Článek
Mládí
Alois Vašátko se narodil 25. srpna 1908. Jeho otec se jmenoval Alois a matka Anna. Kromě Aloise měli ještě další čtyři děti. Otec byl za první světové války povolán do rakousko-uherské armády. Z války se vrátil jako invalida. Starost o děti tak zůstala na matce. Naštěstí jí pomohl její strýc, který se ujal tří nejstarších dětí. Mezi nimi byl i Alois. Po absolvování obecné a měšťanské školy se Alois rozhodl pro kariéru učitele, a tak začal studovat Učitelský ústav v Hradci Králové. Zde maturoval v roce 1927. Po maturitě začal učit na škole v Litoměřicích. Právě kvůli jeho učitelskému povolání dostal později přezdívku Amos.
Ve vojenském suknu
Stejně jako každý mladý muž, tak i Alois musel absolvovat prezenční vojenskou službu u československé armády. Tu nastoupil v roce 1928 v Jičíně u 22. pěšího pluku. Následně absolvoval Školu na důstojníky dělostřelectva v záloze. Poté sloužil u dělostřeleckých pluků 3 v Litoměřicích a 52 v Josefově. Vojenskou službu ukončil v hodnosti podporučíka dělostřelectva v záloze. V uniformě se mu zalíbilo, a tak se rozhodl pro dráhu vojáka z povolání. Kvůli tomu začal v roce 1929 studovat Vojenskou akademii v Hranicích. 26. července 1931 byl vyřazen jako poručík dělostřelectva. Poté vystřídal několik dělostřeleckých útvarů. V roce 1934 se stal instruktorem u Dělostřeleckého učiliště v Olomouci. 24. října 1935 nastoupil do kurzu leteckých pozorovatelů zbraní ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. U letectva se mu zalíbilo, a tak se rozhodl odejít od dělostřelectva. V Olomouci se stal velitelem 14. pozorovací letky. Následně absolvoval pilotní výcvik a k 1. březnu 1939 byl jmenován polním pilotem letcem.
Za hranice vlasti
V té době se však blížil konec existence zbytků Československa. Slovensko vyhlásilo 14. března 1939 samostatnost a o den později došlo k obsazení Čech a Moravy německou armádou. Řada důstojníků se odmítá s touto situací smířit, a tak začíná vznikat odboj. Alois Vašátko měl pro svou odbojovou aktivitu hned dva vzory. Oba to byli jeho strýcové. Ten slavnější se jmenoval Karel a druhý Václav. Oba za první světové války sloužili v československých legiích v Rusku. Vašátko se proto rozhodl bojovat za svobodu své země v zahraničí, tak jak to za minulé války udělali jeho strýcové. 13. července 1939 spolu se stejně smýšlejícími kolegy přešel beskydské kopce, a ocitl se tak na území Polska. Skupina se následně dostala do Malých Bronovic, kde vznikl tábor pro československé vojenské uprchlíky, kterému velel podplukovník Ludvík Svoboda. V Polsku se však Vašátko dlouho nezdržel, neboť se rozhodl pro odchod do Francie. 29. července 1939 odplul na parníku Chrobry z přístavu Gdyně do francouzského přístavu Boulogne, kam loď dorazila 31. července 1939.
Na francouzském nebi
Po vypuknutí války byli českoslovenští letci postupně zařazováni do francouzských leteckých jednotek. Alois Vašátko byl zařazen do francouzského letectva 7. září 1939. 11. září přišel na leteckou základnu Chartres, kde se začal cvičit na francouzskou leteckou techniku. Od září 1939 do května 1940 probíhala tzv. Podivná válka. Francie ani Velká Británie nijak nezakročily na pomoc Polsku, které se dostalo hned pod dvojí tlak poté, co 17. září 1939 vpadla do východních částí Polska Rudá armáda. Podivná válka skončila 10. května 1940, když Hitler zahájil invazi do Beneluxu a Francie. Už v prvních dnech invaze se do vzdušných bojů zapojili i českoslovenští letci. Vašátko byl přidělen ke Groupe de Chasse I/5. S touto jednotkou prodělal 14. května 1940 svůj křest ohněm. Vašátko se velice úspěšně zapojil do bojů. Už 17. května ve spolupráci sestřelil 2 německé stíhačky. Svůj poslední francouzský sestřel zaznamenal 12. června 1940. Během bitvy o Francii sestřelil celkem 12 německých letadel. Sám však byl často smrti blízko. 26. května 1940 byl zraněn při leteckém souboji. 8. června 1940 se dostal do střetu s německými stíhači poté, co během boje s bombardéry vypotřeboval veškerou munici. Naštěstí Němci jeho pronásledování vzdali, díky čemuž se Vašátko nestal dalším padlým Čechoslovákem ve francouzském letectvu.
Směr Británie
Francie padla. A vojáci, kteří chtěli i nadále bojovat proti Německu a jeho spojencům, se museli vydat na druhou stranu kanálu La Manche. Do Velké Británie se vydal i Alois Vašátko. Ne však evakuační lodí z francouzského přístavu. 20. června 1940 ulétl Vašátko do severní Afriky. Odtud se pak s dalšími piloty, kteří měli podobný osud, vydal lodí do Velké Británie. 4. srpna 1940 připlouvá do Velké Británie, kde byl následně přijat do RAF. Následně byl odeslán do Duxfordu, kde začala vznikat 312. československá stíhací peruť. Tato peruť byla plná skvělých pilotů, kteří si svůj křest ohněm vydobyli už ve Francii. Kromě Aloise Vašátka tu byl i František Peřina, Josef Stehlík či František Chábera. Vašátko se s perutí zapojil i do závěrečné části bitvy o Británii. 5. června 1941 byl ustanoven velitelem perutě. Peruť se v té době účastnila útočných akcí nad okupovanou Francií, kde Alois Vašátko znovu narážel na německé protivníky. Avšak francouzské úspěchy byly již minulostí. Alois Vašátko však nezahálel ani po organizační stránce. V hlavě nosil nápad na zřízení československého stíhacího křídla, které by zahrnovalo 310., 312. a 313. československou stíhací peruť. Nápad dostal zelenou, a Vašátko byl ustanoven velitelem tohoto útvaru.
Poslední boj
Alois Vašátko nebyl žádným velitelem, který by velel odněkud z týlu. Se svojí jednotkou se účastnil leteckých akcí. Ta z 23. června 1942 se mu stala osudovou. Československé křídlo se vracelo z doprovodu bombardérů nad Francii, kde bombardovaly letiště Morlaix. Nad kanálem La Manche letce dostihli němečtí stíhači.
„Dispečer sektoru opakoval předešlou výstrahu, že více než dvacet banditů se přibližuje a jsou již na blízku. Vašátko pak přikázal 312. peruti, aby na ně zaútočila, a to byl jeho poslední rozkaz. Okamžitě následovala srážka mezi 312. perutí a Focke Wulfy.“
Během boje se Vašátkův Spitfire srazil s německým letounem. Německý pilot se zachránil na padáku, ale československý ne. Spolubojovníci viděli jen, jak Vašátkův letoun míří k hladině při neustálé střelbě z palubních zbraní. Vašátko padl. Československé letectvo v něm ztratilo jednoho z nejschopnějších velitelů. Jeho osud hodně připomíná osud jeho strýce Karla, který se také ze služby v československých legiích v Rusku nevrátil.
Zdroje
Černý, Karel – Muži z první linie. Tváře, 2017
