Článek
Vysvětleme si na začátek význam slova perzekuce. Perzekuce je systematické pronásledování nebo hrubé zacházení s jednotlivcem nebo skupinou osob. Perzekuce zahrnuje izolaci, nezákonné uvěznění, nátlak, útisk či vyhrožování.
„Během vyšetřování u StB se mnou bylo zacházeno nelidským způsobem. Vyšetřující referent se mnou tloukl o stěnu, nařídil mi dřepy tak dlouho, až jsem únavou padl k zemi. Ze země mě zvedal za vlasy, nařídil mi, abych před ním klekl, a když jsem nechtěl, srážel mne k zemi. Za to, že jsem nechtěl před ním pokleknout, mne dal do temnice na dobu 2,5 dnů. Každou půlhodinu jsem byl v noci buzen, byl mi odebrán slamník a přikrývky a musel jsem ležet na holém cementu. Byl jsem nucen někdy až 16 hodin bez přestávky státi v pozoru a vyšetřující referent mne přitom kopal do nohy.“ Takto odvážně popsal během soudu své trýznění Bohumil Míča, bývalý příslušník československé armády ve Francii a Velké Británii. Komunistický soud však jeho vyjádření přešel bez dalších poznámek. Vždyť tyto, ale i jiné hrůzy se během výslechů StB v 50. letech děly běžně. Vzpomeňme si například na soudruha Grebeníčka, který ve věznici v Uherském Hradišti mučil vězně elektrickým proudem.
Záhadná záchrana generála
V roce 1951 bylo z československé armády vyhozeno hned několik mužů, kteří za druhé světové války bojovali jak na západní, tak i na východní frontě. Šlo například o generála Karla Klapálka, generála Viléma Sachera či generála Jaroslava Selnera. Selner si za války prošel boji u afrického přístavu Tobruk i boji na Dukle, u Liptovského Mikuláše, na Velké i Malé Fatře a na Moravě. Po svém vyhození z armády musel nastoupit do dolů a poté do oceláren na Kladně. V 60. letech usiloval o svou rehabilitaci. Během toho se k němu dostal list papíru, podle kterého měl být v roce 1949 odsouzen k trestu smrti. Pod rozsudkem bylo červenou tužkou napsáno „nesouhlasím“. Kdo to tam tenkrát napsal je dodnes záhadou.
Vražda plukovníka
V roce 2020 měl premiéru dokument s názvem Generál in memoriam. Ten vypráví příběh Karla Lukase. Vojáka, odbojáře a oběti komunistické zlovůle. Lukas si za první světové války prošel jako rakousko-uherský voják východní frontou, kde byl zajat. Následně se přihlásil do legií a byl přemístěn do Francie. Zde se v roce 1918 účastnil bojů na frontě v Alsasku a následně těžkých bojů u Terronu v říjnu 1918. Po návratu do vlasti zůstal v armádě, kde se, mimo jiné, podílel i na budování československého pohraničního opevnění. Po okupaci Československa Německem v roce 1939 odešel do zahraničí. Sloužil u československé armády ve Velké Británii. Následně byl na vlastní žádost zařazen k britským jednotkám v severní Africe, se kterými si prošel bitvou u El Alameinu. Následně se s britskými jednotkami účastnil invaze do Itálie i následných bojů při postupu do vnitrozemí. V prosinci 1943 byl však odvolán zpět do Londýna. Nutno říci, že z fronty se mu nechtělo, ale rozkaz je rozkaz. Konec války jej zastihl ve funkci vojenského a leteckého atašé v USA. Do Československa se vrátil až v roce 1947. Již v dubnu 1948 byl vyhozen z armády. 29. března 1949 byl zatčen příslušníky StB. Po jeho zatčení začali StBáci rozkrádat jeho majetek. Kvůli tomu byl proveden surový výslech, který neměl Lukas přežít.
