Článek
Tragédie, která císaři nedala spát
Otec Marie Terezie, císař Karel VI., je z dějepisu znám jako poslední mužský příslušník habsburské dynastie. Celý svůj politický život zasvětil prosazení takzvané pragmatické sankce, kterou chtěl zajistit nástup své dcery na habsburský trůn. Že se tento podnik nakonec neobešel bez vážných komplikací a válečných konfliktů, je všeobecně známo. Mnohem méně se však hovoří o tragédii, která císaře hluboce zasáhla a kterou si podle tradice vyčítal po zbytek svého života.
Onou událostí byla nešťastná smrt Adama Františka ze Schwarzenbergu v červnu roku 1732. Šlo o muže, jenž patřil k nejvýznamnějším osobnostem tehdejší české šlechty. Byl považován za typického barokního kavalíra, náruživého lovce a schopného hospodáře, který dokázal výrazně povznést rodová panství. Svou autoritou a vlivem se navíc zasloužil o podporu svatořečení Jana Nepomuckého.
Adam František se narodil roku 1680 a v době tragické události mu bylo pouhých 52 let. Přesto za sebou měl mimořádně pestrý život, během něhož si vybudoval významné postavení u dvora císaře Karla VI. Zastával funkci císařského dvorního maršálka a tajného rady, později se stal nejvyšším podkoním. Za své služby získal od císaře prestižní Řád zlatého rouna.
Významným mezníkem v jeho životě se stalo také dědictví po tetě, díky němuž získal krumlovské panství. Štěstí mu ovšem nepřálo ve všech oblastech života. Se svou manželkou Eleonorou Amálií z Lobkovic se dlouhá léta snažil o narození mužského potomka. Toužebně očekávaného syna se manželé dočkali až po dvaceti letech manželství. Právě on měl jednou převzít rodové dědictví a pokračovat v odkazu svého otce.
Osud však Adamovi Františkovi připravil nečekaný a krutý konec. Jeho největší vášeň, lov, se mu měla stát osudnou.
Osudný hon v Brandýse nad Labem
Na jaře roku 1732 pobýval císařský pár na léčebném pobytu v Karlových Varech. Při zpáteční cestě do Vídně je doprovázel také Adam František ze Schwarzenbergu. Panstvo se během cesty zastavilo v Praze a v jejím okolí se věnovalo oblíbené kratochvíli tehdejší aristokracie – lovu.
Jeden z honů se konal v oboře u zámku v Brandýse nad Labem, který patřil právě Schwarzenbergovi. Dne 10. června 1732 se zde sešli císař Karel VI., Adam František a další účastníci, aby se zúčastnili lovu na jeleny. Nikdo z přítomných tehdy netušil, že se obyčejná lovecká výprava promění v tragédii, která poznamená život samotného panovníka.
Lovci se rozmístili velmi nešťastně. V půlkruhu od sebe stáli přibližně šedesát metrů a přímo v dráze střel se proti sobě ocitli císař a kníže. Takové rozmístění představovalo mimořádně nebezpečnou situaci, v níž stačila jediná nešťastná náhoda.
Nadháněči vyplašili z křoví pět jelenů a Karel VI. na jednoho z nich vystřelil. Kvůli svému špatnému zraku však zvíře minul. Hon pokračoval a císař se rozhodl vystřelit znovu. Tentokrát ale jeho střela nezasáhla jelena. Zasáhla Adama Františka ze Schwarzenbergu přímo do boku.
Následky byly katastrofální. Projektil způsobil rozsáhlá poranění střev a pravé ledviny. Kníže vykřikl nesmírnou bolestí a zhroutil se k zemi. Lov byl okamžitě přerušen a k těžce zraněnému šlechtici přispěchali ostatní účastníci. O jeho ošetření se postaral císařský chirurg Antonín Hautzinger.
Zranění však byla natolik vážná, že se situace rychle stávala beznadějnou. Kníže silně krvácel a jeho stav komplikovala infekce, která se dostala do rány. Naděje na záchranu se postupně vytrácela.
Císař chtěl umírajícího přítele navštívit
Karla VI. událost hluboce zasáhla. Uvědomoval si, že jeho výstřel připravil o život jednoho z nejvýznamnějších mužů svého dvora, a chtěl těžce zraněného knížete okamžitě navštívit. Jeho dvořané mu však tento záměr důrazně rozmluvili.
Ani samotný Adam František si císařovu návštěvu nepřál. Nešlo přitom o to, že by panovníkovi vyčítal své zranění. Podle tradovaného podání přijímal neštěstí jako vůli Nejvyššího a věřil, že jeho osud byl předurčen.
Zraněného knížete přenesli do jednoho z pokojů, kde požádal, aby za ním přišel brandýský děkan. Chtěl se naposledy vyzpovídat a přijmout svátost posledního pomazání. Jeho stav se rychle zhoršoval a Adam František si začínal uvědomovat, že se ze zranění pravděpodobně nezotaví.
Když se Karel VI. dozvěděl, že kníže umírá a výslovně si nepřeje jeho návštěvu, rozhodl se Brandýs nad Labem opustit. Urychleně se vrátil do Prahy, zatímco u lůžka těžce zraněného šlechtice začínaly poslední hodiny jeho života.
Adam František se nechal svléknout z loveckého oděvu a na lůžku čekal na smrt. Společnost mu dělal jeho osobní myslivec Johann Georg Reinhard a komorník Jause. Bolesti postupně sílily, přesto se kníže snažil zachovat klid a vyřídit vše, co považoval za důležité.
