Článek
Mládí spojené s válkou
Narodil se 17. září 1895 v Trnavě u Třebíče. Jeho otec se jmenoval Jan a matka Kateřina. V roce 1909 začal studovat českou vyšší reálku ve Velkém Meziříčí. Během jeho studia však vypukla první světová válka. Václav patřil do generace mužů, kterým jejich plány narušil nástup do rakousko-uherské uniformy. Václav byl odveden ještě před složením maturity 13. března 1915. Byl zařazen k pěšímu pluku 81 v Jihlavě, kde absolvoval výcvik a školu na důstojníky v záloze. Už 7. září 1915 byl odeslán na východní frontu. 13. června 1916 byl zajat. Už krátce po zajetí přerušil své vztahy s monarchií tím, že se přihlásil do československých legií.
V legiích
Československé jednotky v Rusku začaly vznikat již krátce po vypuknutí války v srpnu 1914. V Kyjevě začala vznikat Česká družina, která se následně rozrostla na pluk. Češi patřili v ruské armádě k nejlepším vojákům, nejenom tím, že oproti negramotným ruským mužikům uměli číst a psát. Václav Lysák byl 1. srpna 1916 zařazen do 1. československého střeleckého pluku, který vznikl právě rozšířením České družiny. Kromě tohoto pluku existoval ještě 2. čs. střelecký pluk a 3. čs. střelecký pluk. Tyto pluky daly dohromady Československou střeleckou brigádu, která se 2. července 1917 úspěšně zapojila do Kerenského ofenzivy.
Od Zborova k Vladivostoku
Zborov. Tento pojem se stal v meziválečném Československu jedním ze symbolů boje za vlastní stát. Československá střelecká brigáda zde dokázala prolomit tři dobře opevněné zákopové linie rakousko-uherské armády. Tento úspěch však nebyl ruskou stranou využit, a tak šlo jen o lokální úspěch, který byl ale po zahájení rakousko-uhersko-německé protiofenzivy ztracen. Co hůř. Vojska Centrálních mocností postoupila i do míst, která před ofenzivou drželi Rusové. Bojů u Zborova i následného ústupu se zúčastnil i Václav Lysák. Po bolševickém převratu v Rusku došlo k podepsání míru mezi bolševiky a Centrálními mocnostmi. Českoslovenští legionáři proto měli být z Ruska evakuováni do Francie, kde se měli zapojit do bojů na západní frontě. Ovšem vlivem událostí a provokací ze strany bolševiků k tomu nedošlo, a legionáři byli vtaženi do bojů proti bolševikům. I těchto bojů se účastnil Václav Lysák, který během své služby na Sibiři dosáhl hodnosti kapitána.
Mezi válkami
8. února 1920 vstoupil Václav Lysák po dlouhých letech na půdu své vlasti. O den dříve bylo podepsáno příměří mezi československými legiemi a bolševiky na ruském území. Václav Lysák se rozhodl v armádě zůstat, stejně jako většina legionářských důstojníků. Kromě služby se i vzdělával. V září 1920 nastoupil do kurzu školy generálního štábu v Praze, a poté se stal posluchačem Válečné školy taktéž v Praze. Sloužil u Zemského vojenského velitelství v Brně jako přednosta operačního či zpravodajského oddělení. Poté sloužil jako velitel praporu u pěšího pluku 43 v Brně. Mimo jiné si prošel i službou u Hlavního štábu v Praze, 7. divize v Olomouci, IV. sboru v Olomouci a nakonec III. sboru v Brně. Právě ve funkci podnáčelníka štábu III. sboru jej zastihly tragické události září 1938 i března 1939.
Odboj až do konce
V březnu 1939 došlo k definitivnímu rozbití Československa, které bylo započato už v září 1938. Už krátce po okupaci se začal tvořit domácí odboj, který zakládali bývalí vysocí důstojníci československé armády. Jedním z nich byl i plukovník Václav Lysák. V odboji se podílel na organizování odchodu bývalých vojáků do zahraniční armády, shromažďoval zbraně a střelivo a také vykonával zpravodajskou činnost. Působil ve vojenské odbojové organizaci Obrana národa, která byla na začátku okupace největší odbojovou organizací. Bohužel i tato organizace narazila na zdatného protivníka. Gestapo. Kvůli zatýkání se ukryl Václav Lysák v listopadu 1939 v ilegalitě. Ukrýval se v Brně a jeho okolí. Bohužel gestapo narazilo na jeho stopu a 22. prosince 1939 byl zatčen. Zpočátku byl vězněn v Brně, ale 6. června 1940 byl převezen do Breslau. Následně byl převezen do berlínské věznice Alt Moabit. 3. prosince 1941 byl odsouzen k trestu smrti. Podle dochovaných svědectví se choval velmi statečně. Po vynesení rozsudku byl převezen do věznice Plötzensee, kde čekal na rozsudek. Ovšem jeho život neukončil německý kat, ale nemoc, která jistě vznikla v důsledku věznění.
„Rád umírám pro český národ v přesvědčení, že přispívám k znovudobytí naší svobody. Bože, chraň mou vlast a národ!“
Trest smrti nebyl vykonán. Smrt si jej našla sama. Dne 3. července 1942 zemřel ve vězeňské nemocnici. Na rozdíl od mnoha popravených hrdinů odboje, byla urna s jeho popelem předána rodině. In memoriam byl po válce povýšen na brigádního generála.
Zdroje
Stehlík, Eduard – Černý, Karel – Chrást, Radim – Legionáři s lipovou ratolestí II. Tváře, 2015
