Článek
„Dukla. Bláto, déšť, všude miny a mrtví kamarádi. Vši, hlad, strach o život, stále pršelo a nebyla žádná možnost se převléci do suchého. Neschopné ruské velení a proti nám Němci, kteří opět ukázali, že jsou vojáci tělem a duší, a nehodlali před námi ustoupit. Jsem rád, že jsem přežil, a hrdý na to, že jsme se domů probojovali.“
V souvislosti s Karpatsko-dukelskou útočnou operací se skloňuje hlavně jméno generála Ludvíka Svobody, ale těžkých bojů v Karpatech se účastnilo na 16 500 československých vojáků. Mnozí z nich Československo nikdy neviděli, jiní znali jen jeho nejvýchodnější část. Ti první byli volyňští Češi, kteří žili ve volyňské oblasti, která byla napřed součástí carského Ruska, později Polska, a po roce 1939 součástí Sovětského svazu. V roce 1941 byla oblast obsazena německou armádou a následovala okupace, která přinesla ztráty i do řad volyňských Čechů, osvobození oblasti přišlo až v roce 1944. Sovětský svaz umožnil, aby volyňští Češi mohli vstupovat do československých jednotek na východní frontě. Během války jich do 1. československého armádního sboru vstoupilo na 12 000. Druhou skupinou byli Rusíni, kteří pocházeli z nejvýchodnější a nutno poznamenat nejzaostalejší části Československa, tedy z Podkarpatské Rusi.
Posily z Anglie
Další skupinou vojáků, kteří se bojů v Karpatech účastnili, byli českoslovenští důstojníci vyslaní na východní frontu z Velké Británie. Někteří z nich se účastnili již bojů u Kyjeva, jako například Josef Kholl, který padl 22. září 1944 během bojů o Hyrovu horu, Otmar Záhora či Miroslav Kukla. Další byli na východní frontě nováčky a první boj je potkal až během září 1944. Mezi těmito důstojníky byl například Vilém Sacher (v 50. letech vyhozen z armády), Vladislav Perutka (zemřel na zranění z boje 6. května 1945), František Vrána (padl 30. září 1944), František Šťastný (zmučen a popraven jednotkou SS 8. listopadu 1944), Alois Fröhlich (padl 6. října 1944), Tomáš Sedláček (v 50. letech vězněn komunistických režimem), František Geisler (padl 16. září 1944), Antonín Renčín (padl v září 1944) či Jaroslav Selner (v 50. letech vyhozen z armády).
Generál z Anglie
V létě 1944 přichází z Velké Británie na východní frontu velké množství československých důstojníků. Je to proto, že nově budovaný armádní sbor jich potřebuje opravdu hodně. Kromě nižších důstojníků přicházejí i vysoké šarže. Mezi nimi i generálové Karel Klapálek, Bohumil Boček a Jaroslav Vedral, který v exilu používal jméno Sázavský. Všichni tři byli veteráni československých legií z Ruska, všichni tři se zúčastnili 2. července 1917 bitvy u Zborova, všichni tři se účastnili bojů proti bolševikům. Generál Vedral během bojů převzal velení 1. československé samostatné brigády v SSSR, kterou dovedl až na hranice. Bohužel krátce po překročení hranic jeho automobil najel na minu a generál Vedral zemřel. Byl 6. říjen 1944.
„Pak jsem šel vzdát poctu těm, kteří padli v prvních hodinách bojů na našem území, na prvních metrech rodné půdy. Byli sneseni a položeni v blízkosti hraničního sloupu. Mezi nimi i velitel 1. brigády generál Vedral-Sázavský. S bojovým sledem překročil hranici, vztyčil státní vlajku, políbil ji, vzdal jí čest a spěchal řídit další boj. Nedojel. Padl. Pár metrů od hranic, již na naší straně, najel se svým vozem na skrytou, dokonale zamaskovanou protitankovou minu. Ztratili jsme v něm statečného velitele.“ ze vzpomínek Ludvíka Svobody.
