Článek
„Jestliže vydáte Moravskou Ostravu, vydáte Německo.“ Tuto větu měl v březnu 1945 pronést Adolf Hitler. V této době disponovali Němci pouze omezeným průmyslovým potenciálem. Ostravsko představovalo poslední oblast s těžkým průmyslem. Z toho důvodu byla obrana Ostravska pro Němce důležitá. Přípravy k obraně přijel osobně zkontrolovat Karl Hermann Frank, a vyzval všechny pracující na Ostravsku k dodržování pracovní kázně. Němci několik desítek kilometrů před městem intenzivně budovali obranná postavení, kladli minová pole a hloubili protitankové příkopy. Na tuto práci využívali i totálně nasazené muže z protektorátu.
Operace začala 10. března 1945. Kromě samotného útoku na důležitou průmyslovou oblast posloužila k pokrytí jižního křídla sovětského útoku na Berlín. Před samotným útokem na Ostravu musela Rudá armáda prolomit několik pásem německé obrany, což se ukázalo jako mnohem náročnější úkol, než velitelé čekali. Po těžkých bojích, které probíhaly na polském území, přešla 17. března 1945 Rudá armáda do obrany. K novému útoku došlo až 24. března. V té době byla k 4. ukrajinskému frontu přidělena 1. československá tanková brigáda v SSSR.
První československá tanková jednotka v SSSR vznikla v létě 1943, kdy se v Novochopersku budovala 1. československá samostatná brigáda. V jejím rámci vznikl tankový prapor, který se v listopadu 1943 účastnil osvobození Kyjeva. Poté se účastnil v prosinci 1943 a lednu 1944 těžkých bojů u Bílé Cerkve a u Žaškova. Po osvobození Volyně začal nábor volyňských Čechů do československé jednotky. Díky obrovskému zajmu (narukovalo přes 12 000 osob) začal vznikat 1. československý armádní sbor. Tankový prapor byl reorganizován na brigádu. Začal tak výcvik v sovětských tankových školách. První nasazení tankové brigády proběhlo během Karpatsko-dukelské útočné operace. V té době však ještě brigáda nebyla na plných stavech. V lednu 1945 se tankisté spolu s dělostřelci účastnili bitvy u Jasla. Teprve začátkem roku 1945 byla brigáda na plných stavech. Krátce nato začalo její nejslavnější nasazení.
Hrdinové z Volyně
„Při útoku jsme s tankem vpadli na dvůr nějakého polského statku. Poblíž se nacházely německé zákopy plné vyděšené pěchoty. Nepřátelé byli tak blízko, že jsem průzorem zřetelně viděl jejich strachem pokřivené obličeje.“ Takto vzpomínal na boje Mikuláš Končický, jeden z volyňských Čechů, který zažil svůj křest ohněm už na Dukle. Během bojů na Ostravsku též potkal svou budoucí manželku. Jedna dívka jej chtěla ukázat rodině jako prvního československého vojáka. Sešel tedy s ní do sklepa, kde si s ukrytou rodinou popovídal. Před odchodem jí dal slib, že se pro ni po válce vrátí. A vrátil se.
Kdo vlastně byli oni volyňští Češi, ke kterým patřil i Mikuláš Končický? V druhé polovině 19. století se vydaly desetitisíce Čechů hledat štěstí do carského Ruska, které slibovalo novým přistěhovalcům levnou půdu, dočasné osvobození od daní a další výhody. Na ukrajinské Volyni vznikla velká národnostní enkláva. Volyňští Češi se zúčastnili již první světové války. Řada jich, jako občané Ruska, bojovala v ruské armádě, několik se jich přihlásilo i k československým legiím. Nejvýrazněji však zasáhli do bojů druhé světové války, kde bojovali jako příslušníci 1. československého armádního sboru. Sloužili u pěších brigád, dělostřelectva i u tankistů.
