Článek
Vznik armády
Už od jara 1939 začali odcházet do zahraničí bývalí vojáci a důstojnici československé armády, která byla po okupaci v březnu 1939 rozpuštěna. První zemí, kam se utíkalo, bylo Polsko. Polská oficiální místa však zpočátku o československé vojáky nestála, a byla ráda, že spolu s civilními uprchlíky opouštěli zemi. Jejich cesta vedla do Francie, kde však tito muži museli vstoupit do Cizinecké legie, které se upsali na 5 let. Francouzská místa však slíbila, že v případě vypuknutí války budou Čechoslováci z legie propuštěni a zařazeni do československé jednotky ve Francii.
15. září 1939 byl pro Čechoslováky vyčleněn tábor poblíž městečka Agde v jižní Francii. Byl to bývalý internační tábor pro uprchlíky ze Španělska. Podmínky v táboře byly velice ubohé. Vojáci vzpomínali na všudypřítomné bláto, hygienické podmínky byly velice špatné, sociální zařízení byla v těžko uvěřitelném stavu. Řada vojáků ze začátku chodila vykonávat potřebu do vinic v okolí, z čehož si dělali srandu, že chodí hnojit pro dobrou úrodu. Později se situace lepšila, ale vzpomínky veteránů na Agde byly většinou špatné. To samé platí o výzbroji a výstroji. Ze začátku dostali vojáci i třeba jen jednoranné pušky. Uniformy byly různobarevné z konce 19. století nebo ze začátku 20. století. Kdo si nepřinesl z domova pořádné boty, musel v táboře žít a cvičit v dřevácích. Řada vojáků si začala říkat, že Francie na válku není připravená. Vždyť takové podmínky jako v Agde, nebyly za 1. republiky ani na té nejzapadlejší posádce na Podkarpatské Rusi. Postupně se to s výzbrojí a výstrojí zlepšovalo, ale ne tak rychle, jak by si to českoslovenští vojáci přáli. I přes tyto obtíže zde začaly vznikat jednotky, které v lednu 1940 vytvořili 1. československou divizi. Nutno říci, že ne všichni příslušníci divize byli dobrovolníci, kteří utekli z okupované vlasti. Zhruba 8 000 mužů bylo do armády zmobilizováno, jelikož ve Francii proběhla mobilizace do československé armády. Většina těchto lidí nesloužila s nadšením, a po porážce Francie v červnu 1940 odmítli armádu následovat do Velké Británie. Řada Čechů žijících ve Francii zde měla rodiny, práci či hospodářství, zatímco Slováci prohlašovali, že jsou občany Slovenského státu, a nechápali smysl československého odboje. Další vojáci byli bývalí interbrigadisté, kteří bojovali ve Španělské občanské válce na straně republikánů, a po porážce ustoupili do Francie, kde byli internováni. Tyto internační tábory objížděl bývalý francouzský legionář podplukovník Karel Lukas, a dostával české interbrigadisty do československé armády. Bohužel řada těchto mužů byla silně nasycená komunistickou propagandou, kterou rozšiřovali především mezi mobilizované krajany. Prohlašovali takový nesmysl, že československá jednotka bude nasazena ve Finsku proti Sovětskému svazu a obhajovali sovětsko-německou smlouvu. Jeden z veteránů vzpomínal, že interbrigadisté přinesli do jednotky více zla než užitku. Nelze však všechny házet do jednoho pytle, a i mezi zmobilizovanými krajany i interbrigadisty se našli praví vlastenci, kteří armádu následovali do Velké Británie a sloužili u RAF i u pozemní jednotky.
Vraťme se však ještě do Francie. Kromě pozemní jednotky se plánoval i vznik československého letectva. Bohužel smlouva o vzniku letecké jednotky byla podepsána až 1. června 1940, tedy krátce předtím, než Francie pod náporem německých vojsk kapitulovala. Českoslovenští letci však sloužili již od roku 1939 ve francouzských leteckých jednotkách, se kterými se zúčastnili leteckých soubojů na francouzském nebi v květnu a červnu 1940. V červnu 1940 se na frontu dostala i československá jednotka. Nešlo však o celou divizi, ale jen o divizní pěchotu slouženou převážně z příslušníků 1. a 2. pěšího pluku. Dělostřelci neměli dokončený výcvik a to samé platí o 3. pěším pluku.