Nechal k sobě zavolat několik dalších lidí a požádal je, aby před ním poklekli. Poté jim svěřil poslední vzkazy pro svou manželku a syna. Přítomným poděkoval za jejich věrné služby a požádal je, aby i nadále stáli po boku jeho dosud nezletilého syna. Záleželo mu na tom, aby mladý dědic nebyl po otcově smrti ponechán bez pomoci a ochrany.
Nezapomněl ani na císaře. Císařskému chirurgovi Antonínu Hautzingerovi přikázal, aby se vrátil do Prahy a pokračoval v péči o Karla VI. Zároveň po něm poslal panovníkovi vzkaz, v němž ho žádal, aby se postaral o jeho manželku a syna a nezanevřel na České království.
Poslední hodiny a pichlavá poznámka na císařovu adresu
Dne 11. června 1732, kolem druhé hodiny ráno, dorazili z Prahy dva kapucíni, které za umírajícím knížetem vyslal císař. Duchovní se pustili do modliteb za spásu jeho duše. Adamovi Františkovi postupně ubývaly síly a jeho organismus přestával zvládat následky těžkého zranění.
Kolem třetí hodiny ráno naposledy vydechl. Ani v posledních chvílích života si však neodpustil jízlivou poznámku na adresu muže, jehož výstřel ho připravil o život. Podle tradovaného podání pronesl: „Já jsem tušil, že ten krátkozraký velbloud ještě přivodí nějaké neštěstí.“
Tato slova vystihují zvláštní směs hořkosti, nadhledu a osobní odvahy, s níž měl kníže přijmout svůj konec. Přestože císaři své zranění nevyčítal jako úmyslné provinění, jeho poslední poznámka ukazovala, že si nešťastnou událost dokázal uvědomovat i s jistou dávkou ironie.
Po smrti bylo tělo Adama Františka uloženo do obyčejné rakve a převezeno do Prahy. Při pitvě lékaři vyňali osudový projektil, který byl společně s knížecím oděvem později uložen na zámku v Českém Krumlově.
Knížecí tělo bylo následně nabalzamováno. Dne 25. června 1732 je uložili do rodinné hrobky v kostele augustiniánů ve Vídni. Vnitřnosti byly pohřbeny v kostele sv. Jiljí v Třeboni a srdce našlo místo posledního odpočinku v kostele sv. Víta v Českém Krumlově. Rozdělení ostatků mezi několik míst odpovídalo tehdejším pohřebním zvyklostem významných šlechtických rodů.
Karel VI. se s tragédií jen těžko smiřoval
Smrt Adama Františka ze Schwarzenbergu zasáhla císaře natolik, že se s ní nedokázal snadno vyrovnat. Následující den po knížetově smrti se Karel VI. se slzami v očích kajícně zúčastnil procesí Božího těla v Praze. Krátce nato odjel znovu do Karlových Varů, kde se chtěl věnovat léčbě.
Panovník nezapomněl ani na desetiletého Adama Josefa ze Schwarzenbergu, který po smrti otce osiřel a stal se dědicem rozsáhlého rodového majetku. Císař mu udělil Řád zlatého rouna, čímž vyjádřil přízeň mladému šlechtici a současně připomněl význam jeho otce.
Celou událost následně prošetřila vyšetřovací komise. Její závěr zněl, že smrt Adama Františka způsobila nešťastná náhoda, k níž přispělo především nevhodné rozmístění střelců při lovu. Nešlo tedy o úmyslný čin, nýbrž o tragické selhání, jehož následky už nebylo možné napravit.
Karel VI. přežil svého někdejšího dvořana o osm let. Podle tradovaného vyprávění se i jeho vlastní smrt pojí s nešťastnou náhodou: příčinou měla být otrava po požití jedovatých hub. Přesné okolnosti jeho úmrtí jsou však složitější a příběh o houbách je třeba vnímat jako tradovanou verzi událostí.
Smrtí Karla VI. v roce 1740 vymřela habsburská dynastie po meči. Jeho dcera Marie Terezie nastoupila na trůn, který jí měl zajistit právě dokument, jehož prosazování stálo otce tolik politického úsilí. Brzy však musela čelit mocenským nárokům evropských panovníků a válkám o habsburské dědictví.
Příběh Adama Františka ze Schwarzenbergu tak zůstává tragickou epizodou v životě císaře, jenž se snažil pevně řídit osudy své říše, ale při jediném nešťastném výstřelu nedokázal ochránit ani člověka, který mu byl blízký. A právě v tom spočívá hořká ironie celé události: panovník, který chtěl zajistit budoucnost své dynastie, si musel nést vzpomínku na den, kdy jediným výstřelem nevratně změnil život jiného šlechtického rodu.
ZDROJE:
Juřík, Pavel. Schwarzenbergové: Nic než rovné. Praha: Universum, 2024, 168 s. ISBN 978-80-284-0093-4.
Kalendová, Helena. „Barokní kavalír, kterého omylem zastřelil ‚krátkozraký velbloud‘ císař Karel VI.“ Tiscali Zprávy, 14. 6. 2019.
Konečný, Vratislav. „Na honu v Brandýse zastřelil císař Karel VI. místo jelena knížete Schwarzenberga.“ Novinky.cz, 26. 1. 2019