Dalším volyňským Čechem u tankové brigády byl Vladimír Palička. I on si prošel na podzim 1944 boji na Dukle. Právě zde byl jeho tank 1. října 1944 zasažen. Palička, ač raněn, zachránil dalšího raněného vojáka. Během bojů na Ostravsku byl 25. března 1945 jeho tank zasažen. Dalším tankistou z Volyně byl Jiří Porazík. I on se zúčastnil bojů na Dukle, kde působil jako velitel tanku. Během bojů v Karpatech byl velice úspěšný, kdy se jeho posádce podařilo zlikvidovat několik kusů německé obrněné techniky i tanků. Po rozšíření jednotky se stal střelcem, a v této funkci se účastnil Ostravské operace. 25. března 1945 byl tank, ve kterém se nacházel, zasažen. Jiří Porazík utrpěl zranění zad. Karel Šerák taktéž pocházel z oblasti Volyně. I on byl zařazen k tankistům, kde se stal velitelem tanku T-34. S tankovou brigádou se zúčastnil Karpatsko-dukelské operace, kde byl jeho tank 1. října 1944 zasažen. Na jaře 1945 byl nasazen v Ostravské operaci, kde byl jeho tank 16. dubna zasažen. Karel Šerák boje přežil a se svým tankem se 10. května 1945 dostal až do Prahy. Josef Toušek byl taktéž volyňský Čech. V letech 1941 – 1942 sloužil v Rudé armádě, a později byl přeložen k československé jednotce do Buzuluku. Prošel si boji u Sokolova, po nichž byl odeslán do sovětské tankové školy. Po jejím absolvování se stal velitelem tanku T-34/76, se kterým se zúčastnil osvobození Kyjeva v listopadu 1943. Na jaře 1945 se jako velitel tankové roty účastnil bojů na Ostravsku. 24. března 1945 padl na Ostravsku jeho bratr Rostislav, který se do jednotky přihlásil po osvobození Volyně v roce 1944. Stejně jako bratr sloužil u tankistů. O pár dnů později (27. března 1945) byl Josef Toušek zraněn střepinou letecké pumy. Válku naštěstí přežil.
Borec z Podkarpatské Rusi
Kromě volyňských Čechů se v tankové brigádě nacházeli i Rusíni, kteří pocházeli z Podkarpatské Rusi. Zřejmě nejslavnějším z nich byl Stěpan Vajda. V roce 1940 utekl z Podkarpatské Rusi do Sovětského svazu. Místo vlídného přijetí byl však zatčen NKVD a odsouzen za údajnou špionáž do gulagu, což byl sovětský koncentrační tábor. Do těchto táborů se dostaly tisíce mužů, kteří doufali, že v SSSR jim bude umožněno bojovat proti okupantům své země. Místo toho je čekaly lágry, kde minimálně stovky z nich zahynuli. Vajda byl propuštěn z lágru v lednu 1943. V létě 1943 prodělal kurz pro tankisty v Tambově. V posádce tanku Josefa Buršíka se zúčastnil osvobození Kyjeva. Dále prodělal boje na pravobřežní Ukrajině. Do dalších bojů zasáhl až na jaře 1945 na Ostravsku. Sloužil u 2. tankového praporu jako velitel čety, a po zranění velitele 4. roty převzal jeho funkci. 6. dubna 1945 byl při vylézání z tanku zastřelen německým odstřelovačem. Během války zničil 11 tanků a samohybných děl. Posmrtně mu byl udělen titul Hrdina SSSR.
Zapomenuté eso
Ján Ivanco stojí tak trochu ve stínu Stěpana Vajdy. Pocházel z východního Slovenska, konkrétně z obce Világ. V roce 1940 utekl do Sovětského svazu, kde byl po překročení hranic zatčen. Stejně jako Vajda si prošel vězněním v gulagu. Propuštěn byl na začátku roku 1942. Byl poslán do Buzuluku, kde v té době začala vznikat československá jednotka. Jako samopalník se zúčastnil bojů u Sokolova v březnu 1943. V létě 1943 se stal příslušníkem tankového praporu 1. československé samostatné brigády v SSSR. V listopadu 1943 se zúčastnil bojů o Kyjev, kde byl těžce raněn. Na podzim 1944 se jako velitel samohybného děla SU-85 zúčastnil Karpatsko-dukelské útočné operace. I během bojů na Dukle byl raněn. Na jaře 1945 se zúčastnil s tankem T-34 bojů na Ostravsku. Zde zničil 6 tanků a samohybných děl a 4 obrněné vozy. Během bojů u Bolatic utrpěl zranění hlavy a průstřel plic. Válku naštěstí přežil.