Oblíbený generál s exotickou zkušeností
Již zmíněný generál Karel Klapálek měl v předchozích letech války jinou zkušenost než jeho dva souputníci. Zatímco Vedral a Boček byli od roku 1940 do roku 1944 ve Velké Británii, on vedl Československý pěší prapor 11 – Východní v bojích v Sýrii a Tobruku. Po reorganizaci jednotky velel 200. československému lehkému protiletadlovému pluku. Po konci války v Africe s jednotkou odplul do Velké Británie, kde byl příjezd pluku vítanou posilou pro zde existující pozemní jednotku, která měla nedostatek mužstva. Ve Velké Británii se stal Karel Klapálek zástupcem generála Aloise Lišky. Poté byl však od bojové jednotky přeřazen na Ministerstvo národní obrany v Londýně. Kancelářská práce ho nebavila, a tak požádal o přemístění na východní frontu. Nutno říci, že to bylo dobré rozhodnutí. Klapálek se stal velitelem 3. československé samostatné brigády, se kterou se účastnil jak bojů na Dukle, tak i pronásledování Němců k Liptovskému Mikuláši. Zde byl ovšem raněn střepinou do hlavy, a musel se léčit. Po vyléčení se stal velitelem 1. československého armádního sboru, který dovedl až do Prahy. V roce 1951 byl během komunistických čistek v armádě vyhozen o rok později zatčen a odsouzen na šest let do vězení. Propuštěn byl v roce 1956. Své vzpomínky sepsal v knize Ozvěny bojů.
Ostřílení hoši
Zatímco do teď jsem psal o mužích, pro které byla Dukla první zkušeností na východní frontě, teď se budu věnovat mužům, kteří měli už něco za sebou. Arnošt Steiner je snad nejlegendárnější československý voják bojující na východní frontě. Spolu s otcem byl nacisty odvezen do budovaného koncentračního tábora v Nisku. Odtud uprchli a dostali se na území SSSR. Tam byli oba zatčeni a uvězněni v gulagu. Stejný osud měli i další Židé, kteří buďto utekli z Niska, nebo byli po zrušení tábora Němci donuceni překročit hranice SSSR. Opravdu byli donuceni. Němečtí vojáci vytvořili rojnici, a hnali nebožáky před sebou s tím, že kdo se otočí bude zastřelen. Sami Němci netušili, že část Židů vyhnaných do Sovětského svazu bude za několik let bojovat proti nim u Sokolova, Kyjeva i na Dukle. V roce 1942 byli otec i syn Steinerové propuštěni a zařazeni do 1. československého samostatného polního praporu v Buzuluku. Arnošt byl zařazen ke kulometné rotě a jeho otec byl z důvodu vysokého věku umístěn k náhradnímu tělesu, u kterého působil až do konce války. Arnošt prošel v březnu 1943 boji u Sokolova, v listopadu boji u Kyjeva a v prosinci 1943 a lednu 1944 boji na pravobřežní Ukrajině. Kromě československých Židů uprchlých z Niska v jednotce u Sokolova a Kyjeva bojovali i Rusíni. V roce 1939 díky obsazení východních částí Polska měl Sovětský svaz společné hranice s Podkarpatskou Rusí, která byla okupována Maďary. Toho využili tisíce Rusínů k útěku z okupovaného domova do SSSR, kde jak doufali, budou vřele přijati. Jenže realita byla jiná. Byli stejně jako uprchlíci z Niska po překročení hranic SSSR zatčeni a odsouzeni k mnohaletým trestům do gulagu. Mezi mini byl i Pavel (někdy se používá jméno Fedor) Derbal. Ten byl uvězněn v gulagu v červenci 1940 a byl v něm vězněn až do ledna 1943, kdy byl odeslán do Buzuluku. Stejně jako Arnošt Steiner se zúčastnil bojů u Sokolova, Kyjeva i na pravobřežní Ukrajině. Mezi další uprchlíky z Podkarpatské Rusi patří například Ivan Hladinec, který se jako odstřelovač účastnil bojů u Sokolova a Kyjeva. Další skupinou vojáků, kteří bojovali na východní frontě, byli příslušníci tzv. Oranské skupiny, což byli příslušníci Československého legionu v Polsku, který byl v září 1939 zajat Rudou armádou a internován v Sovětském svazu. Část vojáků poslal jejich velitel Ludvík Svoboda do Francie a část na Střední východ, kde posílili jednotku vedenou Karlem Klapálkem. Ano, tím Klapálkem. Je až s podivem, že Sovětský režim tento transport dovolil. Ludvík Svoboda si v Sovětském svazu ponechal asi 100 mužů, kteří měli budovat československou jednotku na východní frontě, protože očekával, že Německo napadne Sovětský svaz. Mezi těmito lidmi byli i tři muži, kteří za své bojové nasazení u Kyjeva dostali Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR. Byli to Richard Tesařík, Antonín Sochor a Josef Buršík. Všichni tři se jako pěšáci účastnili bojů u Sokolova. Buršík a Tesařík si pak prošli tankovým výcvikem. Během bojů o Kyjev všichni tři sloužili u tankového praporu. Josef Buršík jako velitel roty tanků T-34/76, Richard Tesařík jako velitel roty tanků T-70 a Antonín Sochor jako velitel roty samopalníků. Dalším velitelem se zkušenostmi od Sokolova i Kyjeva byl František Sedláček, který během bojů na Dukle působil jako velitel 3. pěšího praporu 1. československé samostatné brigády.
