Článek
Československá armáda ve Velké Británii
Po kapitulaci Francie v červnu 1940 se část československých vojáků, kteří sloužili v naší zahraniční armádě ve Francii, evakuovala na lodích do Velké Británie, která pokračovala ve válce proti Německu. Do Velké Británie dorazilo zhruba 4 800 československých vojáků. Britské úřady vyhradily pro jejich pobyt tábor zřízený v zámeckém parku Cholmondeley. Tímto táborem si prošli jak vojáci pozemních jednotek, tak i letci, kteří zde však zůstali jen několik dní. V Cholmondeley došlo též ke vzpouře části vojáků. Na pokyn londýnského vedení Komunistické strany Československa začali komunisté z řad vojáků odmítat poslušnost svým velitelům, obviňovat je ze zbabělosti na frontě a kladli si nesmyslné požadavky. Velení nehodlalo se vzbouřenci vyjednávat, a tak 23. července 1940 byli tito vojáci odděleni od svých jednotek. Následně byli vyloučeni z československé armády a byli předáni Britům.
Vzpoura naštěstí nevedla k rozpadu naší armády, která se tak mohla začít připravovat na výcvik. Vznikla 1. Československá smíšená brigáda ve Velké Británii. Vojáci se učili zacházet s britskou výzbrojí, učili se angličtinu a dostali nové slušivé britské uniformy. Brigáda měla za úkol v případě německé invaze bránit přidělenou část pobřeží. K tomu však nedošlo, jelikož invaze byla odložena poté, co Luftwaffe prohrála bitvu o Británii, které se v řadách RAF účastnili i českoslovenští letci. Později došlo k reorganizaci brigády na 1. Československou samostatnou brigádu ve Velké Británii. V čele brigády stál zprvu generál Bedřich Neumann. Toho později nahradil plukovník Jan Kratochvíl a posledním velitelem se stal plukovník a později brigádní generál Alois Liška. Od roku 1940 do roku 1944 však naši vojáci nebyli nasazeni do bojových akcí. Vše se ale začíná měnit s připravovanou spojeneckou invazí do Francie.
Generál Bedřich Neumann byl prvním velitelem československé jednotky ve Velké Británii v letech 1940 - 1943
Obrněná brigáda
12. srpna 1943 dorazilo do Velké Británie 1 322 mužů 200. československého lehkého protiletadlového pluku – Východního a Československého výcvikového střediska – Východního. Byli to muži, kteří bojovali v Sýrii či u Tobruku, ale i vojáci, kteří si ještě žádnou bojovou akcí neprošli. Koncem srpna byly obě tyto jednotky zrušeny, a vojáci nastoupili službu u právě se tvořící 1. československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii. Brigádu tvořili: 1. tankový prapor, 2. tankový prapor, Motorizovaný prapor, 1. dělostřelecký pluk, Motorizovaný přezvědný oddíl, Oddíl kanónů proti útočné vozbě, Ženijní rota, Spojovací rota, Dopravní oddíl, Brigádní tankové dílny, Protiletadlová baterie a další menší jednotky.
Winston Churchill při návštěvě československých vojáků
Do Francie
Dne 30. srpna 1944 se první část vojáků nalodila na lodě, které směřovaly do Francie. Postupně do Francie odplula celá obrněná brigáda, které se poté soustředila v prostoru Falaise. Pro britské velení však nasazení brigády byl problém. Brigáda neměla žádné vycvičené zálohy. Hrozilo tak, že po prvním větším boji by nebyla již schopná dalšího nasazení. Problém nakonec spojenecké velení vyřešilo tak, že brigádě svěřilo obléhání přístavu Dunkerque, kam naši vojáci dorazili začátkem října 1944. U Dunkerque však naši vojáci nebyli sami. Na obléhání se podíleli i spojenecké posilové prostředky. Šlo o britské a kanadské dělostřelecké jednotky, britský 7. tankový prapor a prapor francouzské vnitřní armády.
Propagační plakát československé armády ve Velké Británii
První kontakt s nepřítelem
Od 7. října 1944 začali Čechoslováci střídat britské a kanadské jednotky. Ještě před ukončením střídání zaútočili Němci na naše pozice u továrny Filature. Odpoledne 9. října Němci přechodně obsadili několik opěrných bodů Motorizovaného přezvědného oddílu. Během těchto prvních bojů utrpěla brigáda ztráty na padlých i raněných. Jako první Čechoslovák padl u Dunkerque vojín Bohumír Kubina, který padl 9. října 1944 při minometném přepadu u továrny Filature.
28. říjen 1944
Na 28. října 1944 připravilo velení obrněné brigády poměrně rozsáhlý útok na německé pozice, který byl koncipován jako průzkum bojem. Cílem útoku bylo dočasné obsazení nepřátelského území v hloubce 1 – 2 kilometrů a získání zajatců. Jedním z mužů, kteří se útoku účastnili, byl i veterán bojů v Africe Stanislav Hnělička. Takto na útok vzpomínal: „Běžel jsem kolem jednoho opuštěného domu a takhle ve větru jsem zachytil pár německých slovíček. Ještě jsem si stačil všimnout, že ten dům má dole ve sklepě rozšířené sklepní okénko. Bylo mi jasné, že je to střílna. Zarazil jsem se a německy do toho sklepa zařval, aby vylezli ven, nebo jim tam naházím granáty. Zbraně ať nechají dole. Za chvíli se vyhrabalo celé družstvo, bylo jich deset nebo jedenáct.“
Útok dopadl úspěšně. Československým jednotkám se podařilo prolomit ve východním úseku fronty nepřátelské linie a postoupit až do hloubky 4 kilometrů. Zcela zničily německý prapor „Walter“, který tento úsek bránil a zajali 370 německých vojáků, včetně šesti důstojníků.
Jelikož však nebylo v plánu trvalé obsazení dobytého území, stáhli se českoslovenští vojáci do výchozích pozic. Během útoku z 28. října 1944 padlo či zemřelo na zranění 19 československých vojáků a 56 jich bylo raněno.
Josef Jílek
Narodil se 10. prosince 1914 v Kolšově. Měl pět sourozenců. Vychodil obecnou školu, dva ročníky měšťanky, dva ročníky pokračovací školy, a vyučil se zedníkem. 1. října 1936 nastoupil prezenční vojenskou službu u 1. roty hraničářského praporu 7. Absolvoval poddůstojnickou školu. V armádě to dotáhl na četaře. Po okupaci se spolu s bratrem vydali na cestu do zahraničního odboje tzv. „Balkánskou cestou“. Dostal se do Francie, kde sloužil u roty doprovodných zbraní pěšího pluku 2, později u 6. roty pěšího pluku 2. S touto jednotkou se účastnil bojů na francouzské frontě. Po kapitulaci Francie odplul na lodi Mohamed Ali el Kebir do Velké Británie, kde sloužil u 2. pěšího praporu. V Londýně se 16. května 1942 oženil s Žofií Gottliebovou. „Kamarádský, pracovitý, houževnatý, sklon k jednostranné kritičnosti. Ukázněný, dobré vojenské vystoupení, dobrý vliv na podřízené, energický poddůstojník, velmi dobré vojenské vlastnosti, velmi dobrý velitel tanku a čety, velmi dobrý instruktor.“ U Dunkerque sloužil u 1. roty 2. tankového praporu. Dne 28. října 1944 se účastnil útoku na německé pozice. „Jako velitel tanku plnil odvážně nařízený úkol, při čemž byl těžce raněn a zranění podlehl.“ In memoriam byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939.
Prameny:
Plachý, Jiří - Hvězdy a kříže od Dunkerque