Muži v čele
Velitelem 1. československé tankové brigády byl Vladimír Jako. V roce 1938 absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích, ze které byl vyřazen jako poručík. V roce 1939 utekl do Polska, kde vstoupil do československé vojenské skupiny. V září 1939 byl zajat Rudou armádou. V letech 1939 – 1942 byl spolu se skupinou Ludvíka Svobody v sovětské internaci. Po napadení SSSR v červnu 1941 se začal připravovat vznik československé jednotky, která začala vznikat začátkem roku 1942 v Buzuluku. Janko byl povýšen na nadporučíka a stal se velitelem 3. pěší roty. S touto jednotkou se zúčastnil bojů u Sokolova v březnu 1943. Posléze si prošel tankistickým výcvikem. Působil jako náčelník štábu tankového praporu a v únoru 1944 se stal jeho velitelem. V době budování tankové brigády byl ustanoven jejím velitelem. Tuto funkci vykonával až do konce války.
Josef Buršík byl v době Ostravské operace velitelem 2. tankového praporu. Stejně jako Janko byl v září 1939 zajat ve východním Polsku Rudou armádou. Prošel si internací v SSSR, kde se stal příslušníkem tzv. Oranské skupiny, což byla skupina vojáků, které si Ludvík Svoboda ponechal u sebe pro případ budování československé jednotky na východní frontě. V roce 1942 se stal v Buzuluku velitelem čety u 1. pěší roty. V této funkci se zúčastnil bojů u Sokolova. V létě 1943 si prošel tankistickým výcvikem. Stal se velitelem roty středních tanků T-34/76. S nimi se zúčastnil osvobození Kyjeva v listopadu 1943. Za toto nasazení byl spolu s Antonínem Sochorem a Richardem Tesaříkem vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny SSSR. Během bojů v Ostravské operaci 27. března 1945 eliminoval německý tank a samohybné dělo.
Emanuel Šrámek byl v době Ostravské operace velitelem 3. tankového praporu. V září 1938 působil v hodnosti poručíka jako velitel pěchotního srubu MO-S 2 U školy. Jeho znalosti opevnění byly během Ostravské operace využity velením Rudé armády, jelikož Němci část opevnění reaktivovali a používali jako kulometná hnízda a kryty pro pěchotu. Na rozdíl od předchozích dvou důstojníků působil mezi lety 1939 – 1944 ve Francii a Velké Británii. Právě ve Velké Británii absolvoval tankistický výcvik a působil jako velitel tankové čety u 1. československé obrněné brigády. Během bojů na Ostravsku byl Šrámkův 3. tankový prapor první jednotkou tankové brigády, která překročila státní hranice ČSR.
Průnik do města
30. dubna 1945 došlo k osvobození Ostravy. Do Ostravy-Zábřehu proniklo posledních 7 bojeschopných československých tanků s výsadkem samopalníků. Spolu s Rudou armádou pronikli českoslovenští vojáci přes Vítkovice do středu města, kde obsadili jediný nepoškozený most do Slezské Ostravy. Ostravská operace skončila 5. května 1945. Během bojů padlo 131 příslušníků 1. československé tankové brigády.
Zdroje
Brož, Miroslav - Kopecký, Milan a kol.: Sokolovo - Nezapomenutí hrdinové
Grossmann, Viktor: časopis 2. Světová speciál Protektorát odboj a osvobození. Moravskoslezská bariéra
Brož, Miroslav - Kopecký, Milan: Československé vojenské jednotky na východě
Brzkovský, Marek: časopis Válka revue Československé tanky. Tanková esa
Borek, Vojtěch – Grossmann, Viktor: časopis Bitvy Ostravská operace. Tankista tělem i duší
