Článek
„V tranzitním táboře v palestinském Ez Zibu musel Československý 11. pěší prapor – Východní 14. října 1941 podstoupit důkladnou proměnu. Přecházel z teplé roční doby do chladné, a tím se měnila celá jeho výstroj – odevzdávali se šortky a rozhalené košile s krátkými rukávy, sítě proti moskytům, lehké přikrývky a oblékalo se zimní prádlo, teplý soukenný stejnokroj, přejímaly se příslušné doplňky s plynovou maskou, ocelovou přilbou a ostatním vybavením britského pěšáka.Vojáci odesílali k úschově všechen osobní majetek kromě nejnutnějších věcí, bez nichž by se neobešli. Podle rozkazu totiž nesměl mít nikdo s sebou víc, než co se vešlo do jednoho pytle.“
Takto vzpomínal šéflékař praporu MUDr. Leopold Fürth.
„Dostávali jsme na den jednu polní láhev mořské přefiltrované a chlorované vody. S tím jsme museli vystačit, uhasit palčivou žízeň, oholit se, umýt se a vyčistit zuby. Zvláštní příděl dostávala jen kuchyň, která vařila čaj, a ten byl potom velmi šetrně rozdělován. Chléb nebyl, stejně jako zelenina. Naší hlavní potravou byly suchary a hovězí maso v konzervách. Důsledky toho se projevovaly v avitaminóze, která mužstvo vystavené neustálé střelbě, granátům a výbuchům min velmi oslabovala.“
Takto vzpomínal Jáchym Pelnář.
Život československých vojáků v Tobruku se řídil všemi pravidly obležené pevnosti. Každá neopatrnost nebo lehkomyslnost mohla znamenat smrt. Nepřítel takřka bez přestání podnikal letecké nálety na město i jeho přístavní zařízení a ostřeloval i bombardoval rovněž i obranný perimetr. Pouze do rajónu československého praporu dopadlo týdně 2 400 dělostřeleckých granátů a minometných střel. Do předních postavení bylo možno přisunovat munici i ostatní válečný materiál a potraviny jen v noci. Čechoslováci však jen neseděli v obranných postaveních a pevnůstkách, ale vydávali se na průzkumné hlídky k pozicím nepřítele.
22. listopadu 1941 vyrazila na průzkumnou hlídku skupina osmi vojáků vedená poručíkem Kleinem. Proplížili se až ke vchodu do drátěných překážek. Nepřítel zřejmě zjistil jejich přítomnost. Dva italští vojáci se připlížili k Čechoslovákům a jeden z nich je vyzval, aby se vzdali. Odpovědi se jim dostalo rychle. Poručík Klein po nich hodil dva granáty a dva kamarádi vojíni Štolba a Chalupa po nich zahájili palbu ze samopalů. Italové následně zahájili kulometnou palbu z jejich postavení a donutili Čechoslováky ke stažení zpět. Během přestřelky byl raněn poručík Klein a vojín Chalupa.
„Náš Klapoš o nás často říkal, že by ve válce chtěl mít dvě divize takových kluků, ale v míru by nás nechtěl mít v kasárnách ani hodinu.“
Onen Klapoš byl velitel praporu plukovník Karel Klapálek. Byl to snad nejlepší československý polní velitel za druhé světové války. Už za první světové války bojoval za svobodu vlasti jako legionář v bitvě u Zborova a posléze na magistrále. Za První republiky se stal podplukovníkem a také učil taktiku na vojenské akademii v Hranicích. S řadou svých bývalých žáků se posléze sešel v Tobruku, v Anglii a na východní frontě, kde bojoval od Dukly po Prahu.
Karel Klapálek
Během působení v Tobruku měl prapor 14 padlých, 26 těžce a 55 lece raněných. Z Tobruku prapor odjel až 7. dubna 1942. Následovala reorganizace, kdy z pěšího praporu vznikl 200. Československý protiletadlový pluk. Po skončení války v Africe odjelo 1 322 mužů do Velké Británie, kde posílilo naši pozemní jednotku. Díky tomu mohlo dojít k reorganizaci na 1. československou samostatnou obrněnou brigádu, která disponovala dvěma tankovými prapory.
Někteří vojáci, kteří bojovali u Tobruku, se posléze sešli na východní frontě. Šlo například o Josefa Kholla, Dalibora Kalíka, Karla Střelku, Jaroslava Selnera, Františka Skokana, Emila Grégra či již zmíněného Karla Klapálka.
Prameny
Marek, Jindřich - Příběhy starých battledressů. Svět křídel, 2023
