Článek
Mnichovská krize
12. září 1938 vypuklo po Hitlerově hysterickém projevu na sjezdu NSDAP povstání v pohraničních oblastech Československa, které zasáhlo na 70 obcí. V tomto projevu Hitler útočil na prezidenta Edvarda Beneše a pražskou vládu, která podle něj, utlačovala české Němce a on udělá vše proto, aby toto bezpráví skončilo. Povstání sice bylo 13. září za pomoci armády potlačeno, ale situace v příhraničních oblastech byla neudržitelná. Řada sympatizantů s nacismem utíkala přes hranice do Německa, kde z nich byl vytvořen Sudetoněmecký Freikorps, který prováděl různé přepady a teroristické akce v příhraničních oblastech. Proti přesile útočníků se bránili příslušníci Stráže obrany státu, což byla složka, která vznikla v roce 1936 na ochranu územní celistvosti republiky. Ve Stráži obrany státu sloužili příslušníci finanční stráže, četnictva, policie a vojenští záložníci, kteří byli určeni jako posila v době napětí. Tito muži sváděli v září 1938 nevyhlášenou válku s Německem. Kromě příslušníků Sudetoněmeckého Freikorpsu se útoků na československé území účastnili i příslušníci pravidelné německé armády, SS a SA. Navíc útočníci prováděli akce v obrovské přesile, a tak proti několika příslušníkům Stráže obrany státu stáli desítky a někde i stovky útočníků, kteří byli navíc podporováni palbou z německého území, kam nesměli Čechoslováci střílet. V těchto bojích prokázali obránci hranic své odhodlání bránit svou vlast.
21. září 1938 přijala československá vláda britsko-francouzský návrh na předání území s více než 50% německou menšinou Německu. Když se to občané dozvěděli, vypukly obrovské demonstrace na obranu republiky a byla požadována demise kapitulantské vlády. Vláda skutečně 22. září 1938 podala demisi a na její místo nastoupila nová vláda v čele s generálem Janem Syrovým. 23. září 1938 byla vyhlášena mobilizace. Řada stoupenců SdP před mobilizací utekla do Německa. Část českých Němců řádně nastoupila do vojenské služby, ale vedení armády je nasadilo u týlových jednotek. Bylo to z obavy, aby tito vojáci nezběhli, nebo nepoužili zbraň proti dalším vojákům své jednotky. Takový incident se odehrál již 15. září 1938 v Krajkové, kde vojín československé armády německé národnosti zastřelil 5 vojáků své jednotky a následně zastřelil i sebe. 29. září 1938 byla svolána do Mnichova konference představitelů Francie, Velké Británie, Německa a Itálie. Zde se rozhodlo o nás, bez nás. Bohužel přijetí Mnichovské dohody znamenalo konec všem nadějím. Československá armáda musela pohraniční oblasti vydat bez boje. Po okupaci pohraničí začal útěk Čechů, Židů a německých antifašistů do vnitrozemí. Uvádí se, že odstoupené území opustilo na 200 000 lidí.
Československo již od roku 1935 budovalo stálé pohraniční opevnění. To sice nebylo v září 1938 hotové, ale i tak se v pevnostech nacházeli vojáci, kteří byli odhodláni bránit svou vlast.
„Prvním zprávám o kapitulaci jsme vůbec nechtěli uvěřit. Mysleli jsme si, že jsou to jenom fámy. Jenže se ukázalo, že je to otřesná skutečnost. Vojáci se začali houfovat, nadávali, vykřikovali, že je z objektů nikdo nedostane a že nikam nepůjdou. Musíte to pochopit. My jsme byli připraveni, že tam všichni do jednoho zůstaneme. Po vyhlášení mobilizace si kluci posedali po bedýnkách s municí a psali dopisy na rozloučenou.“
V říjnu a listopadu 1938 podobnou taktiku použili i Maďaři a Poláci, kteří také vznesli územní požadavky vůči Československu. Jelikož podle Mnichovské dohody muselo Československo vyřešit i tyto požadavky, bylo vydáno další území republiky. Ovšem i zde probíhala nevyhlášená válka s polskými a maďarskými teroristy, které se účastnila i pravidelná maďarská a polská armáda. I zde hranice bránili příslušníci Stráže obrany státu.
