Článek
Muž, který zkazil vše, co mohl
Pojďme se napřed podívat na člověka, který byl přímým svědkem atentátu v Sarajevu i prvních bojů první světové války. Jmenoval se Oskar Potiorek. V rakousko-uherské armádě to dotáhl na polního zbrojmistra. 11. května 1911 byl jmenován zemským správcem v Bosně a Hercegovině. Právě on byl zodpovědný za bezpečnostní opatření při návštěvě Františka Ferdinanda d’Este. Tato opatření však nebyla příliš dobrá, protože 28. června 1914 byl následník rakousko-uherského trůnu zabit. Císař František Josef I. jej i přes to jmenoval vrchním velitelem rakousko-uherských sil na Balkáně. Jenže Potiorek ani ve své velitelské funkci nedosáhl dobrých výsledků. Jeho jednotky dostávaly od Srbů jeden výprask za druhým. 1. ledna 1915 byl proto z funkce odvolán a byl penzionován.
Válka
28. července 1914 vypuká válka mezi Rakousko-uherskou monarchií a Srbskem. Vojáci stařičkého císaře Františka Josefa I. se loučí se svými nejbližšími doma větou: Do švestek jsme doma. Bohužel to nebyla pravda. Mnoho mužů zůstalo ležet na bojištích na Balkáně, v Haliči či Itálii, kde spí svůj věčný sen. Další se vrátili zranění na těle i na duši. Řada vojáků měla psychické problémy, které se řešily nadměrnou konzumací alkoholu.
Nečekaný odpor
Již zmíněný polní zbrojmistr Potiorek udělal na začátku tažení proti Srbsku řadu chyb. Přes návrhy části rakouského velení vést hlavní útok proti Bělehradu a vedlejšími operacemi na Sávě a Drině poutat co největší síly protivníka, prosadil Potiorek hlavní útok přes řeky Drinu a Sávu. 12. srpna 1914 zahájila rakousko-uherská armáda ofenzivu. Do ní bylo nasazeno na 250 000 dobře vyzbrojených mužů. Rakousko-uherské jednotky sice postupovaly srbským územím, ale v pohoří Cer srbská armáda tento postup zastavila. Následně Srbové přešli do protiútoku, při kterém vyhnali rakousko-uherské jednotky za hranice. Dokonce došlo k proniknutí srbských a černohorských jednotek na území východní Bosny. 7. září 1914 začala nová rakousko-uherská ofenziva. Opět přes řeku Drinu. Rakousko-uherské jednotky dokázaly vytvořit předmostí, ale ta byla pod srbskou palbou. Následně začal ústup z těchto míst, který byl ale ztížen rozvodněním řeky Driny. Jediný výraznější úspěch zaznamenali vojáci císaře pána při bojích o horský hřbet Jagodina, který se jim podařilo obsadit. 5. listopadu 1914 začal třetí útok na Srbsko. Tento útok byl zatím nejúspěšnější. Srbská 2. armáda ustupovala před hrozícím obklíčením. 2. prosince 1914 obsadila rakousko-uherská armáda hlavní město Srbska Bělehrad. Ve Vídni se již slavilo. Ale předčasně. Díky spojeneckým dodávkám válečného materiálu začali Srbové doplňovat jednotky zbraněmi a municí. 3. prosince 1914 (tedy pouhý den po okupaci Bělehradu) vyrazila srbská armáda do protiútoku. Došlo k bitvě na Kolubaře, kde zvítězila srbská armáda. Po této porážce zavelel polní zbrojmistr Potiorek k ústupu na rakousko-uherské území. Za tento čin byl Potiorek odvolán a nahrazen Evženem Rakouským. 15. prosince 1914 Srbové osvobodili Bělehrad. Ačkoliv se srbské armádě na frontě dařilo, v zázemí se nedostávalo potravin a během zimy navíc došlo k vypuknutí tyfové epidemie. Ta si vyžádala asi 150 000 obětí. Do Srbska přicházeli lékaři ze spojeneckých i neutrálních zemí. Ve spojeneckých zemích se navíc konaly sbírky na pomoc Srbsku.
Češi pod císařským praporem
Bojů proti Srbsku se účastnili i muži, kteří žili v zemích Koruny české. Známé je nasazení 102. pěšího pluku z Benešova na řece Drině v roce 1914. Dále se do ofenziv v roce 1914 zapojili vojáci 3. pěšího pluku z Kroměříže, 8. pěšího pluku z Brna, 91. pěšího pluku z Českých Budějovic či 11. pěšího pluku z Písku. Kromě klasických pěších pluků bojovaly na srbské frontě i zeměbranecké pluky, jako například 28. zeměbranecký pluk z Písku či 8. zeměbranecký pluk z Prahy.
