakrát zasažen. Poprvé 1. října 1944 během bojů na Dukle a podruhé 16. dubna 1945 během Ostravské operace. 10. května 1945 dojel se svým tankem do Prahy na Hradčanské náměstí. V roce 1946 armádu opustil. Zemřel 17. července 2016.
Volyňáci
V druhé polovině 19. století se vydaly desetitisíce Čechů hledat štěstí do carského Ruska, které slibovalo novým přistěhovalcům levnou půdu, dočasné osvobození od daní a další výhody. Na ukrajinské Volyni vznikla velká národnostní enkláva. Volyňští Češi se zúčastnili již první světové války. Řada jich, jako občané Ruska, bojovala v ruské armádě, několik se jich přihlásilo i k československým legiím. Nejvýrazněji však zasáhli do bojů druhé světové války, kde bojovali jako příslušníci 1. československého armádního sboru. Po válce se většina volyňských Čechů přestěhovala do Československa. Část jich na Volyni zůstala a dodnes na území Ukrajiny žijí.
Zdroje
Brož, Miroslav - Kopecký, Milan: Československé vojenské jednotky na východě
Brož, Miroslav - Kopecký, Milan a kol.: Sokolovo - Nezapomenutí hrdinové
Marek, Jindřich - Příběhy starých battledressů
Sacher, Vilém – Pod rozstříleným praporem