„Se zavázanýma očima jsem byl nucen chodit v kruhu, přičemž kolem mne stálo asi šest neznámých členů StB, kteří mě střídavě bili obušky po celém těle. Poté jsem byl nucen poskakovat po špičkách, čímž se napjaly svaly v lýtkách, přes které jsem byl tlučen. Asi po pětiminutové přestávce, která mi byla dána na rozmyšlenou, zda chci vypovídat, jsem si musel kleknout na židli a opřít se rukama o opěradlo. Nohy mi byly poté pevně přivázány k židli. Nato jsem byl bit obušky do chodidel, a to střídavě podél a napříč. Rány obušky do konce prstů mi strhávaly nehty. V průběhu tohoto týrání jsem několikrát omdlel a byl jsem poléván studenou vodou. Proto si již dále nepamatuji na postup dalšího mučení. Vím pouze, že jsem dostával rány na různá místa těla, zejména do hlavy a do žaludku. Celé týrání s několika pětiminutovými přestávkami trvalo asi čtyři hodiny.“
19. května 1949 plukovník Karel Lukas následkům mučení podlehl.
Důstojník a válečný parašutista vězněm komunistů
Jméno Jana Bartejse není veřejnosti tak známé, jako jména některých jiných parašutistů z Velké Británie. Jan Bartejs sloužil jako důstojník u československé armády. 14. března 1939 se zúčastnil přestřelky s německými vojáky v Czajankových kasárnách v Místku. Na konci dubna 1939 opustil okupovanou vlast a vydal se do zahraničního odboje. Odešel do Polska a následně lodí do Francie. Sloužil v československé armádě ve Francii až do června 1940, kdy Francie kapitulovala. Následně byl evakuován do Velké Británie, kde absolvoval speciální výcvik. V září 1943 byl jmenován velitelem skupiny POTASH, která měla operovat v oblasti severovýchodní Moravy. Skupina byla vysazena 5. května 1944. Nedlouho poté skupina narazila na konfidenta gestapa, který upozornil gestapo na místo útočiště neznámých osob. Došlo k zátahu, během kterého byl postřelen parašutista Pelc. Všem parašutistům se však ohrožený prostor podařilo opustit, ale došlo k rozpadu skupiny. Jan Bartejs se následně napojil na domácí odboj a poté se dostal k partyzánům. Jeho poválečná vojenská služba však jeho zaviněním netrvala dlouho. 13. července 1946 způsobil v opilosti veřejnou výtržnost. Kvůli tomu by nucen armádu opustit. I když byl v roce 1948 jen civilista, komunisté na jeho válečnou historii nezapomněli. 6. října 1949 byl zatčen a podroben tvrdým výslechům v tzv. Domečku v Praze na Hradčanech. Zde byl držen 15 měsíců. Poté byl převezen do uranových lágrů na Jáchymovsku, kde byl vězněn až do května 1952. Po propuštění mohl vykonávat pouze práci pomocného dělníka při údržbě silnic. Na následky útrap z války i komunistických lágrů zemřel Jan Bartejs ve věku pouhých 50 let.
Hrdina SSSR ve vězení
6. listopadu 1943 bylo osvobozeno město Kyjev. Bojů o ukrajinskou metropoli se účastnila i 1. československá samostatná brigáda v SSSR, které velel Ludvík Svoboda. Za osvobození Kyjeva byli tři českoslovenští vojáci vyznamenáni Zlatou hvězdou hrdiny SSSR. Byli to Richard Tesařík, Antonín Sochor a Josef Buršík. Josef Buršík opustil okupovanou vlast v roce 1939 a stal se příslušníkem československé vojenské skupiny v Polsku. 17. září 1939 bylo Polsko napadeno Sovětským svazem a československá jednotka padla do sovětského zajetí. Teprve po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941 se začal připravovat vznik československé jednotky na východní frontě. V roce 1942 se začala v Buzuluku budovat první jednotka o velikosti praporu. V březnu 1943 byl prapor nasazen do bojů u Sokolova. Bojů se účastnil i Josef Buršík, který v Sokolovu působil jako velitel pěší čety. Při následné reorganizaci jednotky na brigádu se stal Buršík v hodnosti poručíka velitelem roty středních tanků T-34/76. Právě s touto jednotkou se účastnil osvobození Kyjeva. V roce 1945 se Josef Buršík stal velitelem 2. tankového praporu, se kterým se účastnil Ostravské operace. Po válce zůstal v armádě, kde sloužil u tankového vojska. 11. listopadu 1949 byl zatčen a uvězněn. Následně byl odsouzen k deseti letům vězení. Po odvolání mu byl trest zvýšen na čtrnáct let. Byl odvezen do věznice na Mírově, ovšem kvůli špatnému zdravotnímu stavu byl přemístěn do vojenské nemocnice Hradisko v Olomouci. Odtud se mu s pomocí dalších lidí podařilo utéct a spolu s manželkou utekli na Západ. V roce 1968 se ve Velké Británii účastnil protestních akcí proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Právě ve Velké Británii 30. června 2002 Josef Buršík zemřel. Naštěstí se dožil pádu komunistického režimu a po roce 1989 se mohl podívat do země, za jejíž svobodu během války bojoval.