Po okupaci Bosny a Hercegoviny v roce 1878 padlo rozhodnutí, že většina pluků společného vojska vyčlení jeden ze svých praporů, který se odloučí od mateřského pluku a bude posádkou na okupovaném území. Mezi těmito vojáky bychom našli například muže z 18. pěšího pluku z Hradce Králové, 35. pěšího pluku z Plzně, 81. pěšího pluku z Jihlavy, 74. pěšího pluku z Jičína či 98. pěšího pluku z Vysokého Mýta. I tyto okupační jednotky z Bosny a Hercegoviny se zapojily v roce 1914 do bojů proti Srbsku.
Další vývoj na Balkáně
Málokdo předpokládal, že by balkánské království dokázalo vzdorovat déle než pár týdnů. Ovšem houževnatý odpor a neschopnost rakouských velitelů však zapříčinily, že obsazení srbského území proběhlo až na podzim 1915, kdy se do války na Balkáně zapojili Němci a Bulhaři. Srbská armáda se však nehodlala vzdát, a tak se přes albánské hory přesunula k přístavům u Jaderského moře, odkud byli vojáci převezeni na ostrov Korfu. Tento přesun však nebyl nijak jednoduchý. Během přesunu zahynulo minimálně 240 000 vojáků a civilistů, kteří následovali armádu při ústupu z obsazené vlasti. Jak řekl český historik Robert Kvaček: „Pochod přes Albánii mohl napadnout jenom šílence.“ Ovšem jiná cesta k Soluni nebyla. Bulhaři obsadili Makedonii, takže ústup tímto územím nebyl možný. Lidé během přesunu umírali hlavně kvůli hladu, skvrnitému tyfu, choleře a mrazu. Kromě toho ustupující Srby napadali albánští bojovníci tzv. Arnauti, kteří byli vedeni bulharskými důstojníky. Srbové navíc na tento pochod nahnali i zajatce. I mezi zajatci byli během pochodu mrtví. Uvádí se, že na pochod se vydalo 60 000 zajatců, a na konec cesty se jich dostalo 23 000. Ti pak byli převezeni na ostrov Asinara. Ani zde se však zajatcům smrt nevyhnula. Různé nemoci a především nekvalitní bahnitá voda spolu s oslabeným organismem z pochodu Albánií nadělaly své. Uvádí se, že konce války se dožilo asi 8 000 těchto zajatců. Někteří Češi, kteří přežili pochod přes Albánii a nemoci na Asinaře, vstoupili do československých legií ve Francii. Zbytek srbské armády byl po reorganizaci nasazen na soluňské frontě v Řecku po boku francouzských a britských jednotek. Jejich protivníkem se staly jednotky německé, bulharské a rakousko-uherské. Po prolomení soluňské fronty na podzim 1918 začalo osvobozování srbského území. 1. listopadu 1918 byl osvobozen Bělehrad. Srbsko okupací hodně trpělo. Především uherské pluky rakousko-uherské armády prováděly kruté represálie vůči civilnímu obyvatelstvu.
Válka jen tak neskončí
Všichni slibovali, že válka proti Srbsku bude taková trestná výprava, která skončí za pár týdnů. Do švestek však muži doma nebyli. Co hůř. Do armády byli povoláváni stále další a další. Kromě srbské fronty mířili tito muži i na frontu ruskou, kde probíhaly tvrdé a krvavé boje v Haliči. V květnu 1915 vstoupila do války Itálie. Nikoliv na straně svých předválečných spojenců Rakouska-Uherska a Německa, ale na straně Dohody. Na západní frontě byl německý postup na Paříž zastaven a došlo ke kopání zákopů, které se staly symbolem této války. Ruský útok na Německo byl sice také zastaven, ale v Karpatech Rusové postupovali proti jednotkám rakousko-uherské armády. Právě do Karpat byly poslány i některé německé jednotky, aby pomohly ruský postup zastavit. Neúspěchy na srbské a ruské frontě ukázaly, že Rakousko-Uhersko není na válku připravené. Habsburská říše se tak začala dostávat pod stále větší vliv Německa, což se ne všem obyvatelům mnohonárodnostní říše líbilo.
Zdroje
Pecka, Radomír.1. světová. Obr proti trpaslíkovi
Kapavík, Radim. 1. světová. Goliášovo klopýtnutí