S legionáři v čele
Velitelem československé divize ve Francii byl jmenován divizní generál Rudolf Viest. Byl to jediný Slovák, který se za 1. republiky stal generálem. Po vzniku samostatného Slovenska odmítl sloužit fašistickému režimu na Slovensku a utekl za hranice, kde vstoupil do odboje. Během června 1940 však onemocněl a velení nad divizí se ujal brigádní generál Bedřich Neumann. Během nasazení divizní pěchoty na frontě v červnu 1940 byl pověřen jejím velením brigádní generál Jaroslav Čihák – Znamenáček. Všichni tito tři generálové sloužili za první světové války u československých legií v Rusku. V rámci divizní pěchoty byli zařazeni především příslušníci 1. a 2. pěšího pluku. 1. pěšímu pluku velel bývalý ruský legionář plukovník Jan Kratochvíl a 2. pěšímu pluku velel také bývalý ruský legionář plukovník Jan Satorie. Velitelem dělostřelectva divize byl bývalý ruský legionář plukovník Bruno Sklenovský a velitelem dělostřeleckého pluku bývalý ruský legionář plukovník Alois Liška. I mezi nižšími veliteli bychom našli bývalé legionáře, jako například Františka Fantu, který byl zástupce velitele 3. praporu 2. pěšího pluku, Vladimíra Přikryla, který byl velitelem 1. praporu 2. pěšího pluku či Josefa Chvalovského, který byl velitelem 3. praporu 1. pěšího pluku.
Nebeská válka
Nasazení československých pilotů v bitvě o Francii je poněkud ve stínu působení našich pilotů v řadách britské RAF. Přitom zde úspěšně zasáhli do bojů po boku svých francouzských kolegů. Prvním československým stíhacím esem druhé světové války se stal František Peřina, který za své úspěchy byl mimořádně povýšen na poručíka. Dalším úspěšným stíhačem se stal Alois Vašátko, který nakonec počtem sestřelů ve Francii předčil i Františka Peřinu. Bohužel ani československým pilotům se nevyhýbaly ztráty. 12. května 1940 padl v leteckém souboji Jindřich Beran, 25. května 1940 padl Antonín Mikolášek, 8. června 1940 padl v souboji s přesilou německých stíhaček Jiří Král. Dodnes se vedou spory o to, jestli se soubojů na francouzském nebi účastnil i legendární stíhač Josef František. Oficiální prameny o tom mlčí, jen Františkův spolubojovník Josef Balejka ve svých pamětech uvádí, že František se účastnil bojů nad severní Francií, kde sestřelil několik německých letadel. Sám Balejka ale u toho nebyl a tyto události mu Josef František vypravoval až po evakuaci do Velké Británie. Do bitvy o Francii zcela určitě zasáhli piloti Josef Stehlík, Eduard Prchal, Václav Cukr či Tomáš Vybíral. Seznam jmen by byl jistě dlouhý, a tak jsem vybral jen několik pilotů, kteří se v rámci francouzských leteckých jednotek účastnili obrany Francie.
Na frontu!
Po bleskové porážce Nizozemí, Belgie i britských a francouzských jednotek v severní Francii začali Francouzi urychleně připravovat postavení na Sommě a Aisně a vytvářet obranné pásmo kolem Paříže, kam začali stahovat všechny dostupné zálohy. Mezi nimi se v první polovině června 1940 ocitla i československá divizní pěchota. 12. června 1940 byli Čechoslováci poprvé nasazeni do boje. Vojáci 2. pěšího pluku bránili pozice u města La Ferté sous Jouarre. Vojáci 1. pěšího pluku převzali od Francouzů obranné pozice u města Coulommiers, která však byla velice nekvalitně vybudovaná. Francouzi v nich navíc ponechali kulomety i se střelivem a ustupovali neozbrojení a často opilí. Tento obraz představoval pro československé vojáky šok, neboť francouzská armáda byla v Československu dávána za vzor. Čechoslováci chápali obranu Francie ne jako boj za cizí zemi, ale jako boj za svou vlast a svobodu vlastního národa.