Letec v uranovém lágru
Ti, kteří z vás viděli seriál Zdivočelá země, si jistě vzpomenou na Tondu Maděru a jeho věznění spolu s dalšími kolegy z RAF v komunistických lágrech. Jedním z letců, kteří si v 50. letech prošli těmito lágry, byl i Felix Zbořil. Za první republiky nastoupil základní vojenskou službu u dělostřelectva. V roce 1936 se rozhodl pro kariéru vojáka z povolání a začal studovat vojenskou akademii v Hranicích, ze které byl v roce 1937 vyřazen jako poručík. Vzápětí přešel od dělostřelectva k letectvu. Okupace jej zastihla v Olomouci, kde sloužil jako zástupce velitele letky. Již v květnu 1939 spolu s dalšími vojáky utekl do Polska, odkud se lodí vydal do Francie. Zde byl nucen podepsat závazek do cizinecké legie, se kterou byl vyslán do Afriky. Stejnou anabázi zažili i další českoslovenští vojáci, kteří přišli do Francie ještě před vypuknutím války. Po jejím vypuknutí byli tito muži z legie propuštěni a posláni k budované československé armádě. Zbořil se dostal k francouzskému letectvu. Po pádu Francie byl evakuován do Velké Británie, kde se po výcviku stal příslušníkem 313. československé stíhací perutě. Jenže v té době se u něj projevila jaterní nemoc, kterou se nakazil v Africe. Lékaři mu zakázali létat. Ani jemu se nevyhnula po roce 1948 perzekuce za strany komunistického režimu. Byl vězněn na Pankráci a poté rok v uranových lágrech na Jáchymovsku. Zbořil se dožil pádu komunistického režimu a zemřel v roce 1991 v Brně.
Smrt na Mírově
Žili, byli dva bratři. Ne, to není pohádka, ale začátek tragického příběhu, za jaký by se nemusel stydět ani Shakespeare. Oba bratři sloužili v rakousko-uherské armádě. Hynek se nestihl zapojit do bojů na frontě, zatímco Jiří bojoval na italské frontě. Oba bratři se po vzniku Československa přihlásili do armády nového státu a zapojili se do bojů proti Maďarům na Slovensku. Oba bratři se následně stali důstojníky a sloužili v armádě až do okupace v roce 1939. Po ní se zapojili do domácího odboje, kde se podíleli na ukrývání zbraní. V obavách před zatčením oba utekli za hranice, kde vstoupili do československé armády ve Francii. Po porážce Francie odešli do Velké Británie. Jejich cesty se rozešly v roce 1944. Hynek byl odeslán na Slovensko, kde se stal velitelem povstaleckého ženijního vojska. Bohužel byl 2. listopadu 1944 zajat německou armádou. Nad koncem jeho života dodnes visí otazník. Pravděpodobně byl popraven v Německu. Jiří působil jako velitel ženijní roty u Československé obrněné brigády ve Velké Británii, se kterou se účastnil obléhání přístavu Dunkerque. Po válce zůstal v armádě, kde předával své zkušenosti mladým ženistům. 23. září 1949 byl zatčen a následně uvězněn v táboře nucených prací na Mírově, kde v té době byla vězněna řada bývalých zahraničních vojáků. 14. dubna 1950 zemřel plukovník Jiří Souhrada na infarkt. Tragédie rodiny však jeho smrtí nekončí, neboť jeho manželka poté, co se dozvěděla o jeho smrti, spáchala sebevraždu.
Čím tento článek zakončit? Asi slovy Františka Fajtla, který si prošel vězněním na Mírově. „Komunisté? Co slovo, to lež. Co čin, to zločin.“ Nezapomínejme!.
Zdroje
Brož, Miroslav - Kopecký, Milan a kol.: Sokolovo - Nezapomenutí hrdinové
Marek, Jindřich - Příběhy starých battledressů
Břečka, Jan – Lexa, Lukáš – Stehlík, Eduard – Mikulka, Jiří – Kopečný, Petr: S padákem nad hlavou
Trávníčková, Zdena – Muži v uniformách RAF z okresu Kroměříž