Stráž obrany státu se tak stala složkou, která se nejvíc zapojila do obrany hranic republiky, a která pak trapně své pozice, které dokázala při přepadech ubránit, musela předat bez boje. Příslušníci Stráže byli poslední, kteří zabírané území opouštěli. I z toho důvodu se stávali terči zfanatizovaných českých Němců, kteří je slovně i fyzicky napadali. 10. října 1938 henleinovci přepadli a zajali několik příslušníků Stráže obrany státu v Mladkově. Dokonce se chystala jejich poprava, které ale zabránil důstojník wehrmachtu z jednotky, která oblast obsazovala. Poslední boje proděli příslušníci Stráže obrany státu v březnu 1939 na Podkarpatské Rusi, kterou ve dnech 14. – 19. března 1939 bránili spolu s armádou proti maďarské invazi. Dnes jsou tyto boje bohužel pozapomenuty a tato válka zrazených hraničářů není ani v učebnicích dějepisu. V této nevyhlášené válce padlo 84 příslušníků Stráže obrany státu a 170 jich bylo raněno. Bojů se však účastnili i pravidelné vojenské jednotky, jejich ztráty činili 80 padlých a 230 raněných.
Společnost se po Mnichovu ocitla v těžké krizi. Tisk hledal viníka a nevybíravě útočil na prvorepublikové státníky, umělce a spisovatele. Jednou z obětí této štvavé kampaně se stal Karel Čapek. Na politické scéně nastal zmatek a ke slovu se dostala spodina, která hlásala antisemitismus a extrémní nacionalismus.
Rozbití republiky
Definitivní konec přišel ve dnech 14. a 15. března 1939, kdy Slovensko vyhlásilo samostatnost, území Podkarpatské Rusi bylo napadeno Maďarskem a České země byly obsazeny německou armádou. Československá armáda, která po přijetí Mnichovské dohody musela snížit počet vojáků v době míru, se nesměla bránit. Už zase. Čest jí udělali jen příslušníci 12. divize na Podkarpatské Rusi, kteří se od ranních hodin 14. března bránili maďarskému vpádu a vojáci v Czajankových kasárnách v Místku, kteří se 14. března 1939 postavili okupační německé armádě na odpor. Němci se totiž báli, že okupaci Českých zemí využijí Poláci a obsadí oblast Ostravska. Právě okupace Ostravy a jejího okolí začala 14. března 1939 v podvečer. Jelikož vojáci v Místu neměli o situaci žádné zprávy, postavili se strážní na odpor německým vojákům, kteří měli kasárna obsadit. Následně se do přestřelky zapojovali na obou stranách další a další vojáci. Na německé straně se boje účastnili i příslušníci SS, Němci nasadili obrněný vůz a protitankové dělo. Obránci se vzdali až poté, co jim došla munice a přišla zpráva o okupaci německou armádou.
1. března 1939 byl na nátlak německé diplomacie odvolán dosavadní náčelník Hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí. Bylo to z toho důvodu, protože se Hitler obával, že Krejčí po strašném morálním otřesu národa po Mnichovské kapitulaci tentokrát armádě dá povel k boji. Jeho odstranění z nejvyšší funkce v armádě bylo důležité pro bezproblémovou okupaci.
Nadešla osudová doba našeho národa, která vyžaduje osudových rozhodnutí. Cíl Německa je Černé moře. Pro náš národ nebude slitování. Nebude-li se brániti, bude bídáckým a všemu lidství se příčícím způsobem vyhlazen. Když zemříti, tak čestně.
Ludvík Krejčí si během první světové války prošel službou v československých legiích v Rusku
1. září 1939 začala druhá světová válka útokem Německa na Polsko. Obětování Československa v zájmu zachování míru v Evropě byla velká a osudová chyba Francie a Velké Británie. Winston Churchill prohlásil že: „Británie volila mezi hanbou a válkou. Má hanbu a bude mít válku.“ V té době jistě netušil, že v době války, tedy v letech 1940 až 1945, to bude právě on, kdo povede Velkou Británii v této válce, a že to bude on, kdo bude stát v čele země v kritických chvílích v létě a na podzim 1940, kdy se očekávala německá invaze. A stačilo tak málo. Říci Hitlerovi, že území Československa nedostane. Bohužel politika ústupků v té době zvítězila.
Zdroje
Lášek, Radan – Jednotka určení SOS díl třetí. Codyprint 2008
Marek, Jindřich – Válka revue. Armáda proti henleinovcům
Mašek, Miroslav – Válka revue. Potlačení povstání v Sudetech 1938