„Francouzi rozbíjejí pušky o chodník, odhazují zbraně, zdvíhají ruce, jak jsou bledí – blbci.“
„Ve dvě hodiny byl nařízen ústup. Zůstal nám tam jeden vojín jménem Scherbaum, zabarikádoval se do jednoho domu a nechal si tam bednu granátů a hodně nábojů do pušky, čekal příchod Němců. Byl to muž odvážný, ale na druhé straně zase citlivý k rodině.“
„Musím podotknout, že za tento den jsme byli napadeni sedmkrát německými letadly, které metaly z kulometů do ustupujícího lidu, a tak zdržovaly a činili paniku v lidu, který ustupoval.“
„Silnice je přeplněna, autokolony, káry uprchlíků, dělostřelectvo, kulomet na dětském kočárku, výzbroj na trakaři a z každé torby i z každé káry koukají hrdla láhví.“
Českoslovenští vojáci vedli na francouzské frontě především ústupové boje. Francouzská obrana se hroutila a francouzští civilisté se škaredě dívali na Čechoslováky, kteří chtějí dále bojovat a oddalují tak mír. Francouzi absolutně nevěděli, co bude znamenat německá okupace. Kdyby to věděli, tak by jejich boj byl jistě urputnější. Bohužel francouzská veřejnost měla v očích ještě hrůzy první světové války.
15. června 1940 francouzští ženisté vyhodili do vzduchu most. Na druhém břehu se ocitli odříznutí jak francouzští civilisté, tak i vojáci 1. praporu 1. československého pěšího pluku. Část z nich se na druhý břeh dostala po poškozeném železničním mostě. Zbytek se za pomocí vorů dostával na druhý břeh řeky. Bohužel během přepravy byli Čechoslováci napadeni německým letectvem a mnoho vojáků, kteří neuměli dobře plavat, bylo raněných nebo byli omráčeni tlakovou vlnou po výbuších, se utopilo. 16. června 1940 se oba československé pluky setkali u města Gien, kde se začali připravovat k obraně. Zde od 16. do 18. června drželi českoslovenští vojáci přechody přes řeku Loiru. I odtud nakonec museli českoslovenští vojáci ustoupit. 19. června byl Němci zajat trén 1. československého pěšího pluku, který během chaosu na silnicích přeplněnými utíkajícími civilisty uvízl. V době, kdy bylo zřejmé, že Francie kapituluje, rozhodl se generál Čihák – Znamenáček, že vyvede divizní pěchotu z hrozícího obklíčení na jih Francie. Československá místa vyjednala s Brity evakuaci československých vojáků do Velké Británie z přístavu Sète. Francouzi zde odebírali Čechoslovákům zbraně a hlídali, aby se žádná na loď nedostala. I tak se podařilo československým vojákům na lodě propašovat několik kulometů i s municí a část pušek a pistolí. V přístavu bylo rozhodnuto, že do Velké Británie se vydají pouze vojáci, kteří se rozhodli dobrovolně dál pokračovat v boji. Zbylí byli ponecháni ve Francii. Byli to většinou zmobilizovaní krajané, kteří se poté vydali do svých domovů. Několik československých vojáků během válečného zmatku nestihlo evakuační lodě, a tak buď zůstali ve Francii, nebo se na vlastní pěst vydali přes Afriku do Velké Británie.
V ostrovním království
Ve Velké Británii se z evakuovaných vojáků začala tvořit smíšená brigáda a letci byli zařazeni do Dobrovolnické zálohy RAF. U RAF začala v červenci 1940 vznikat 310. československá stíhací peruť, která se zapojila do bitvy o Británii. Kromě této perutě vznikly ještě další, a to 311. bombardovací peruť, 312. stíhací peruť a 313. stíhací peruť. Letci tak byli od léta 1940 až do konce války v neustálém bojovém nasazení, a na 500 z nich položilo svůj život. Československá pozemní jednotka byla v době hrozící německé invaze připravena bránit britské území, ale díky vítězství v bitvě o Británii k invazi nedošlo. Československá brigáda tak až do roku 1944 jenom cvičila. Nutno říci, že řadu vojáků to štvalo, a chtěli jít do boje. K tomu došlo až v říjnu 1944, kdy nyní již československá obrněná brigáda začala obléhat francouzský přístav Dunkerque.
Zdroje
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Viest
https://www.valka.cz/12526-Ceskoslovensti-stihaci-v-bitve-o-Francii-1940
Stehlík, Eduard – Jan Kubiš – Nezastaví mne ani to nejhorší. Tváře, 2017
Marek, Jindřich – Pátou kartu bere smrt. Svět křídel, 2024
Černý, Karel – Muži z první linie. Tváře, 2017
Balejka, Josef – Pod ochranou Panny Marie Svatohostýnské. Nakladatelství Lípa, 1995
