Článek
Kdyby měli křídla, mohli by odletět přes frontu. Ta křídla však měli někteří z nich na svých uniformách spolu s padáčkem, který získali ve Velké Británii. A hrdě jej nosili i v Sovětském svazu, jako důkaz svého speciálního výcviku. 9. ledna 1944 přijíždí do města Jefremov první várka vojáků, kteří zde vytvoří první výsadkovou jednotku v československých dějinách. Většinou se jedná o Slováky, kteří v roce 1943 přeběhli u Melitopole na stranu Rudé armády. Kromě Slováků k jednotce přichází i Rusíni, kteří před maďarskou okupací utekli z Podkarpatské Rusi a po překročení hranic Sovětského svazu byli jako označení špioni uvězněni v koncentračních táborech systému gulag. Jen díky práci tehdejšího náčelníka Československé vojenské mise v Moskvě Heliodora Píky, byli přeživší vězni propuštěni a zařazeni do československé jednotky. Brigádu dále přijelo posílit několik volyňských Čechů a také několik českých důstojníků z Velké Británie.
Z ostrovního království na východní frontu
Je to méně známá kapitola našich válečných dějin. Důstojníci z Velké Británie na bojištích východní fronty. První českoslovenští důstojníci přichází z Anglie k naší východní jednotce na jaře 1943. Ti se s nově vytvořenou 1. československou samostatnou brigádou v SSSR zúčastní bojů o Kyjev. A v žádném případě nehrají druhořadou roli. Jeden z nich se stane velitelem tankového praporu (Gustav Krátký), jeden se stane zástupcem velitele brigády (Vladimír Přikryl), dva se stanou veliteli pěších praporů (Josef Kholl a Miroslav Kukla) a jeden stane v čele dělostřelectva brigády (Jan Studlar). Další důstojníci z Anglie přicházejí na východní frontu hlavně v roce 1944, kdy se buduje armádní sbor. Je mezi nimi i několik mužů, kteří ve Velké Británii absolvovali speciální parašutistický výcvik, kterým si prošli českoslovenští parašutisté, kteří byli během války vysláni do Protektorátu. Někteří z nich byli však i přes svůj speciální výcvik nasazeni u běžných pěších útvarů (Antonín Brhlík, František Vrána či Ambrož Bílek). Jiní měli to štěstí, že sloužili u paradesantní brigády. Jenže v listopadu 1944 to nebyla žádná výhra. Možná tito vojáci v této chvíli záviděli svým kolegům, kteří působili u frontových jednotek.
Pokračujte v horách
2. československá paradesantní brigáda v SSSR byla poprvé do boje nasazena během Karpatsko-dukelské útočné operace, ovšem jako řadová pěší jednotka na frontě. Od 12. do 19. září 1944 byla brigáda nasazena v okolí městečka Besko. Za tu dobu měla brigáda 143 padlých, 438 raněných a 49 nezvěstných. Teprve 26. září 1944 začala přeprava brigády na povstalecké území na Slovensku, kam byla dopravena leteckým mostem. Brigáda patřila k nejlepším jednotkám povstalecké armády, ale i tak nedokázala zabránit porážce povstání. 27. října 1944 byla povstalecká armáda generálem Viestem rozpuštěna. Velitel paradesantní brigády plukovník Vladimír Přikryl rozhodl o přejití jednotky na partyzánskou válku. Brigáda se rozdělila na tři skupiny, které se později sešli na hřebenech hor. Část vojáků se během ústupového chaosu ztratila. Ti pak našli pomoc u partyzánských jednotek, se kterými žili v horách až do přechodu fronty.
