Článek
28. července 1914 vypukla válka, která zasáhla životy milionů lidí. Z Českých zemí narukovalo do války 1,2 milionu mužů. 300 000 z nich se domů nikdy nevrátilo. Jejich jména jsou dodnes vytesána na pomníku padlých, který stojí snad v každé vesnici. Muži z Českých zemí bojovali na ruské, italské, srbské, rumunské i západní frontě. Někteří vojáci si psali deník. Díky zápiskům v nich si může alespoň trochu představit hrůzy, kterými si museli vojáci projít.
Vzpomínky z rakouské strany
„Rozpoutala se zuřivá střelba z pušek. Kuličky pleskají do zdi, malta se drobí a sype se, i celé cihly padají. To je již každý přitisknutý k zemi a hlavu nevystrkuje. Praskot padajících trámů na okamžik přehlušuje bouřlivé povětří i střelbu. Noc se proměnila v peklo. Mám pušku položenou nad hlavou na zdi a střílím do tmy. Kdesi slyšíme hurá, které se utopilo v přívalu olova.“ Autorem této vzpomínky je František Kubík, který byl vojákem rakousko-uherské armády.
„Střelba se vzdaluje, Rusové ustoupili z města, a tak jsme se dostali v noci k Zamosczi ostřelovaném rakouským dělostřelectvem. Ani ruské dělostřelectvo nemlčí. Město hoří. Boj ochabuje, Rusové dále ustupují, na věži vlaje bílý prapor. Rusové střílejí z četných kulometů od nedalekých stohů slámy na návrší, kryjí pravděpodobně ústup svých jednotek. Přicházejí první ruští zajatci a jsou shromažďováni v rozsáhlé zahradě statku.“ Autorem této vzpomínky je Rudolf Tomaštík, který byl v té době rakousko-uherským vojákem. Vzápětí však skončil v zajetí a vstoupil do našich legií v Rusku, se kterými se účastnil bojů proti bolševikům na Transsibiřské magistrále.
Vojáci 7. pěšího pluku rakousko-uherské armády v Karpatech, asi 1915
Vzpomínky z druhé strany
Češi za války nebojovali jenom v rakousko-uherské armádě. Od roku 1914 vznikaly dobrovolnické jednotky, které byly součástí prvního odboje. Nejpočetnějšími se staly československé legie v Rusku, kterými si prošlo zhruba 60 000 mužů. Další legionářské jednotky vznikly ve Francii a Itálii.
„Časně ráno 18. června náš pluk zaútočil. Rakušani byli dokonale překvapeni, a tak se většinou vzdali. My jsme se vydali na průzkum v čele postupujících jednotek. Dostali jsme se tak až do nepřátelského týlu, kde rakouští vojáci ještě nevěděli, co se stalo na frontě. Češi pracující v polních pekárnách a v nemocnici na nás ohromeně zírají, že je berou do zajetí krajané. V nemocnici mi zase český lékař, nadporučík, odevzdává pistoli a dalekohled se slovy: Rusové by mi to stejně vzali. Jsem rád, že se tyhle věci dostanou do českých rukou.“ Autorem vzpomínky je Matěj Němec, který od začátku války působil v České družině v Rusku. Nakonec se stal podplukovníkem a velitelem 3. střeleckého pluku. V Československu se stal generálem. Za okupace byl členem odboje, ale v září 1939 byl zatčen a vězněn v koncentračních táborech. Věznění naštěstí přežil.
„Útok započal hned po vydání rozkazu, a to s elánem, jakého jsem za celé války nebyl svědkem. Viděl jsem prvně v životě bojovat našeho vojáka za svobodu. Dějinná, nezapomenutelná a k slzám dojímající chvíle. Brzdil jsem elán útočících, žádal, prosil, aby se nehnali tak bezmyšlenkovitě kupředu, aby využívali účinku palebných prostředků. Leč marně. Kulomety, nejmohutnější palebný zdroj, zůstaly nevyužity. Prostě nestačily útočníky sledovat. Měl jsem dojem spíše jezdecké ataky než pěšího útoku. Byl to běh o závod, kdo dříve dojde na bodák. Byl jsem zoufalý, téměř nikdo nestřílel, nikdo se nekryl. Hr na ně. To byla celá taktika.“ Autorem vzpomínky je Ludvík Krejčí, který se v Československu stal náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci. Vzpomínka pochází z dob bitvy u Bachamče v březnu 1918.
Ludvík Krejčí
„V zákopech v první linii bylo dobře. Kuchaři vařili znamenitě. Užili jsme si chutných velkých karbanátků, knedlíků, dokonce i švestkových. Hoši jen kvetli a z první linie se jim nechtělo. Po čtrnácti dnech jsme byli vystřídáni a dáváni na odpočinek do alsaských vesniček. Vína a koňaku bylo dost. V hospůdkách sedávali družně vojáci s důstojníky za doprovodu zpěvu, hudby a tance.“ takto vzpomínal jeden z legionářů ve Francii na působení na frontě v Alsasku v létě 1918. Je vidět, že deníky nejsou jen plné krutého válčení, ale jsou v nich popsány i chvíle, které připomínají mírovou dobu.
„Vzpomínám si na jeden takový přesun naší hlídky. Po dlouhé jízdě automobily zastavily již ve sněhu. Připravili jsme se na cestu asi hodinovou a po stezkách, jsouce vedeni italským poddůstojníkem, dorazili jsme ke stanici lanové dráhy. Po skupinách nasedáme do košíku.Když usedla první skupina, přikryli Italové celý košík dehtovým papírem. Ptáme se: Proč? Oni nám zbrkle vysvětlují, že tak vždy činní, když převáží italské vojáky, protože lanovka je nad hlubokým údolím. Bylo nám to divné, proto jsme zakrátko zvědavě odkrývali papír. A vskutku, hluboké údolí, strž takže jsme se nedivili, že se italští vojíni báli, vždyť i po nás běhal mráz při pohledu do příšerné hloubky, takže jsme se každý podíval dolů jen jednou.“ Tato vzpomínka pochází od příslušníka československých legií v Itálii. Jednalo se o tzv. výzvědčíka, čili vojáka, který prováděl průzkumnou činnost. Celkem vzniklo 9 výzvědných rot, které působily od švýcarských hranic až po Jaderské moře.
Českoslovenští legionáři v Itálii
Prameny
Krejčí, Ludvík - Já se generálem nenarodil. Codyprint 2018
Rudolf Tomaštík – legionář, horák, hraničář, odbojář. Československá obec legionářská 2019
Lášek, Radan - Velitelé praporů SOS. Codyprint 2009
Němec, Matěj - Návraty ke svobodě. Naše vojsko 1994
Sobotka, Jaromír -1. světová speciál - Největší bitvy. Zápisky z boje