Boj za vlast předků
V druhé polovině 19. století se vydaly desetitisíce Čechů hledat štěstí do carského Ruska, které slibovalo novým přistěhovalcům levnou půdu, dočasné osvobození od daní a další výhody. Na ukrajinské Volyni vznikla velká národnostní enkláva. Volyňští Češi se zúčastnili již první světové války. Řada jich, jako občané Ruska, bojovala v ruské armádě, několik se jich přihlásilo i k československým legiím. Po osvobození volyňské oblasti v roce 1944 začal nábor mezi tamními Čechy do československé armády v Sovětském svazu. Nábor předčil očekávání. Původně se počítalo s tím, že náborem budou doplněny ztráty 1. československé samostatné brigády v SSSR, které utrpěla během bojů u Kyjeva a na pravobřežní Ukrajině. Během náboru se však přihlásilo na 12 000 osob, muži i ženy. To vedlo k postavení 3. československé samostatné brigády, kde většinu mužstva tvořili volyňští Češi, ale i k doplnění stavů u 1. a 2. brigády. Kromě toho začala reorganizace tankového praporu, který se vyznamenal při osvobození Kyjeva, na tankovou brigádu. Mezi odvedenci se hledali lidé vhodní pro tankový výcvik. Mezi nimi byl i Mikuláš Končický. Ten se narodil 1. ledna 1925. V roce 1944 byl vybrán pro tankový výcvik, a stal se velitelem tanku T-34. S tankovou brigádou se zúčastnil bojů na Dukle, u Jasla i bojů Ostravské operace. Po roce 1945 zůstal v armádě, kde budoval kariéru tankového důstojníka. V roce 1968 odsoudil okupaci vojsky Varšavské smlouvy, za což byl z armády vyhozen.
Důstojník s legionářskou minulostí
Již jsem zde zmínil několik důstojníků, kteří bojovali za svobodu vlasti během první světové války v legiích. Dalším z nich byl František Fanta. Na počátku první světové války sloužil u zeměbraneckého pluku 14 v Jihlavě. S ním odešel na ruskou frontu, kde byl v roce 1915 zajat. V zajetí se přihlásil do legií a v roce 1917 byl do nich zařazen. V roce 1918 se zúčastnil bojů proti bolševikům na Sibiři. Po návratu do vlasti v roce 1920 se rozhodl zůstat v armádě a do roku 1939 dosáhl hodnosti štábního kapitána. Po okupaci v březnu 1939 se rozhodl odejít do Polska, kde se připojil k československé vojenské skupině v Krakově. 18. září 1939 byl spolu s dalšími členy skupiny zajat Rudou armádou. Následovala internace na území SSSR. František Fanta patřil mezi ty šťastnější, neboť byl v roce 1940 propuštěn a spolu s dalšími vojáky odeslán do Francie. To vše díky diplomatické práci Ludvíka Svobody. Fanta se dostal do Francie, kde byl zařazen jako zástupce velitele III. praporu pěšího pluku 2. S touto jednotkou se v červnu 1940 zúčastnil bojů na francouzské frontě. Během bojů se vyznamenal, za což byl dekorován československým válečným křížem 1939. Následovala porážka Francie a evakuace našich vojáků do Velké Británie. Zde František Fanta sloužil jako velitel pěší roty. Změna přišla v roce 1943, kdy si jej na východní frontu osobně vyžádal Ludvík Svoboda. Fanta byl zařazen do 2. československé paradesantní brigády, kde působil jako velitel kulometné roty, posléze jako velitel praporu. 1. července 1944 byl přemístěn k 3. československé samostatné brigádě jako zástupce jejího velitele. S touto brigádou se následně zúčastnil bojů v Karpatech. 8. října 1944 si jej vzal na mušku německý odstřelovač. Nepatrný pohyb hlavou podplukovníku Fantovi zachránil život. Kulka mu zasáhla pouze nos. Po konci války Fanta dále sloužil v armádě, přičemž dosáhl generálské hodnosti. V roce 1951 byl však jako bývalý legionář a zápaďák z armády komunisty vyhozen.