„V horách nás nečekalo nic dobrého. Za této situace každý z naší brigády prošel patrně největší životní zkouškou. Nikdo se nemohl vzdát. Slovenští chlapci se domů vrátit nemohli, protože měli již od roku 1943 punc zrádců Tisova Slovenského štátu. My Čehúni jsme byli pro německé nacisty a slovenské luďáky snad ještě větším zlem. Hoši z Podkarpatské Rusi a Češi z Volyně také nemohli v neznámém prostředí počítat s nějakou shovívavostí nepřítele. Vše nás tedy nutilo, abychom se drželi pohromadě.“
„Ráno 10. listopadu 1944 postupovala údolím nahoru německá jednotka, a když narazila na naši stráž, nastala střelba, kterou bylo samozřejmě slyšet v prostoru našeho ubytování. A nastal zmatek. Přestože byl den před tím vydán rozkaz k přesunu, kde bylo stanoveno pořadí jednotek, v nastalém zmatku se pořadí nedodrželo.“
„Dne 30. listopadu jsem vykonával strážní službu v bytě velitele brigády. Hlídal jsem na uzavřené verandě, ale byla mi tam velká zima. Proto jsem vyběhl před barák, trochu se proběhnout a v tom jsem uslyšel střelbu. Když jsem se v šeru rozhlédl, zpozoroval jsem na druhé straně potoku německou hlídku. Rychle jsem vzbudil plukovníka Přikryla a ten se začal oblékat. Střelba se přibližovala a sílila. Popoháněl jsem Přikryla, aby si pospíšil, a sám jsem zůstal na stráži. Když vyšel, rychle jsme skočili za dřevěnou kůlnu, ustoupili jsme hlouběji do lesa a postupovali dál.“
Vojáci, kterým se podařilo 30. listopadu 1944 uniknout německé jednotce, našli poté pomoc u skupiny Tarzán. To byla skupina vedená štábním kapitánem Fišerou. Ten sloužil u 2. československé paradesantní brigády, ale v listopadu 1944 došlo mezi ním a velitelem brigády plukovníkem Přikrylem k ostré výměně názorů, po níž Fišera s 85 muži opustil tábořiště jednotky a vydal se s nimi do hor na vlastní pěst. Bohužel i tábor skupiny Tarzán byl následně přepaden německou jednotkou a vojáci museli opět ustoupit. 1. prosince 1944 se podařilo Němcům zajmout 12 vojáků, mezi nimi i štábního kapitána Josefa Srpa. Ten stejně jako Fišera sloužil během války ve Francii a Velké Británii. Srp byl uvězněn v zajateckém táboře, kde se naštěstí dožil konce války. Brigáda v horách nepůsobila jako celek, ale byla rozdělená na menší skupiny. I ty se však stávaly terči německých protipartyzánských akcí. Během jedné z nich byl zajat i Oldřich Talášek, který během války sloužil ve Francii i Velké Británii. Byl vězněn v zajateckém táboře, kde se naštěstí dožil konce války. 18. prosince 1944 byl zajat František Vrzala. Ten na rozdíl od Taláška a Srpa neskončil v zajateckém táboře, ale byl převezen do koncentračního tábora Mauthausen. Naštěstí se dožil osvobození tábora americkou armádou.
V průběhu února 1945 se roztroušené jednotky brigády začaly spojovat s postupujícími jednotkami rumunské a Rudé armády. Vojáci parabrigády byli soustřeďováni v Kežmarku. Zde začala reorganizace jednotky. 7. května 1945 dostala brigáda rozkaz k přesunu na Moravu, kde se měla zapojit do bojů proti německé armádě. Během postupu Žilinou se vojáci dozvěděli, že Německo kapitulovalo. Brigáda zůstala tedy na Slovensku, kde měla na starost zajištění jižní hranice. Kvůli tomu se jako jediná jednotka 1. československého armádního sboru v SSSR nezúčastnila 17. května 1945 slavnostní přehlídky v Praze.
Zdroje
Kopecký, Milan – Kameník, Václav – Andělé se samopalem, Nakladatelství Epocha, 2021
Marek, Jindřich - Příběhy starých battledressů, Svět křídel, 2023
Kopecký, Milan – Válka revue speciál. Čechoslováci na východní frontě. Článek Bojový křest elitních výsadkářů
