Článek
Mládí
Jan Vavrda se narodil 26. února 1922 v Olomouci. Měl ještě dvě sestry Marii a Helenu. Jeho otec byl vojákem československé armády a matka byla učitelkou. Obecnou školu začal navštěvovat v Olomouci, ale dokončil ji v Nové Dědině u Konice. V Konici poté navštěvoval měšťanku. Po ukončení měšťanky pracoval na hospodářství své babičky.
Odchod za hranice
23. února 1940 spolu se svým kamarádem Josefem Kadlčíkem opustil Protektorát. Za hranice se však dostávali velice složitě. Poprvé byli ze Slovenska vráceni zpět, a podruhé byli v Maďarsku zadrženi a odesláni na Slovensko. Teprve třetí pokus byl konečně úspěšný. Vydali se tzv. Balkánskou cestou přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Řecko do Sýrie, která byla v té době francouzskou kolonií. Odtud se lodním transportem spolu s dalšími dobrovolníky dostal do Francie.
Jan Vavrda
Francie a Velká Británie
Ve Francii se dostal do městečka Agde, kde vznikala československá armáda ve Francii. 16. května 1940 byl zařazen k 6. rotě pěšího pluku 1. Jelikož v Československu neprodělal vojenskou službu, musel si projít základním výcvikem. V červnu 1940 se účastnil bojů na francouzské frontě. Po kapitulaci Francie byl evakuován na lodi Rod el Farag do Velké Británie, kam dorazil 13. července 1940. Zde byl zařazen ke 2. rotě 1. pěšího praporu 1. československé smíšené brigády. V Anglii absolvoval poddůstojnickou školu a byl povýšen na svobodníka. V roce 1942 byl povýšen na desátníka a zařazen ke spojovací četě 1. pěšího praporu. Absolvoval též kurz útočného boje ve Skotsku a paravýcvik na STS 51 v Ringway.
Operace Spelter
Skupinu Spelter tvořili: velitel štábní kapitán Břetislav Chrastina, jeho zástupce rotný Jaroslav Kotásek, rotný Rudolf Novotný a četař Jan Vavrda. Jejich úkolem bylo podchytit odbojové pracovníky, získávat zpravodajské informace a udržovat spojení s Londýnem přes vysílačku s krycím jménem Lenka. Skupina byla v dubnu 1944 přemístěna z Velké Británie do jižní Itálie, odkud byla vyslána do akce. Skupina byla vysazena v noci ze 4. na 5. května 1944 u Kramolína.
„Padáky Kotáska a Vavrdy zůstaly na stromech a zvláště Kotáskův bylo nebezpečno sundávat, jelikož byl zaklesnut na špici vysoké jedle. Vzhledem k tomu, ač se jednalo o bílý padák na kraji lesa, nechtěl jsem riskovat případné zranění a rozhodl jsem, co nejrychleji z místa seskoku zmizet. Kombinézy jsme ukryli v hustém křoví a vydali se směrem k Nové Říši.“ Takto vzpomínal na chvíle po seskoku Břetislav Chrastina.
Padáky na stromech neušly pozornosti místních ani gestapa. Tak začalo pátrání po parašutistech. Velitel Chrastina se během brodění přes řeku Jihlavu od skupiny oddělil s tím, že mu v proudu řeky uplavaly boty. Se zbytkem skupiny se nesešel a následně se vydal na Slovensko, kde se zapojil do bojů Slovenského národního povstání. Poté se přidal k 1. československému armádnímu sboru z SSSR, se kterým se účastnil osvobozování Slovenska. Zbytek skupiny začal rozvíjet odbojovou práci v Protektorátu. Velení skupiny převzal Kotásek. Skupina začala navazovat kontakty do odbojáře, ale dostali se do kontaktu i s volavčí sítí gestapa. To mělo následně nedozírné následky. V noci z 5. na 6. června 1944 bylo navázáno spojení s Londýnem. Bohužel ale v noci z 15. na 16. června došlo k zátahu gestapa proti parašutistům. Došlo k přestřelce, během které padl Jaroslav Kotásek. Jan Vavrda a Rudolf Novotný dokázali z obklíčení uniknout. Jelikož gestapo nepřišlo na všechny podporovatele skupiny, ukryli se oba parašutisté u podporovatelů v Šašovicích a poté v Želetavě. Část podporovatelů však byla během razie zatčena. Skupina navíc přišla o vysílačku. Díky amatérské vysílačce znovu navázali kontakt s Londýnem. Ke konci války skupina kolem sebe shromáždila na 200 odbojářů, pro které vyžádala z Londýna dva shozy zbraní a vojenského materiálu. S těmito zbraněmi se skupina účastnila závěrečných bojů druhé světové války.
Po válce
Po válce se sešel jen s matkou a sestrami, které byly vězněny ve Svatobořicích. Jeho otec Jan byl za odbojovou činnost vězněn v koncentračním táboře Osvětim, kde v roce 1943 zemřel. Po konci války sloužil Jan Vavrda u Ministerstva národní obrany. Byl postupně povyšován až na nadporučíka. Sloužil jako velitel roty u pěšího pluku 13 či u 71. pěšího praporu. 27. října 1949 byl povýšen na kapitána. Tou dobou však začala jeho vojenská kariéra pomalu končit. Komunisté začali po roce 1948 z armády vyhazovat bývalé vojáky našich jednotek na západě. V červnu 1950 byl Jan Vavrda vyhozen z armády a posléze zatčen a vězněn. Po propuštění musel vykonávat pouze dělnické profese. V roce 1968 byl rehabilitován a mohl se vrátit zpátky do armády, kde sloužil až do důchodu jako velitel vojenské zotavovny na Bítově. Zemřel 15. dubna 1995 ve Znojmě.
Prameny
Kmenový list Jana Vavrdy