Starý pán
Takto nazývali vojáci na východní frontě Ludvíka Svobodu. Život Ludvíka Svobody je opravdu pestrý. V roce 1915 byl povolán do rakousko-uherské armády. Ještě v témže roce byl odeslán na ruskou frontu, kde byl 7. září 1915 zajat. Nějakou dobu strávil v zajateckých táborech, kde se přihlásil do legií. Byl přijat a zařazen k 3. střeleckému pluku, se kterým se 2. července 1917 zúčastnil bitvy u Zborova. Následně se s plukem zúčastnil bojů proti bolševikům. V roce 1920 odjel do vlasti jako kapitán. Po válce krátce armádu opustil, ale poté se vrátil, a sloužil až do roku 1939. Působil na mnoha místech, jako například na Podkarpatské Rusi, Vojenské akademii v Hranicích či Kroměříži. Právě v posledně jmenovaném městě si postavil dům, ze kterého v červnu 1939 odešel do zahraničního odboje. Tento dům stále stojí a na něm umístěna pamětní deska. Ludvík Svoboda se v červnu 1939 stal v Polsku velitelem československé vojenské skupiny. 18. září 1939 byl se svým štábem zajat Rudou armádou. Následně si prošel internací v SSSR, přičemž působil nejen jako velitel internované jednotky, ale i jako diplomat. Díky jeho diplomatické práci se podařilo část vojáků odeslat do Francie a později na Střední východ. V roce 1941 byl SSSR přepaden Německem. Vše začíná být na dobré cestě k vytvoření československé jednotky. Ta se začíná tvořit na počátku roku 1942 v Buzuluku. Ludvík Svoboda se stává v hodnosti plukovníka velitelem 1. československého polního praporu, se kterým se zúčastní v březnu 1943 bojů u Sokolova. V létě 1943 dochází k reorganizaci praporu na brigádu, jejímž velitelem se stal. Brigádu následně vedl do bojů o Kyjev v listopadu 1943. Na počátku bojů v Karpatech stál jako generál v čele 1. československé samostatné brigády v SSSR. Do čela celého armádního sboru byl dosazen maršálem Koněvem 10. září 1944 po neoprávněném odvolání generála Jana Kratochvíla. Londýnská vláda později s výměnou velitelů souhlasila. Zřejmě kvůli dobrým vztahům se Sovětským svazem. Sboru velel během těžkých bojů na přístupech k hranici, i po jejich překonání. Poté následovaly spíše poziční boje na řece Ondavě a následný postup k Liptovskému Mikuláši, kde se rozhořely velice těžké boje. V dubnu 1945 byl jmenován ministrem národní obrany. Tuto funkci vykonával až do 25. dubna 1950, kdy byl jako méně spolehlivý komunisty přeřazen na nižší pozici. V roce 1951 byl odvolán i z nové funkce a byl mu nabídnut důchod z milosti, který však Svoboda odmítl s tím, že se nějak uživí. 22. listopadu 1952 byl v Praze na Hlavním nádraží zatčen a na dva měsíce skončil ve vazbě. Generál Reicin na něj připravoval materiál, který měl Svobodu usvědčit z přípravy vojenského převratu. Díky intervenci z Moskvy se zodpovídal pouze ze sabotování Košického vládního programu. Jeho zatčení využili komunisté na Vysočině. Svobodova rodina byla nuceně vystěhována z Hroznatína. Teprve po třech letech se mohla rodina do Hroznatína vrátit. Změna ve Svobodově životě nastala v roce 1954, když padl kult stalinismu. Svoboda se stal zástupcem velitele Vojenské akademie, kterou vykonával až do odchodu do důchodu v roce 1958. V roce 1968 byl zvolen prezidentem. V srpnu 1968 sehrál roli při podepsání Moskevských protokolů, které legalizovaly invazi do Československa. Nutno říci, co jiného měl Svoboda dělat. Země byla obsazená cizími vojsky a odpor armády by na situaci nic nezměnil. Nikdo by nám na pomoc nepřišel. Podepsat bylo jediné, co mohl Svoboda pro klid a pořádek v ulicích udělat. Zažil dvě války na vlastní kůži.
Je 8. září 1944. 1. československý armádní sbor v SSSR stojí na prahu vlasti. Cesta domů bude však krvavá a dlouhá. Původně plánovaná operace měla proběhnout během pěti dnů. Nakonec to trvalo týdny, než českoslovenští vojáci stanuli na domácí půdě.
Zdroje
Brož, Miroslav - Kopecký, Milan: Československé vojenské jednotky na východě
Brož, Miroslav - Kopecký, Milan a kol.: Sokolovo - Nezapomenutí hrdinové
Borek, Vojtěch – Grossmann, Viktor: Časopis Bitvy Ostravská operace. Článek Tankista tělem i duší
Stehlík, Eduard - Černý, Karel - Chrást, Radim. - Legionáři s lipovou ratolestí II.
Flimelová, Alena. Válka revue speciál – Českoslovenští hrdinové. Umučený lékař
